Fašismus: Porovnání verzí

Ve Španělsku se fašismus vyvíjel relativně pomalu, také proto, že šlo o poměrně zaostalou konzervativní zemi, kde nacionalismus byl spojován především s [[katalánský separatismus|katalánským]] a [[baskický separatismus|baskickým]] separatismem.<ref>Payne, s. 252–253</ref> Během [[Druhá Španělská republika|druhé španělské republiky]] (1931–1936) však vykrystalizovaly všechny tři varianty pravicového autoritářství, konzervativní, pravicově radikální i fašistická;<ref>Payne, s. 255</ref> fašismus zprvu reprezentovali [[Ernesto Giménez Caballero]] a [[Ramiro Ledesma Ramos]], který roku 1931 založil hnutí [[Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista]] (JONS, Unie nacionálně-syndikalistické ofenzívy), jež se roku 1934 spojilo s [[Falanga (Španělsko)|Falangou]], již vedl [[José Antonio Primo de Rivera]], syn bývalého diktátora, aspirující na roli fašistického vůdce.<ref>Payne, s. 259</ref> Primo de Rivera však byl popraven republikány 20. listopadu 1936, na počátku [[Španělská občanská válka|občanské války]].<ref>VERNIER, Ettore. Falanga : k problematice třetí cesty. Vyd. 1. Praha : Národní myšlenka, 2008 72 s (Knihovna Národní myšlenky ; s sv. 7) ISBN 978-80-903582-7-0. str. 21</ref> Jeho hnutí převzal roku 1937 [[Francisco Franco]], který sice udržoval de Riverův kult, celkově však jeho diktatura vykazovala spíše konzervativně-pravicové než revoluční, tedy fašistické rysy, a falangistické „staré košile“ v ní hrály jen omezenou roli, takže vhodnější je označit ji za pouze semifašistickou.<ref>Payne, s. 266</ref> Franco však dokázal přežít své diktátorské kolegy a Španělsko se stalo nejdéle trvajícím režimem s fašistickými prvky.<ref>Payne, s. 252</ref>

 

V meziválečném Maďarsku byl pravděpodobně největší počet krajně pravicových a fašistických skupin vůbec.<ref name="Pa267">Payne, s. 267</ref> Ze všech států ztratilo první světovou válkou nejvíc území a etnických Maďarů ve prospěch jiných zemí, dále zde vznikla krátkodobá [[Maďarská republika rad]] (1919), řízená komunisty často židovského původu, což vedlo k vybičování nacionalistických antisemitských vášní, navíc po Uherské říši zbyla rozsáhlá střední úřednická vrstva trpící nyní nezaměstnaností.<ref name="Pa267"/> Rysy fašismu měla již raná poválečná skupina radikálních důstojníků kolem [[Gyula Gömbös|Gyuly Gömböse]], který však přešel na stranu konzervativního diktátora [[Miklós Horthy|admirála Horthyho]] a své hnutí rozpustil.<ref name="paxton33" /> Později vzniklo přes půl tuctu nacionálně socialistických stran, z nichž nejvýznamnější byla [[Strana Šípových křížů]] založená [[Ferenc Szálasi|Ferencem Szálasim]] roku 1934. Tomu se podařilo maďarské fašisty postupně sjednotit,<ref>Payne, s. 273–274</ref> ovlivňovat vnitrostátní politiku a 16. října 1944 s pomocí Němců násilně uchopit moc; [[Vláda národní jednoty (Maďarsko)|Szálasiho vláda]] trvala jen do března 1945, kdy Maďarsko obsadili Sověti, a aktivně se podílela na [[holokaust|vyvražďování Židů]]. Hnutí Ference Szálasiho vycházelo z vágní socialistické filosofie tzv. hungarismu, která se snažila odstranit překonaný systém soukromého kapitálu.<ref name="jmuravchik">{{Citace monografie

| příjmení =MURAVCHIK

První dva roky Mussolini předsedal koaliční vládě, jež prováděla běžnou konzervativní politiku,<ref>Paxton, s. 128–129</ref> a musel dokonce krotit nepokoje squadristů, dožadujících se „druhé revoluce“, jíž by získali větší díl moci.<ref name="P129">Paxton, s. 129</ref> Roku 1923 se fašistům pomocí nátlaku černokošiláčů podařilo prosadit [[Acerbův zákon|volební zákon]], podle něhož vítězná strana získávala dvoutřetinovou většinou poslanců, jestliže dostala aspoň 25 % hlasů.<ref name="P129"/> Ve [[Italské volby 1924|volbách 6. dubna 1924]] Mussoliniho nacionalistická koalice díky nátlaku na voliče drtivě zvítězila a „[[duce]]“ ovládl parlament.<ref name="P129"/>

 

Brzy nato došlo k zásadnímu zlomu. 30. května vystoupil v parlamentu socialista [[Giacomo Matteotti]] s projevem kritizujícím nezákonné ovlivňování nedávných voleb fašisty.<ref name="P129"/> Deset dní poté byl unesen a zavražděn.<ref>Paxton, s. 129–130</ref> Stopa vedla do Mussoliniho okolí; veřejnost byla šokována, politický život na několik měsíců ochromen a vládě hrozilo zároveň svržení králem i vzpoura černokošiláčů.<ref name="P130">Paxton, s. 130</ref> Nakonec 3. ledna 1925 Mussolini přednesl agresivní projev, v němž přijal za vraždu odpovědnost; fašisté pak spustili vlnu opatření k utužení režimu: rušení opozičních novin, zatýkání nefašistických politiků, rozpuštění politických stran kromě fašistické PNF, zavedení trestu smrti a další kroky „na obranu státu“.<ref name="P130"/> Počátkem roku 1927 byla diktatura jedné strany dobudována.<ref>Paxton, s. 131</ref>

 

== Fungování režimů ==

Po získání moci oba velké fašistické režimy dokázaly na řadu let udržet moc a získat si podporu nemalé části obyvatelstva. Nedá se však říci, že byly zcela stabilní. Pro oba bylo charakteristické stálé napětí mezi dvěma paralelními mocenskými strukturami: militantním fašistickým stranickým aparátem a státními orgány, jež byly obvykle obsazené konzervativně smýšlejícími úředníky. Kromě toho v mocenské bilanci hrály roli další dva faktory, jednak sám diktátor a jednak [[občanská společnost]], tvořená například podnikateli, spolky či církvemi.<ref>Paxton s. 146</ref> Každá z těchto čtyř sil potřebovala ostatní tři a i když jejich mocenská rovnováha dopadala v různých situacích různě, nikdy žádná z nich zcela neztratila vliv na chod státu. Fašistický režim se tak dá chápat jako „polykracie“, vláda několika mocenských center, jež spolu neustále soupeří o moc ([[Martin Broszat]]).<ref>Paxton s. 146–158</ref> Toto smíšené uspořádání plné napětí pak vysvětluje, že pravé fašistické režimy nebyly ustálené<ref>Paxton s. 142</ref> a směřovaly k radikalizaci, jež byla předzvěstí jejich zániku.<ref>Paxton s. 175—184</ref>

=== Strana ===

V Itálii i v Německu struktura strany více méně kopírovala státní orgány. K představitelům státu existovali paralelní straničtí pohlaváři, k armádě paralelní stranické milice a tak dále.<ref>Paxton s. 146—147</ref> Existovaly samozřejmě rozdíly. Typicky v Itálii mívaly stranické struktury menší moc než státní orgány, zatímco v Německu byla NSDAP podstatně silnější. Důležité bylo například to, že v Itálii policie zůstala v rukou kariérních úředníků, avšak v Německu ji ovládli nacističtí fanatici v čele s [[Heinrich Himmler|Himmlerem]].<ref>Paxton s. 147, 157</ref> V obou režimech pak později radikální fašisté dostali volnou ruku na okupovaných územích, kde se řádné státní orgány ani nevytvořily.<ref>Paxton s. 183</ref>

 

== Mezinárodní agrese a druhá světová válka ==

Mussolini i Hitler od 30. let usilovali o územní expanzi a vedli agresivní intervencionistickou zahraniční politiku, což později vedlo k rozpoutání druhé světové války. Mussolini podporoval [[iredentismus|iredentistické]] nároky italských menšin, snažil se o nadvládu na Středozemním mořem a přístup k Atlantiku a chtěl vytvořit italský ''[[spazio vitale]]'' (životní prostor) ve Středozemí a okolí Rudého moře.<ref>Aristotle A. Kallis. ''Fascist ideology: territory and expansionism in Italy and Germany'', 1922–1945. New York, New York: Routledge, 2001. p. 51.</ref> Podobně Hitler chtěl vrátit „domů do Říše“ německé menšiny jiných států i s územím, na kterém žily, a vytvořit německý ''[[Lebensraum]]'' ve Východní Evropě včetně území tehdejšího Sovětského svazu, jež měla být kolonizována Němci.<ref>Aristotle A. Kallis. ''Fascist ideology: territory and expansionism in Italy and Germany, 1922–1945.'' New York, New York: Routledge, 2001. p. 53.</ref>

[[Soubor:Buchenwald Corpses 60623.jpg|náhled|upright 1.5|vpravo|Náklad mrtvých vězňů určených ke kremaci, [[koncentrační tábor Buchenwald]] ]]

 

== Neofašismus ==

Na konci 20. století se objevila řada menších skupin a politických stran s neofašistickými myšlenkami, které se šíří po celém světě. Relativně významné. V Německu a v jiných zemích se vliv neofašismu překrývá s [[Neonacismus|neonacismem]].

 

 

 

'''Itálie:'''