Tádž Mahal: Porovnání verzí

Jde o historii islámského mughalského vladaře [[Šáhdžahán|Šáhdžahána]] (vládl v letech 1628 – 1658) a jeho milované ženy Ardžumand Banu Baygam, které se říkalo Mumtáz Mahal (perla paláce). Mocný Mughal byl ještě princem, když se v roce 1612 oženil s půvabnou patnáctiletou dcerou vysokého úředníka Ásafa Chána. Šáhdžahán ji sice přidal ke svému harému, ale brzy poznal, že si Mumtáz zaslouží veškerou jeho pozornost. Při oficiálních příležitostech sedávala po jeho boku, doprovázela ho na dobyvačných výpravách a probírala s ním státní záležitosti. Milovaná žena porodila svému obdivovateli osm synů a šest dcer, avšak v roce [[1629]] při [[porod]]u posledního dítěte ve věku 36 let zemřela. Císařovi prý u smrtelné postele jeho ženy náhle zešedivěly vlasy. Po její smrti vyhlásil vdovec dvouletý státní smutek, během kterého bylo zakázáno slavit, poslouchat hudbu, nosit šperky a používat parfémy. Jeho žal byl tak veliký, že pro ni truchlil celé dva roky a učinil slib, že postaví pomník hodný její památky, něco, čemu by se nevyrovnalo nic na světě. Na důkaz hlubokého zármutku slíbil truchlící manžel postavit mrtvé ženě mauzoleum Taj Mahal (korunu paláce). Mughal si nechal povolat architekty, inženýry, sochaře a kaligrafy z Persie, Turecka, Samarkandu, Benátek i Francie. Vedoucím architektem byl Istad Usa z Íránu, který stavbu navrhl tak, aby symbolizovala krásu a věčnou lásku.

 

 

Budova stojí v zahradách a vchází se do ní velkou, překrásnou vstupní bránou. Brána symbolizuje vstup do ráje. Převyšují ji pavilóny završené kupolemi a původně měla vrata ze stříbra, dodatečně pobitá stovkami stříbrných hřebíků. Od vstupních dveří se schází dolů do malé krypty se skutečnými hroby; nahoře stojí pouze [[kenotaf]]y – symbolické sarkofágy. Na reliéfech ochozu kolem horní krypty lze spatřit opět květy – zde výlučné bílé přízračné květy smrti. Denní světlo prosakuje mřížovím čtyř oblouků klenoucích se nad sarkofágy. Kenotafy jsou orámovány osmibokým ažurovitým hrazením z bílého mramoru, udivujícím filigránovými květinovými motivy – je to skutečné arcidílo orientálního dekorativního umění. V samém středu se nachází malý sarkofág Mumtáz Mahal a hned vedle, téměř brutálně přiražený k mramorovému hrazení, stojí větší kenotaf Šáhdžahána, ozdobený malou soškou, symbolem muže. Toto umístění jeho rakve sem vnáší moment neklidu – je to nepříjemná disonance v jinak dokonalé harmonii mauzolea; znamení, že v minulosti došlo k něčemu tragickému. Původně si chtěl císař pro sebe postavit samostatné mauzoleum z černého mramoru, ale když jej jeho syn Aurangzéb sesadil z trůnu, nalezl místo svého posledního odpočinku vedle své manželky v Tádž Mahalu. Obraz dokonalé harmonie celé stavby dotváří také odraz stavby na nehybné hladině uměle vytvořeného kanálu. Mauzoleum stojí v zahradách na konci vodního kanálu, který je zapuštěn do centrální tery.

* Počet pracovních sil: 20 000

 

 

Tádž Mahal získává kvůli znečištění ovzduší nepěknou nažloutlou barvu. Pro vrácení původního bílého třpytu navrhla indická parlamentní komise pro dopravu, turistiku a kulturu obalit načas celou stavbu bahnem, které se nechá uschnout a poté se spláchne. Jak bahno usychá, vstřebává do sebe nahromaděnou nečistotu. Procedura potrvá asi dva měsíce, bude stát 230 000 dolarů a bude muset být opakována každé dva nebo tři roky.