České Slezsko: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
úprava textu o hlučínsku |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 57:
Na Těšínsku působila Slezská matice osvěty lidové, která zastávala podobnou úlohu, jako na Opavsku měla Matice Opavská. Češi zde však za Rakouska-Uherska tvořili jen nepatrnou menšinu. Po vyhlášení první republiky jejich procentuální podíl zesílil a přehoupl se něco málo přes nadpoloviční většinu. Začínají zde přicházet za prací i Češi z jiných koutů republiky. Centrem Čechů zde jednoznačně byla Slezská Ostrava a Orlová. Dalšími centry byl Bohumín a Český Těšín. Dochází k rozvoji českého základního a středního školství. Přesto zde menší část místního obyvatelstva zůstávala i nadále národnostně nevyhraněná a považovala se za tzv. Šlonzáky mluvících nářečím po naszymu. V roce 1938 území zabírá Polsko a vyhání spoustu místních Čechů (zejména ty, kteří zde přišli za prací během první republiky), v roce 1939 území zabírají Němci, kteří pro změnu diskriminovali Poláky. Postavení Čechů bylo o mnoho lepší, než postavení Poláků. Zcela zde však zaniklo české školství a kulturní život - mělo dojít k naprosté germanizaci místního obyvatelstva. Po roce 1945 dochází k odsunu místních Němců, Polákům byla garantováno postavení národnostní menšiny. Nejhůře dopadli tzv. Šlonzáci, kteří měli být potrestání za kolaboraci s nacisty. Slezská národnost byla zrušena, obyvatelstvo bylo vystaveno represím a raději než se přihlásit k národnostmi polské, se začalo hlásit k národnosti české. Ta v severní části Těšínska drtivě převládla.
Vůbec nejsložitější situace byla na Hlučínsku, což byla původně součást Opavska, ale v letech 1742-1919 bylo součástí Pruska, resp. Německa. Lidé na Hlučínsku se postupně začali cítit jako Němci, začali tak smýšlet, přebrali německou mentalitu, byť jejich mateřským jazykem němčina nebyla. Byla zde zdvojená identita. Obyvatelé Hlučísnka se sice na jednu stranu cítilo být Čechy (zejména to vzdělanější a světu otevřenější) či Moravci (důsledek toho, že zdejší jazyk byl kodifikován olomouckým arcibiskupstvím, které se snažilo o udržení zdejšího jazyka alespoň v církevním prostřední, od jiných smíšených slovnasko-germánských slezských nářečí se zdejší mluva lišila - více němčiny, méně polštiny, měly na ní vliv i moravské dialekty (na rozdíl od Těšínska, kde byla řeč více ovlivněná polštinou, poté až němčinou a češtinou) - proto se tomu říkalo moravština - zejména úřady tomu tak říkaly, lidí tomu říkali spíše "po našmu." Lidé zde byli tím pádem jazykově Moravci. Ale i když na jednu stranu byli Češi či Moravci, tak zároveň to byli Prusové/Slezané (zemsky) a zejména Němci (národnostně, myšlením). Obyvatelé Hlučínska si postupně na život v Prusku zvyklo. Opětovné připojení k Československu po první světové válce zde překvapivě vyvolalo rozpaky, nikoliv radost. Onu situaci ještě znásobila ekonomická krize. V roce 1935 došlo ke kuriózní situaci, když v čistě oficiálně československých oblastech vítězila Sudetoněmecká strana. V roce 1938 obyvatelé Hlučínska vítají německou armádu a obdržují plnoprávné říšské občanství. Strádání během války a zvyšující se počet padlých v německé armádě přinesl vystřízlivění. Po roce 1945 obyvatelstvo německé cítění opustilo. Většina obyvatel se zde dnes hlásí k národnosti české, ale okolo 10% k národnosti slezské. Dnes se obyvatelům Hlučínska říká Prajzáci, což byl dříve hanlivý výraz.
Obecně platí, že je zde v důsledku minulých snah o germanizaci či polonizaci místního obyvatelstva české národní cítění daleko silnější než na Moravě, jelikož místní obyvatelstvo hledalo v české národnosti útočiště před touto hrozbou. Na některých místech dochází dokonce k vzestupu českého nacionalismu, který se projevuje zejména útoky na polskou menšinu (nejčastější je ničení polských nápisů) či protiromskými náladami.
| |||