Verze z 8. 1. 2019, 21:46 editovat ShadowRobot (diskuse \| příspěvky) 23 683 editací m WPCleaner v2.0b - Fixed using WP:WCW (Odkaz shodný se svým popisem - Popis odkazu před i za jeho koncem) ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 11. 1. 2019, 22:10 editovat zrušit editaci Valdemar (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé, Revertéři 64 092 editací m odkazy Přejít na další porovnání →
Řádek 75: [[Soubor:Karte Böhmen unter Ottokar II.png\|thumb\|left\|upright=1.2\|Království [[Přemysl Otakar II.\|Přemysla Otakara II.]]]] [[Soubor:Battle of Kressenbrunn Thuróczy.JPG\|thumb\|[[Bitva u Kressenbrunnu]] roku [[1260]]]] Fridrich II. po sobě zanechal dvě ženské dědičky: [[Gertruda Babenberská (1226–1288)\|Gertrudu]] a [[Markéta Babenberská\|Markétu]]. Gertrudu si již roku [[1246]] vzal [[~~markrabství~~Moravské ~~moravské~~markrabství\|moravský markrabě]] [[Vladislav Český\|Vladislav]], který ovšem následujícího roku zemřel. Poté se s Gertrudou oženil [[Heřman VI. Bádenský\|Heřman Bádenský]], avšak i ten roku [[1250]] zemřel. V zemi nastala anarchie: rakouská šlechta a biskupové nabídli vládu českému králi Václavovi I., jenž do země vyslal svého syna [[Přemysl Otakar II.\|Přemysla]], jenž se následujícího roku oženil s druhou dědičkou, Markétou Babenberskou. Tím ovšem spory neskončily, neboť Gertruda se provdala za [[Roman Haličský\|Romana Haličského]], příbuzného uherského krále. Uherské a bavorské vojsko plenilo Přemyslovu Moravu a Rakousy, až se roku [[1254]] nyní již jako český král [[Přemysl Otakar II.]] vzdal Štýrska.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 114–116.</ref> Ve Štýrsku však proti uherské správě vypuklo několik povstání, až se nakonec toto vévodství dostalo opět pod správu českého krále. Toto uspořádání pak roku [[1260]] potvrdilo české vítězství v [[Bitva u Kressenbrunnu\|bitvě u Kressenbrunnu]]. Roku 1268 uzavřel Přemysl smlouvu s korutanským vévodou, jímž získal nástupnická práva v [[korutanské vévodství\|korutanském vévodství]], jež ke své říši Přemysl připojil následujícího roku. Připojení dalších území (vindické marky, Pordenone a [[Kraňsko\|Kraňska]]) znepokojovalo císaře, papeže i uherského krále, pohraniční šarvátky a plenění jižní Moravy, Štýrska a Rakousovšem žádnou změnu nepřinesly.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 116–119.</ref> Řádek 97: Po smrti bezdětného Rudolfa IV. roku 1365 převzali vládu jeho mladší bratři [[Albrecht III. Habsburský\|Albrecht III.]] a [[Leopold III. Habsburský\|Leopold III.]] Brzy se mezi nimi začaly objevovat rozpory, až se nakonec roku [[1379]] [[Neuberská smlouva\|dohodli]] na rozdělení země a vzájemném nástupnictví: Albrecht vládl v Rakousích a Štýrsku, zatímco Leopold v Korutanech, [[Kraňsko\|Kraňsku]], [[Vindická marka\|Vindické marce]], [[Rakouské přímoří\|Přímoří]], Tyrolech a Předním Rakousku. S problémy se potýkala zejména leopoldinská větev, jež nedokázala ani s Albrechtovou pomocí porazit Švýcary. Albrecht IV. sice se [[Zikmund Lucemburský\|Zikmundem Lucemburským]] vyjednal smlouvu o vzájemném nástupnictví, v zemi však dále bujelo loupežnictví a lokální války.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 159–165.</ref> Spojenectví mezi Lucemburky a Albrechtovci se posilovalo také za vlády [[Albrecht II. Habsburský\|Albrechta V.]] (1404–1439) také díky obavám z rozšíření vlivu [[husitství]]. Roku 1421 Zikmund jmenoval Albrechta dokonce moravským místodržitelem a roku [[1423]] [[~~markrabství~~Moravské ~~moravské~~markrabství\|moravským markrabětem]]. Albrechtovy obavy z moci husitů se ukázaly oprávněné: vpády husitů do Rakous, jež začaly roku 1425, dokázal Albrecht V. zastavit až roku 1435. Po smrti Zikmunda Lucemburského byl na základě smlouvy o vzájemném nástupnictví zvolen českým králem a roku 1438 se stal králem také římským. Jako římský král Albrecht II. převzal Zikmundovu zlatou a černou heraldickou barvu, jež se pak staly barvami celého rodu Habsburků.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 165–183.</ref> Již roku [[1439]] ovšem Albrecht V. zemřel a iniciativu převzal štýrský a korutanský vévoda [[Fridrich III. Habsburský\|Fridrich III.]], jenž byl roku [[1440]] zvolen římským králem. Při jeho korunovační cestě do [[Řím]]a ovšem proti němu v Rakousích zesílila opozice, jež požadovala vydání [[Ladislav Pohrobek\|Ladislava Pohrobka]], který byl vzápětí korunován českým králem. Po smrti Ladislava Pohrobka se Fridrich III. snažil oslabit pozici [[Jiří z Poděbrad\|Jiřího z Poděbrad]], se kterým se spojil [[Albrecht VI. Habsburský\|Albrecht VI.]], jenž si nárokoval Rakousy. Fridrich III. podpořil [[Matyáš Korvín\|Matyáše Korvína]] v jeho tažení na Moravu, později však Korvín roku 1482 vpadl i do Rakous, a o tři roky později dokonce obsadil Vídeň. Úspěšnější byl císař v politice vůči [[Burgundské hrabství\|burgundskému hrabství]], nad kterým roku 1475 zvítězil a roku 1486 svého syna [[Maxmilián I. Habsburský\|Maxmiliána]] prosadil roku [[1486]] za římského krále.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 183–192.</ref>

Dějiny Rakouska: Porovnání verzí