Naomi Kleinová: Porovnání verzí

[[Soubor:Naomi Klein Warsaw Nov. 19 2008 Fot Mariusz Kubik 09.jpg|náhled|337x337pixelů|Naomi KleinováKlein]]

'''Naomi KleinováKlein''' (* [[5. květen|5. května]] [[1970]] [[Montréal]], [[Québec (provincie)|Québec]]) je [[Kanada|kanadská]] novinářka, spisovatelka, feministka a aktivistka. Podle ''Top global intellectuals of 2005'' (internetového hlasování z roku 2005) a časopisů ''Prospect magazine'' a ''[[Foreign policy]]'' byla zvolena jedním ze 100 světových intelektuálů, kde obsadila 11. příčku a byla tak nejvlivnější ženou mezi globálními intelektuály.<ref>[http://www.prospect-magazine.co.uk/intellectuals/results.htm Prospect Magazine List of Top 100 Public Intellectuals Prospect Magazine] Prospect Publishing Limited.</ref>

Narodila se do levicově orientované rodiny v kanadském [[Montréal|Montrealu]]. Její prarodiče byli americkými [[Marxismus|marxisty]]. Dědeček pracoval u [[Walt Disney|Walta Disneye]] a byl to on, kdo stál za historicky první stávkou v této společnosti. Rodiče KleinovéKlein se později na protest válce ve [[Vietnam]]u, a aby se její otec vyhnul povolání do armády, odstěhovali z [[Spojené státy americké|Ameriky]] do [[Kanada|Kanady]]. Její otec je doktor a matka dokumentaristka. V osmdesátých letech natočila film vystupující proti pornografii (Not a Love Story – Žádný milostný příběh) a veřejnost ji za to překvapivě odsoudila. [[Toronto Star]], místní deník, ji dokonce označil jako „buržoazní feministickou fašistku.“

Na nějakou dobu přerušila studium a začala pracovat v [[Toronto|torontském]] deníku [[The Globe and Mail]], později se stala také redaktorkou alternativně zaměřeného politického časopisu [[This Magazine]]. Svoji redaktorskou kariéru ale započala už na univerzitě, kde přispívala do studentského časopisu. Na univerzitu se vrátila v roce [[1995]] a dodělala si titul. Sama KleinováKlein se dnes cítí spíše jako novinářka a spisovatelka nežli aktivistka. Prohlásila o sobě, že nenávidí davy a necítí se natolik fyzicky silná, aby byla schopna hromadně skandovat při protestech. „Vyhovuje mi věřit, že mohu být součástí tohoto hnutí, aniž bych byla propagandistkou,“ nechala se slyšet.

V roce 2005 se KleinováKlein podle časopisu [[Prospect Magazine]] stala nejlépe hodnocenou ženou-intelektuálkou na světě. Ve svých článcích se Naomi KleinováKlein dotýká i dalších otázek, např. [[Válka v Iráku|války]] v [[Irák]]u. V článku vydaném v časopise [[Harper's Magazine]] ''„Baghdad Year Zero: Pillaging Iraq in pursuit of a neocon utopia“'' (Rok jedna v Bagdádu: Drancování Iráku v honbě za neokonzervatistickou utopií) autorka kritizuje Bushovu vládu, která údajně měla jasný plán, jakými způsoby získat bohatství z této země.

Uchýlila se tedy k počítači a v roce 2000 vydala svoje stěžejní dílo: knihu ''[[No Logo]]'' (česky ''Bez loga''). Naomi KleinováKlein v knize silně kritizuje velké společnosti za jejich snahu generovat stále větší a větší zisky bez údajného ohledu na společenskou a ekonomickou situaci světa. Počítače na východu montují lidé, kteří si je paradoxně nikdy nebudou moci dovolit a neumí je ani zapnout – to je pouze jedna z mnohých praktik, které KleinovéKlein nedají spát. Spisovatelka výrazně vystupuje proti tzv. „brand-oriented consumer culture“ (značkově orientovaná spotřební společnost). Lidé si už nekupují džíny, nýbrž Levi's, nekupují si boty, nýbrž Converse apod. Do pozadí ustupuje věcnost a praktičnost výrobků a v popředí se ocitá brand – značka. Co se ovšem za značkou skrývá, kdo a kde produkty vyrobil lidé většinou neví a vědět ani pravděpodobně nechtějí. Kniha ''Bez loga'' se stala antikorporaticistickou a antiglobalistickou biblí, byla přeložena do 28 jazyků a prodalo se jí přes milion kusů. Andrew Potter z Reason.com o knize napsal, že s odstupem času se postupy v ní nastíněné minuly účinkem a místo toho byly asimilovány komerční marketingovou sférou.<ref>[http://www.blisty.cz/2010/4/30/art52310.html Brand New World, aneb Bez loga a bez šance?]</ref>

V září 2007 Naomi KleinováKlein vydala svoji zatím poslední knihu ''[[The Shock Doctrine|The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism]]'' (česky ''Šoková doktrína: vzestup kalamitního kapitalismu''). V ní mimo jiné opět kritizuje vládu prezidenta Bushe, která podle KleinovéKlein využila útoky z [[11. září]] [[2001]] k privatizaci státních služeb a k poskytnutí většího vlivu soukromým společnostem. Podle autorky se na veřejných rozpočtech přiživuje plejáda firem, které se zabývají bezpečností, biometrickou identifikací, informačními technologiemi, získáváním dat, video-dohledem atd. Za posledních pět let mělo Ministerstvo vnitřní bezpečnosti zaplatit věřitelům celkem 130 miliard dolarů, což přesahuje výši hrubého domácího produktu [[Chile]] a [[Česko|České republiky]]. KleinováKlein v ''Šokové doktríně'' redefinuje schéma [[problém-reakce-řešení]], kdy fáze ''problém'' je doprovázena šokem a fáze ''reakce'' je veřejná reakce na tento šok. Dodává, že většina kontroverzních zákonů a opatření, které směřují k potlačení práv a svobod obyvatelstva, byla „protlačena“ ke schválení v době reakce na nějakou obecně šokující událost (např. teroristický útok) a za normálních okolností by tato opatření nenalezla podporu. Pro výzkum při psaní ''Šokové doktríny'' dokonce studovala pojem šoku z psychologického hlediska a snažila se najít paralely mezi šokem z ryze akademického hlediska a šoku společnosti po nějaké traumatické události.

KleinováKlein dnes žije se svým manželem [[Avi Lewis]]em. V roce [[2004]] spolu natočili dokument ''[[The Take]]'' o [[samospráva pracujících|dělnické samosprávě]] v [[Argentina|Argentině]].