Naučená bezmocnost: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m mmísto enpřesného časového určení přidáno přesné datum http://psycnet.apa.org/journals/abn/87/1/49/ značka: editace z Vizuálního editoru |
mBez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 4:
Jedná se tedy o jakési neadekvátní zhodnocení dosavadních opakujících se zkušeností, které vedou k pocitu a názoru, že člověk nemá kontrolu nad výsledky svého jednání, a to dokonce ani v situaci, kdyby tato kontrola byla možná ''(Macek, 2000)''. Pokud výjimečně při svých pokusech dosáhne příznivého výsledku, a je momentálně úspěšný, selhává tento člověk nadále tím, že nedovede úspěšnou zvládací strategii zopakovat a naučit se ji používat ''(Čáp, Mareš, 2001)''
Seligman se svými spolupracovníky provedli řadu pokusů, které teorii naučené bezmocnosti potvrzovaly. Poté se pokoušel pomocí tohoto konceptu vysvětlit vznik [[Deprese (psychologie)|deprese]] u lidí – zde se ovšem již setkal s radikálním odmítnutí ze strany vědecké veřejnosti. Navázal spolupráci s [[Spojené království|britským]] psychologem [[John Teasdal|Johnem Teasdalem]] a vytvořili novou hypotézu, která spojovala naučenou bezmocnost s místem řízení ([[Locus of control|Locus of Control]] – koncept J.B Rottera (1972), dělící lidi na skupinu externalistů, kteří výsledky své činnosti připisují vnějším faktorům, a skupinu internalistů, které je naopak připisují faktorům vnitřním, osobnostním rysům apod.), která byla vzápětí potvrzena i z jiných zdrojů ''(Hunt, 2000).''
Původní Seligmanův koncept obohatil v roce 1978 L. Y Abramson, který upozornil na to, že pro vysvětlování úspěchů a neúspěchů požíváme své vlastní explanační (vysvětlovací) styly. Ty mohou ve svém rozpětí zabíhat až do extrémních hodnot, což je na straně jedné pesimistický, a na straně druhé optimistický explanační styl. „Pesimistický explanační vysvětlovací styl má člověk, u něhož se projevuje tendence vysvětlovat příčiny špatných výsledků jako příčiny stabilní, globální a vůči sobě vnitřní, zatímco příčiny dobrých výsledků jako nestabilní, specifické a vůči sobě vnější" ''(Eisner, Seligman, 1996; Taylor, Aspinwall, 1996; Čáp, Mareš, 2001)''
| |||