Adalbert Fischer: Porovnání verzí

Roku [[1899]] zakoupil Fischer od Pauliny Münchmeyerové, vdovy po nakladateli [[Heinrich Gotthold Münchmeyer|Heinrichovi Gottholdovi Münchmeyerovi]], jeho nakladatelství se všemi právy, především s právy na vydávání [[Karel May|Mayových]] [[Kolportážní romány Karla Maye|kolportážních románů]], na kterých Münchmeyer vydělal značné jmění. Tato práva však byla velice nejasná, protože dohody mezi Mayem a Münchmeyerem byly uzavřeny ústně, přičemž podle Maye nebyly dodrženy (pokud by totiž náklad určitého románu dosáhl 20 000 výtisků, připadla by práva na vydávání tohoto románu zpět spisovateli). Přes výslovný Mayův zákaz začal Fischer tyto romány od roku [[1901]] znovu vydávat pod Mayovým jménem včetně těch, které poprvé vyšly pod pseudonymem či anonymně. Zrovna tak kniha ''[[Humoresky a povídky]]'' (''Humoresken und Erzählungen'') vyšla roku [[1902]] bez Mayova vědomí. Proto podal May na Fischera žalobu pro neoprávněný dotisk a další žalobu na Paulinu Münchmeyerovou pro nedodržení smluvních podmínek, protože nebyla ochotna přeložit mu doklady o výši nákladů.<ref name="REF2">[https://karel-may.majerco.net/zivotopis/soudni-procesy/ Soudní procesy - Mayovky na Internetu]</ref>

 

 

Roku [[1903]] došlo nakonec mezi Mayem a Fischerem ke smíru. May uznal, že Fischer získal práva na jeho kolportážní romány při koupi Münchmeyerova nakladatelství v dobré víře (doufal, že ho Fischer podpoří v procesu s Pauline Münchmeyerovou), a Fischer vydal prohlášení, že cokoliv nemravného bylo do těchto románů vneseno třetí osobou. Vzniklá spolupráce byla potvrzena novým společným projektem, vydáním povídkové knihy ''[[Krušnohorské vesnické příběhy]]'' (''Erzgebirgische Dorfgeschichten'').<ref name="REF2"/>