Claude Victor-Perrin: Porovnání verzí

Narodil se v Lamarche ve [[Francie|Francii]] roku 1764 jako syn Charlesa Perrina a Marie Anny Floriotové. Roku [[1781]] se stal [[tambor|tamborem]] v dělostřeleckém pluku v [[Grenoble|Grenoblu]], později seržantem tohoto pluku. Ke svému příjmení Perrine si přidal Victor. O deset let později však z armády vystoupil. Oženil se s Jeane Josephinou Muguetovou a začal se věnovat obchodu. U obchodu dlouho nevydržel a roku [[1792]] znovu vstoupil do armády k třetímu praporu u Drome, kterého se stal brzy velitelem. Ke konci roku [[1793]] se zúčastnil akce dobytí [[toulon|Toulonu]], kde bojoval společně s Napoleonem Bonapartem, který se právě nacházel na začátku své závratné vojenské kariéry. Victor se u Toulonu vyznamenal a na počátku roku [[1794]] byl povýšen na brigádního generála. Po Toulonu krátce válčil v [[Pyreneje|Pyrenejích]] a posléze působil jako jeden z Napoleonových generálů v [[Italská tažení francouzských revolučních válek|italském tažení]] ([[1796]]-[[1797]]). Zvítězil zde v mnoha bitvách a vysloužil si tak povýšení na divizního generála. Roku [[1797]] se vrátil do Francie a stal se velitelem v departementu [[Vendée]], v kraji kde byly na denním pořádku royalistické vzpoury proti republice. O dva roky později byl povolán do dalšího Napoleonova italského tažení. Znovu se vyznamenal, a to především ve slavné [[bitva u Marenga|bitvě u Marenga]] roku [[1800]]. V době [[konzulát|konzulátu]] [[1799]]-[[1804]] po italském tažení velel armádě v [[Holandsko|Holandsku]]. Po vzniku První [[první Francouzské císařství|Francouzského císařství]] mu byla udělena funkce velvyslance v [[Dánsko|Dánsku]]. Nadále bojoval ve válce s [[Prusko|Pruskem]] a v bitvách u [[Bitva u Friedlandu|Friedlandu]], [[Bitva u Jeny|Jeny]] a [[Bitva u Saalfeldu|Saalfeldu]]. Roku [[1807]] byl Napoleonem jmenován maršálem Francie, nejvyšší vojenskou hodností. Zároveň se stal guvernérem v Prusku, v Berlíně. O rok později obdržel titul vévody z Belluna. Stejný rok byl vyslán do [[Španělsko|Španělska]], kde zvítězil v mnohých bitvách, ale v mnohých byl i poražen. Od roku [[1809]] velel v armádě Španělského krále a Napoleonova bratra [[Josef Bonaparte|Josefa]]. Ve Španělsku zůstal až do roku [[1812]]Napoleonovo ruské tažení, kdy mu Napoleon v [[Napoleonovo ruské tažení|ruském tažení]] svěřil IX. sbor armády. Zde měl za úkol jistit ústup Napoleonovy armády zpátky do Francie. Tento úkol se mu mimořádně povedl a zachránil velkou část ustupující francouzské Velké armády, úspěch měl například v bitvě u přechodu přes řeku Berezina. Nadále válčil po boku Napoleona v Německu v bitvě u [[Bitva u Drážďan|Drážďan]] ([[1813]]), u [[Bitva u Hanau|Hanau]] (1813), u [[Bitva u Brienne|Brienne]] ([[1814]]) a u [[Bitva u Craonne|Craonne]] (1814), kde byl vážně raněn. Po Napoleonově abdikaci zradil bonapartovce a přiklonil se k [[Bourboni|Bourbonům]]. Za [[Stodenní císařství|Stodenního císařství]] uprchl s Bourbony do Gentu. Po Napoleonově definitivní porážce získal od krále [[Ludvík XVIII.|Ludvíka XVIII.]] titul [[ pair|francouzského paira]] a hodnost generálmajora královské gardy. Byl předsedou komise, která soudila Napoleonovi důstojníky, kteří se angažovali během Stodenního císařství. Roku [[1821]] se stal ministrem války a roku [[1823]] se zúčastnil španělského tažení proti revolucionářům ve Španělsku. Poté se zapletl do finančních vojenských podvodů a byl vyřazen z armády. Posléze žil až do konce života v ústraní. Zemřel 1. března 1841 v Paříži.