Verze z 3. 5. 2018, 11:30 editovat 2a00:1028:83be:518e:b144:15c9:4feb:f859 (diskuse) oprava odkazu ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 24. 11. 2018, 03:18 editovat zrušit editaci Rosenfeld~cswiki (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 22 877 editací m překlep Přejít na další porovnání →
Řádek 43: Pro program zkoušek Phase II vybralo americké letectvo kapitána [[Charles Yeager\|Charlese E. „Chucka“ Yeagera]] a majora Franka K. „Pete“ Everesta. Do [[kokpit]]u XF-92A Yeager poprvé usedl 13. října 1949, Everest pak na druhý den. Oběma letcům se zanedlouho podařilo během střemhlavého letu dosáhnout [[Machovo číslo\|Machova čísla]] 1. USAF ukončilo testy Phase II k 28. prosinci 1949. Po tomto datu na XF-92A létali piloti plukovník Albert Boyd, velitel základny, podplukovník Richard L. Johnson, šéf sekce zkoušek stíhacích letadel u AMC USAF, major Jack Ridley, kapitán J. E. Wolfe, kapitán Arthur Murray a poručík James Slade Nash. [[Soubor:Convair XF-92A 359545main E-860 full.jpg\|thumb\|Convair XF-92A]] Již ~~behem~~během testů Phase II zadalo USAF firmě Convair úpravu XF-92A pro motor J33-A-29 s [[přídavné spalování\|přídavným spalováním]] společnosti Solar, při kterém dával tah 33,3 kN. Přeletem na tovární letiště v San Diegu, kde měla proběhnout instalace nového motoru, byl povřen kapitán Yeager. Během startu však došlo v malé výšce k vysazení pohonné jednotky a následnému nouzovému přistání. Poté byl letoun rozmontován a převezen po silnici. Po více než roce byl přestavěný stroj hotov a opět převezen na základnu, která již nesla jméno Edwards AFB. Modifikovaný XF-92A zalétal „Chuck“ Yeager, povýšený na majora, 20. července 1951. Dne 14. září se krátce po vzletu roztrhla turbína proudového motoru a poškodila instalace i konstrukci letounu. Poškozený stroj dokázal již podruhé nouzově přistát. Další závadou byl požár uvnitř zádě trupu 3. prosince 1951. Od července do konce roku 1951 tak provedlo USAF pouze deset zkušebních letů XF-92A. Odstavený letoun zůstal nevyužit až do dodání náhradního dílu v únoru 1952. Následující testy upraveného přídavného spalování pokračovaly na zemi do léta. V červnu se uskutečnily dva nové lety, ihned poté se XF-92A vrátil k další výměně pohonné jednotky z důvodu zničeného kola kompresoru. Již při čtrnáctém letu od modifikace XF-92A na přídavné spalování zalétl podplukovník Everest rychlost [[Machovo číslo\|M = 1]] během střemhlavého letu. Do konce roku 1952 byly provedeny ještě další čtyři lety s obdobným výsledkem. V lednu 1953 se pokračovalo v letech s postupným zvyšováním rychlosti, 2. února letoun zaznamenal ve střemhlavém letu rychlost M = 1,01. Zkoušky USAF byly na jaře 1953 ukončeny kalibrovacími horizontálními lety.

Convair XF-92: Porovnání verzí