Kjótský protokol: Porovnání verzí

Přidáno 5 bajtů ,  před 2 lety
m
korekce
m (rafitikovat —> ratifikovat)
m (korekce)
Poté, co Protokol definitivně odmítly ratifikovat [[Spojené státy americké|Spojené státy]] (jejich podíl na emisích zemí Dodatku I činil cca 36 procent), závisel osud Kjótského protokolu na [[Rusko|Rusku]]. To po dlouhém lavírování skutečně Protokol na podzim roku 2004 ratifikovalo (podle některých komentátorů výměnou za to, že [[Evropská unie]] podpoří jeho vstup do Světové obchodní organizace – [[Světová obchodní organizace|WTO]]) a tím umožnilo jeho vstup v platnost.
 
K [[16. prosinec|16. prosinci]] [[2004]] ratifikovalo Kjótský protokol 132 zemí, z toho 37 zemí uvedených v Dodatku I. Emisní podíl států Dodatku I, které Protokol ratifikovaly, na celkových emisích států Dodatku I, je 61,6 %.
 
== Diferencované snížení emisí ==
 
Úhrnné redukce emisí o 5,2 % mělo být dosaženo diferencovaným snížením, které je výsledkem jednání mezi zeměmi Dodatku I v Kjótu – EU15, [[Švýcarsko]], [[Česko|Česká republika]] a další středoevropské země sníží o 8 %, [[Spojené státy americké|USA]] sníží o 7 % a [[Kanada]], [[Maďarsko]], [[Japonsko]] a [[Polsko]] o 6 %. [[Rusko]], [[Nový Zéland]] a [[Ukrajina]] budou stabilizovat své emise na hladině roku 1990, zatímco [[Norsko]] může zvýšit emise o 1 %, [[Austrálie]] o 8 % a konečně [[Island]] o 10 % (podrobně viz tabulka).
 
Evropská unie, resp. tehdy patnáctičlenné Evropské společenství (EU15), ratifikovalo Úmluvu jako samostatný subjekt. To umožní 15 „starým“ členským zemím EU splnit závazek redukce emisí kolektivně, i když emise některých zemí EU15 vzrostou za deset let od roku 1990 o 10–20 % ([[Řecko]], [[Irsko]], [[Portugalsko]] a [[Španělsko]]). Oproti tomu se emise [[Německo|Německa]] podstatně snížily (útlum ekonomiky a následující modernizace bývalé [[Německá demokratická republika|NDR]]), což zajišťuje celkový nulový růst emisí EU mezi 1990 a 2000.
 
Poté, co ratifikaci Kjótského protokolu odmítly USA, je ovšem zjevné, že závazek zemí Dodatku I snížit emise o 5,2 % nebude splněn, a to ani v případě, že všechny ostatní země své závazky beze zbytku splní.
Pro většinu průmyslově vyspělých zemí přijaté závazky představují investice do energeticky úsporných technologií, podporu úspor energie v obytném sektoru, vývoj a podporu energeticky méně náročných forem dopravy a podporu udržitelného hospodaření v lesích. Vlády by měly odstranit deformace trhu s energiemi (dotace) a velkoryse podporovat inovace s cílem podpořit energeticky úsporné technologie [http://www.nazeleno.cz/energie/energetika/emisni-povolenky-zdrazi-elektrinu-proti-globalnimu-oteplovani.aspx].
 
Velikosti nákladů, které musí být vynaloženy na uvedené snížení emisí, závisí na výchozí pozici jednotlivých zemí (především různá struktura palivo-energetické základny a energetická náročnost ekonomiky), se ve vyspělých zemí ([[Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj|OECD]]) pohybují mezi 40–100 [[Americký dolar|USD]]/t CO<sub>2</sub> a závisí na výchozí pozici jednotlivých zemí (především různá struktura palivo-energetické základny a energetická náročnost ekonomiky). Pokud by byl přijat závazek vysokého a stejného procentuálního snížení pro všechny (např. původní návrh EU na 15% redukci), pak by ekonomické dopady působily především na největší emitenty CO<sub>2</sub>, zvláště na USA, Kanadu a Austrálii, kde by náklady byly podstatně vyšší než u ostatních rozvinutých zemí (průměr OECD je 1–2 % [[Hrubý domácí produkt|HDP]]).
 
== Flexibilní mechanismy ==
=== Společně zaváděná opatření ===
 
Již původní text Úmluvy, článek&nbsp;4, paragraf&nbsp;2(a) uvádí, že rozvinuté země uvedené v Dodatku&nbsp;I mohou zavádět opatření na snížení emisí společně s ostatními stranami Úmluvy a mohou napomáhat ostatním stranám Úmluvy v dosahování cíle Úmluvy. Také článek&nbsp;3, (paragraf&nbsp;3) nabádá vlády, aby braly v úvahu taková opatření, která jsou ekonomicky efektivní a zajišťují dosažení kladných efektů při nejnižších možných nákladech.
 
Na základě čl.&nbsp;4, paragraf&nbsp;2(a), se začalo hovořit o společně zaváděných opatřeních. Berlínská konference rozhodla o „pilotní fázi“ (začala v roce 1995), která se také označuje jako „pilotní fáze projektů společné implementace“. Jedná se o dobrovolnou spolupráci, ze které nevyplývají žádné obchody s emisemi (kredity).
567

editací