Dánsko: Porovnání verzí

Nejstarší archeologické nálezy z dánského území pocházejí z [[Eemský interglaciál|Eemského interglaciálu]], z doby 130 000 až 110 000 let před naším letopočtem. Trvalé osídlení je doloženo od 12 500 př. n. l. a zemědělství od roku 3900 př. n. l. Z [[Doba bronzová|doby bronzové]] (1800-600 př. n. l.) se dochovaly pohřební [[Mohyla|mohyly]], v nichž byly nalezeny [[Lesní roh|lesní rohy]] či proslulý [[Trundholmský sluneční vůz]]. Během [[Doba železná|doby železné]] (500 př. n. l. – začátek letopočtu) začaly na dánské území migrovat [[Germáni|germánské]] kmeny ze severu ([[Jutové]]). Po začátku letopočtu, v římském období, udržovaly [[římské provincie]] s domorodými kmeny v Dánsku obchodní vztahy, což dokládají nálezy římských mincí v Dánsku. Ačkoli na dánském území nesídlili [[Keltové]], vztahy s nimi byly zřejmě silné, jak dokládá [[Kotlík z Gundestrupu]]. Jutové odešli především do Británie, jejich zbytky se smísily s dalšími přicházejícími kmeny [[Anglové|Anglů]] a [[Sasové|Sasů]]. Ty byly vstřebány dalším germánským kmenem Dánů, který přišel z východu. Historikové věří, že se o nichněm zmiňuje římský historik [[Jordanes]] ve svém známém díle ''Getica''.

Ze [[3. století]] pocházejí nejstarší části obranného valu na hranicích s dnešním Německem zvaného [[Danevirke]]. Z [[8. století]] je doloženo první užití [[Runy|runového písma]]. Kolem roku [[700]] vzniklo nejstarší dánské město [[Ribe]]. Od [[9. století]] se ve [[Franská říše|franských]] zdrojích hovoří o dánských vůdcích jako o králích. První,Prvním který je zaznamenánzaznamenaným jménem, byl [[Godfred]]. Za prvního historicky doloženého krále je považován [[Gorm Starý]]. Vládl v letech 936-958. Sídlil v [[Jelling|Jellingu]], kde nechal vztyčit proslulé [[Runové kameny v Jelling|runové kameny]]. V nápisu na nich je užit pojem „Dánsko“, jde o nejstarší známé užití tohoto pojmu na dánském území. Gormův syn, [[Harald I.]], známý též jako Harald Modrozub, Dánsko [[Christianizace|christianizoval]], patrně z taktických důvodů, okolo roku 965. Nechal stavět kruhové pevnostní systémy zvané ''trelleborg'' a posílil proti Frankům val Danevirke. Harald byl prvním dědičným dánským králem a prvním, který ovládl Norsko a započal tak dánskou územní expanzi.

[[Knut Veliký]] v [[11. století]] již ovládl rozsáhlé území a spojil Dánsko, [[Anglie|Anglii]] a [[Norsko]] do jednoho státního celku zvaného [[Severská říše]]. V Evropě v té době byli výbojní Skandinávci 8.-11. století známí jako [[Vikingové]] a silně ovlivnili západní Evropu, kulturně i geneticky.

Během vrcholného a pozdního středověku Dánsko ovládlo dnešní jižní [[Švédsko]], [[Estonsko]] a severní [[Německo]]. V roce 1397 vstoupilo Dánsko do [[personální unie]] s Norskem a Švédskem, pod královnou [[Markéta I. Dánská|Markétou I.]] Všechny tři země sjednocené v tzv. [[Kalmarská unie|Kalmarské unii]] bylibyly formálně rovnocenné, nicméně Markéta Dánsko považovala za jádro své říše, a také tam sídlila. To budilo odstředivé tendence ve Švédsku, které vyvrcholily 17. června 1523, když švédský odbojník a budoucí král [[Gustav I. Vasa]] dobyl [[Stockholm]]. Od roku 1536 se tak mluví o novém státu, [[Dánsko-Norsko|Dánsko-Norsku]].

DánskoDáni se několikrát pokusilopokusili Švédsko znovu dobýt. Král [[Kristián IV. Dánský]] kvůli tomu zahájil tzv. Kalmarskou válku (1611-1613), ale nedosáhl svého hlavního cíle a Švédsko natrvalo ztratil. Nicméně Švédsko bylo nuceno zaplatit odškodné ve výši 1 milion stříbrných riksdalerů, známé jako „Älvsborgské výkupné“. Kristián IV. použil tyto peníze k založení několika měst ([[Glückstadt]], [[Oslo|Christiania]]) a k založení dánské koloniální společnosti. ČinilTa si činila nárok na [[Srí Lanka|CeylonCejlon]], ale podařilo se mují získat pouze Trankebar (dnes [[Tarangambadi]]) na indickém pobřeží. Nakonec se koloniální zájmy Dánska přesunuly do [[Afrika|Afriky]], v [[Ghana|Ghaně]] Dáni ovládli [[Otrokářství|obchod s otroky]] (centrum [[Hrad Osu]] založeno 1660). Dánské koloniální společnosti prodaly od té doby podle odhadůasi 1,5 milionu otroků.

Ve [[Třicetiletá válka|třicetileté válce]] se Kristián snažil stát se vůdcem [[Luteránství|luteránských]] států v Německu (luterství se stalo státním náboženstvím v Dánsku již roku 1536). Utrpěl však drtivou porážku v bitvě u Lutteru. Výsledkem bylo, že katolická armáda [[Albrecht z Valdštejna|Albrechta z Valdštejna]] donutila Dánsko, aby z války odešlo. Dánsku se podařilo vyhnout územním ústupkům, ale celá válka dokázala, že vojenská moc a regionální vliv Švédska stoupá, zatímco Dánska klesá. V roce 1643 také švédská armáda napadla Jutský poloostrov a Dánsko ztratilo [[Halland]], [[Gotland]], poslední části Estonska a několik provincií v Norsku.

V roce 1657 se dánský král [[Frederik III. Dánský]] pokusil na Švédy zaútočit, ale byl drtivě poražen. Dánsko ztratilo další území. Roku 1658 byl podepsán mír v Roskilde, díky němuž si Dánsko uhájilo alespoň samostatnost. Tu udrželo i navzdory následným pokusům švédského krále [[Karel X. Gustav|Karla X. Gustava]] Kodaň přeci jen dobýt. Dokonce se Dánům podařilo získat zpět některá ztracená území (ostrov [[Bornholm (ostrov)|Bornholm]]). DánskoPokusili se pokusilotéž znovu získat kontrolu nad ztracenou [[Skåne|Skánií]] ve [[Skånská válka|Skånské válce]] (1675-1679), ale neuspěloneuspěli. Po [[Severní válka|Severní válce]] (1700-21) Dánsko ovládlovšak znovu ovládli [[Šlesvicko-Holštýnsko]]. Od té doby se Dánsko snažilo udržet si neutralitu, což mu ekonomicky velmi pomohlo. Zapletlo se až do [[Napoleonské války|napoleonských válek]], na což také zle doplatilo. Britové zaútočili dvakrát na Kodaň (1801 a 1807). Při prvním útoku rozdrtili dánskou flotilu, při druhém vypálili značnou část Kodaně. Britská kontrola vodních cest mezi Dánskem a Norskem však především zničila hospodářství Dánsko-Norska, a to tak v roce 1813 [[Státní bankrot|zbankrotovalo]]. Personální unie zanikla [[Kielská smlouva|smlouvou z Kielu]] v roce 1814, dánská monarchie se v ní „neodvolatelně a navždy" vzdala nároků vůči Norskémuna královstvíNorsko ve prospěch švédského krále. Dánsko na oplátku získalo [[Island]], Faerské ostrovy a Grónsko, které předtím ovládali Norové.

Ve 30. letech 19. století vzniklo dánské liberální a [[Nacionalismus|národní hnutí]], orientované značně [[Liberalismus|liberálně]]. Jeho klíčovou osobností byl teolog, politik a básník [[Nikolaj Frederik Severin Grundtvig]]. Toto hnutí vstoupilo do [[Revoluce v roce 1848|revoluce roku 1848]] připravené a s jasnými cíli. 5. června 1849 tak dosáhlo poklidného přechodu ke konstituční monarchií a parlamentarismu. Nová ústava založila dvoukomorový parlament.

Ve druhé polovině 19. století Dánsko masivně [[Industrializace|industrializovalo]]. V 50. letech začala státní výstavba železnice. Ta, spolu se zámořským obchodem, vykompenzovala nedostatek přírodních zdrojů Dánska, jež zpočátku průmyslový rozvoj brzdil.

Dánsko si během [[První světová válka|první světové války]] zachovalo svůj neutrální postoj. Po porážce Německa vítězné mocnosti ve [[Versailleská smlouva|Versailles]] nabídly vrátitDánům vrácení Šlesvicko-Holštýnsko DánskuHolštýnska. Ze strachu z německého [[Iredentismus|iredentizmu]] Dánsko odmítlo návrat území bez lidového hlasování. V něm však lidé vyjádřili přání být součástí dánského státu být a 10. července 1920 tak Dánsko toto území připojilo.

V roce 1939 Dánsko podepsalo desetiletou smlouvu o neútočení s [[Nacistické Německo|nacistickým Německem]]. To mu však nepomohlo a 9. dubna 1940 dánské území Němci obsadili ([[operace Weserübung]]). Dánská vláda se rychle vzdala. Až do roku 1943 Dánové s Němci víceméně spolupracovali, toho roku však vláda spolupráci vypověděla. Námořnictvo zničilo většinu svých lodí, aby je Němci nemohli ve válce použít, a mnoho důstojníků uprchlo do neutrálního Švédska. Dánský odpor měl za následek i rozsáhlou záchrannou operaci, díky níž se podařilo evakuovat několik tisíc [[Židé|Židů]], ohrožených perzekucí, do Švédska. Někteří Dáni ovšem bojovali po boku Němců v tzv. ''Frikorps Danmark''.

V roce 1944 Island vyhlásil nezávislost. V roce 1948 získaly Faerské ostrovy autonomii. Grónsko získalo autonomii v roce 1979, výrazně ji prohloubilo v roceroku 2009.

Geografie Dánsko předurčuje k popularitě [[Jachting|jachtingu]] a [[Paul Elvstrøm]] v něm také získal čtyři zlaté olympijské medaile. Podobnou tradici má dánské [[veslování]] a pádlování, dánské veslice vybojovaly na olympiádách již sedm zlatých, kanoisté tři. Dánové též patří k národům, které si připsaly olympijské zlato již na [[Letní olympijské hry 1896|prvních hrách v Athénách]] roku 1896, díky vzpěrači (a vůbec všestrannému sportovci) [[Viggo Jensen|Viggo Jensenovi]]. Významných úspěchů dosahují Dáni tradičně také v [[Cyklistika|cyklistice]] ([[Henry Hansen]], [[Willy Hansen]], [[Niels Fredborg]], [[Lasse Norman Hansen]], [[Bjarne Riis]], [[Michael Rasmussen]]). Světovou [[Tenis|tenisovou]] jedničkou se dokázala stát [[Caroline Wozniacká]]. [[Peter Gade]] patří k nejlepším evropským [[Badminton|badmintonistům]] všech dob, [[Poul-Erik Høyer Larsen]] dokázal jako dosud jediný evropský mužský badmintonista uzmout zlatou olympijskou medaili Asiatům, kteří jinak v této disciplíně tradičně dominují. Dán [[Keňa|keňského]] původu [[Wilson Kipketer]] vybojoval tři tituly mistra světa v [[Běh na 800 metrů|běhu na 800 metrů]]. V závodech [[24 hodin Le Mans]] se rekordními devíti vítězstvími proslavil [[Tom Kristensen]]. Populární v Dánsku jsou také závody na [[Plochá dráha|ploché dráze]], k úspěšným závodníkům patří [[Ole Olsen (plochodrážní jezdec)|Ole Olsen]] či [[Nicki Pedersen]]. Ze šachistů lze jmenovat [[Bent Larsen|Benta Larsena]] či [[Aaron Nimcovič|Aarona Nimcoviče]].