|
== Konzulát za republiky ==
=== Vývoj úřadu ===
Po legendárním svržení posledního [[Etruskové|etruského]] krále [[Lucius Tarquinius Superbus|Tarquinia Superba]] a zániku [[Římské království|římského království]], byla všechna zákonná moc krále svěřena nově vytvořenémunovému úřadu – konzulátu. Od tohoto okamžiku stáli v čele státu konzulové, kteří byli nejprve nazýváni [[Praetor|praetoři]] („ti, kdož kráčí v čele“), což poukazuje na jejich povinnost sloužit jako nejvyšší velitelé vojska. Označení konzulové se začalo používat zřejmě někdy v druhé polovině [[5. století př. n. l.]] Římané věřili, že vznik konzulátu se datoval do doby založení [[Římská republika|republiky]] v roce [[509 př. n. l.]], avšak posloupnost konzulů v 5. století př. n. l. vykazuje jisté mezery. Konzulům náležely široké pravomoci v časech míru široké pravomoci (v záležitostech exekutivy, zákonodárství a soudnictví).
Uchazeči o úřad museli splnit věkový limit pro volbu, jenž činil 41 let u [[Patricius|patricijů]] a 42 let pro [[plebej]]e. Každoročně (princip annuity) byli voleni dva konzulové (princip kolegiality), kteří mohli uplatnit právo [[Veto|veta]] vůči jakémukoliv rozhodnutí svého kolegy. Toto oprávnění bylo ovšem využíváno jen velice zřídka. Podobně existuje mnoho dokladů svědčících o tom, že ne všichni konzulové byli zvoleni po dosažení stanoveného minimálního věku. Volba konzulů příslušela setninovému shromáždění (''[[comitia centuriata]]''), jehož struktura ale zaručovala rozhodující vliv [[Aristokracie|aristokratům]]. Po potvrzení svého zvolení konzulové formálněoficiálně převzali moc od staršího kurijního shromáždění (''[[comitia curiata]]''), které udělovalo konzulům jejich ''[[imperium]]''. To se dělo přijetím zákona označovaného ''„lex curiata de imperio“''. Jestliže jeden z konzulů během svého volebního období zemřel (což nebylo nijak neobvyklé, neboť konzulové leckdy bojovali v předních řadách vojska), byl zvolen náhradník, jenž byl znám jakotakzvaný ''consul suffectus''. Řádný konzul (''consul ordinarius'') se od roku [[153 př. n. l.]] ujímal úřadu [[1. leden|1. ledna]] a náležela mu čest, aby se jeho jméno a jméno jeho kolegy objevilo v pojmenování příslušného roku.
Konzulát byl původně vyhrazen patricijům a teprve v roce [[367 př. n. l.]] získali taktéž plebejové právo kandidovat na tento nejvyšší úřad poté, co bylo zákonem ''[[Lex Licinia Sextia]]'' stanoveno, že nejméně jeden z konzulů musí být plebej. Prvním plebejským konzulem se stal již v následujícím roce [[Lucius Sextius]]. Někteří moderní historikové však zpochybňují tradiční líčení o průběhu boje za zrovnoprávnění plebejů v dobách rané republiky zpochybňují, přičemž upozorňují na skutečnost, že zřejmě okolo třiceti procent konzulů před Sextiem mělo plebejská a, nikoliv patricijská jména. Nicméně tato skutečnost může být důsledkem zkreslené chronologie konzulů. Současně se ale naskýtá ještě jiné vysvětlení, podle něhož si patricijské elity přístup k tomuto úřadu v průběhu společenských bojů v 5. století př. n. l. postupně uzurpovaly pro sebe.
V období vojenského ohrožení byla primárním kritériem pro výběr konzulů především vojenská reputace a zkušenosti kandidátů, volba však byla vždy předmětem značného politického zápasu. Konzulát se postupem doby (patrně kolem poloviny [[4. století př. n. l.]]) stal vrcholem politické kariéry (''[[cursus honorum]]'') ambiciózních Římanů, ačkoliv nebyl nijak odměňován. Naopak se očekávalo, že nositel tohoto úřadu sám přispěje částí svého majetku státní pokladně. Někdejší konzulové, ''consulares'', tvořili skupinu nejvlivnějších členů [[Římský senát|římského senátu]]. Od dob pozdní republiky se zastávání tohoto úřadu v podstatě rovnalo přijetí mezi římskou [[Nobilita|nobilitu]].
|
