Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 428 bajtů ,  před 11 měsíci
Vražda Alexandra I. a důsledky na mezinárovní politiku Jugoslávie
Během bouřlivého roku [[1929]] se za pomoci vojenských kruhů chopil moci král [[Alexandr I. Karađorđević|Alexandr I.]] (reakce na zavraždění dvou [[Chorvati|chorvatských]] poslanců v létě [[1928]] v parlamentu) a změnil nejen název, ale také především politické prostředí své země. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů [[KSJ|Komunistické strany Jugoslávie]]. Změny postihly i samosprávní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých krajů. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a v jednom slovinské.
 
V roce 1934 byl Alexandr I. zavražděn.<ref name="pacner139">{{Citace monografie
Následníkem trůnu se stal nezletilý [[Petr II. Karađorđević]] ([[1923]]–[[1970]]), kterému v roce [[1934]] bylo pouhých jedenáct let. Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem [[Pavel Karađorđević|Pavlem Karađorđevićem]], avšak politická situace v [[Evropa|Evropě]] to neumožnila. Ihned po napadení [[Polsko|Polska]] [[Německo|Německem]] se{{Doplňte zdroj}} silně zradikalizovaly [[Chorvati|chorvatsko]]-[[srbové|srbské]] vztahy, které se tehdejší politická reprezentace země snažila umírnit podpisem dohody Maček-Cvetković. Z jednotně fungujícího státu byla vyčleněna [[chorvatská bánovina]], která se jako autonomní jednotka stala základem pro později fašistický chorvatský stát.
| příjmení = Pacner
| jméno = Karel
| odkaz na autora = Karel Pacner
| titul = Osudové okamžiky Československa
| vydavatel = Nakladatelství BRÁNA
| místo = Praha
| rok = 2012
| počet stran = 720
| strany = 139-146
| isbn = 978-80-7243-597-5
}}</ref> Následníkem trůnu se stal nezletilýjedenáctiletý [[Petr II. Karađorđević]] ([[1923]]–[[1970]]), kterému v roce [[1934]] bylo pouhých jedenáct let. Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem [[Pavel Karađorđević|Pavlem Karađorđevićem]], avšak politická situace v [[Evropa|Evropě]] to neumožnila. Ihned po napadení [[Polsko|Polska]] [[Německo|Německem]] se{{Doplňte zdroj}} silně zradikalizovaly [[Chorvati|chorvatsko]]-[[srbové|srbské]] vztahy, které se tehdejší politická reprezentace země snažila umírnit podpisem dohody Maček-Cvetković. Z jednotně fungujícího státu byla vyčleněna [[chorvatská bánovina]], která se jako autonomní jednotka stala základem pro později fašistický chorvatský stát.
 
=== Druhá světová válka ===
V dobách meziválečných se země stala jedním ze zakládajících členů [[Malá Dohoda|Malé Dohody]]. Tehdy nově vzniklý stát se musel vypořádat hlavně s faktem, že většina jeho sousedů (s výjimkou [[Rumunsko|Rumunska]]) byla proti Bělehradu značně nepřátelská a měla územní nároky ([[Itálie]] měla zájem na přímoří, [[Rakousko]] na oblastech dnešního Slovinska, [[Maďarsko]] v duchu [[revisionismus|revisionistických]] tendencí chtělo připojit zpět ztracená území v [[První světová válka|první světové válce]] a [[Bulharsko]] usilovalo o zisk Makedonie. Jugoslávie proto spoléhala na spojenectví s Rumunskem a [[Československo|Československem]] ve snaze oslabit tendence hlavně Maďarska.
 
Jakmile se ovšem začala situace ve střední Evropě měnit ve prospěch fašistických států, bylo království nuceno se situaci přizpůsobit. Po smrti krále Alexandra I. v roce 1934 se Jugoslávie začala přiklánět k Itálii a Německu.<ref name="pacner139" /> Aliance s ostatními nefašistickými zeměmi se stávaly stále více formálnější. Lákavou se stala možnost spolupráce s Německem a také Maďarskem, se kterým země uzavřela smlouvu o "věčném přátelství". Po převratu na jaře [[1941]] se situace ovšem obrátila; nová vláda se přidala k Spojencům, což znamenalo konec království, obklopeného samými fašistickými státy.
 
Komunistická Jugoslávie po [[Druhá světová válka|druhé světové válce]] získala mezi evropskými zeměmi zcela unikátní postavení. Roku 1948 začala roztržka mezi jugoslávským komunistickým vedením v čele s [[Josip Broz Tito|Titem]] a [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalinovým]] [[Sovětský svaz|Sovětským svazem]], což vzbudilo na západě pocit, že Jugoslávii lze počítat mezi země „svobodného světa“. V roce [[1961]] bylo v [[Bělehrad]]ě založeno Hnutí nezúčastněných zemí, které mělo ideje komunistického státu šířit za jeho hranice. K tomu si tehdejší režim dopomáhal jednak [[propaganda|propagandou]] (idealizací vlastních poměrů), jednak hospodářskou pomocí jednotlivým (většinou rozvojovým zemím). Hlavním cílem bloku bylo ostře se vyhranit proti bipolárnímu světu. Titova Jugoslávie podpořila v roce 1968 [[Pražské jaro 1968|pražské jaro]] a ostře odsoudila [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|invazi vojsk Varšavského paktu do Československa]].<ref>"[http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/623104 Jít na pomoc Československu v srpnu 68 chtěly tisíce Jugoslávců]". Český rozhlas. 21. srpna 2009.</ref>