Verze z 21. 11. 2016, 02:59 editovat DvorapaBot (diskuse \| příspěvky) Roboti 424 252 editací m Robot: nahrazení HTML značek za šablonu clear dle ŽOPP (archiv 14); kosmetické úpravy ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 5. 12. 2018, 23:47 editovat zrušit editaci DraceaBot (diskuse \| příspěvky) Roboti 27 866 editací m →‎Úspěch s kluzáky: typografické úpravy Přejít na další porovnání →
Řádek 27: Během studia zahraničních zdrojů došli Otto s Gustavem k závěru, že existuje profil, který při pohybu vpřed nadnáší více než rovná deska. V roce [[1889]] Otto vydal známou knihu ''„Der Vogelflug als Grunlage der Fliegerkunst“'' (Ptačí let jako základ umění letu). V této době už byl Otto díky vlastní firmě zabezpečen a společně s bratrem začal novou sérii vážných pokusů o postavení létajícího stroje. Otto Lilienthal přednášel v různých společnostech pro vzduchoplavbu a neustále kritizoval odpůrce strojů těžších než vzduch. Se stavbou prvního [[kluzák]]u začali bratři červnu roku [[1890]]. Kluzák ''Möve Nr.1'' měl [[rozpětí křídel]] 11 metrů a hloubku křídla 1,40 m. Výška profilu odpovídala už předtím zjištěným hodnotám ptačích křídel -– 1/12 až 1/15 hloubky. Stroj byl těžce ovladatelný a při jednom z letů ho Gustav zničil. Otto odhadl, že kluzák je potřeba stabilizovat směrovým kormidlem a rychle postavil zkušební letadlo Nr.2, které už mělo obě ocasní plochy v dnešní podobě -– svislou i vodorovnou. Protože zahrada za Ottovým domem přestala experimentům stačit, bratři se rozhodli změnit své působiště. Později se přesunuli na lichterfeldské cvičiště, brzy nato našli ještě vhodnější místo u města Derwitz, zvané ''Spitzberg''. Kluzáky uskladnili v nedalekém skladě, který patřil místnímu mlynáři. Když se Otto vydal létat, společně s mlynářem vytáhli kluzák na kopec a jeden technik pomohl letci do postroje. Otto se postavil na okraj srázu a skočil proti větru. První lety byly dlouhé přibližně 7 metrů a kluzák si následně vyzkoušeli technik Eulitz a po něm mlynář Schwach. Po úspěchu se při pokusech na Spitzbergu začalo objevovat obecenstvo včetně nadšeného fotografa prof. Carla Kassnera, který vyhotovil i první fotografie Lilienthala ve vzduchu. Řádek 37: V létě [[1892]] dokončil Otto Lilienthal nové letadlo Nr.4, které mělo mimo jiných vylepšení ovladatelnou výškovku. Kluzák měl rozpětí 9,5 m, nosnou plochu 15 m<sup>2</sup> a hmotnost 24 kg. Brzy následoval o něco větší kluzák Nr.5. Protože se výkony na doposud používaném kopci už zvyšovat nedaly, začal Otto hledat nové místo. Vyzkoušel pahorek u Sandgrubenu, který krátce nato zaměnil za kopec zvaný ''Steglitzer Mainhöhe''. I s novými kluzáky zažíval dramatické situace před stále početnějším publikem. V létě [[1893]] opět změnil působiště, když objevil místo Rhinower Berge, které leželo v řetězu prakticky kuželovitých pahorků. Místo vyhovovalo pro všechny směry větru. Zde dosahoval velmi dobré výsledky, přičemž se zdokonaloval i v ovládaní kluzáku, protože na kopci převládal nárazový vítr. Letec řídil kluzák změnou těžiště -– přesouval, či vykopával nohy podle chování kluzáku. Pokusy uskutečňoval často při rychlosti větru 7 až 8 m/s, při kterých kluzák téměř úplně visel ve vzduchu. V letech [[1893]] a [[1894]] stihl postavit letadla Nr.6, Nr.7, Nr.8, Nr.9, Nr.10, Nr.11 a Nr.12. Kluzák Nr.6 měl mávací křídla a ještě v roce [[1893]] byl [[patent]]ován. Kluzák Nr.12 měl měnitelný úhel zakřivení profilu pomocí nastavitelné náběžné hrany křídla. Během roku [[1894]] začal Lilienthal při zkouškách používat uměle navršený pahorek zvaný ''Fliegeberg''. [[Soubor:Lilienthal_in_flight.jpg\|thumb\|left\|Let na kluzáku Nr.11, umělý kopec ''Fliegeberg'' 1894]]

Otto Lilienthal: Porovnání verzí