Federico da Montefeltro: Porovnání verzí

Federico se nechával portrétovat z levého profilu, aby skryl deformaci a ztrátu pravého oka, ke kterému došlo při turnaji. Po léta se lékaři vraceli k podivnému tvaru nosu na jeho portrétech Každý, kdo se snažil seznámit se podrobně s událostmi kolem turnaje v roce 1450, narážel na nedostatek přímých zpráv. Pravda se ukázala až v roce 1946. Při pečlivém studiu rukopisu vévodovy kroniky se objevilo, že text jednoho listu, kterou v té době sepisoval Giovanni Santi (malířův otec) byl přelepen dalším listem, líčícím jinou epizodu z jeho života. Na spodním listu bylo zapsáno, jak vévoda na svém dvoře pořádal slavný turnaj, kterého se původně nemínil účastnit. Ale názor změnil v okamžiku, kdy mezi přihlížejícími uviděl svou dávnou lásku. Osudovou chybou bylo, že před zahájením turnajového klání si zvedl hledí a odkryl obličej. Velmi zkušený protivník rytíř Ranieri Guidagnalo, zaútočil na hlavu, jeho dřevce rozdrtilo kořen nosu, poranilo pravé oko a část pravé tváře. Na vévodovo zranění se blíže podíval obličejový chirurg docent Jiří Ramba. [2, 3] Jezdci na sebe najížděli zleva, proto hrot dřevce směřoval šikmo zepředu k pravé polovině obličeje, zvednut v úhlu asi 30 stupňů. Tangenciálně směřující dřevce nejprve rozdrtilo kořen nosu a přiléhající část čelní kosti, vnitřní stěnu pravé očnice a nezvratně poškodilo i samotné oko. Hrot dřevce opatřený turnajovou korunkou nezastavil ani zevní okraj pravé očnice. Nutně muselo dojít k jejímu vylomení či rozdrcení, nejspíše i s tělem lícní kosti. Právě zde došlo k velkému defektu, pro který byl vévoda zobrazován z levého profilu. Při tak velké ztrátě kosti v oblasti kořene nosu a čela bylo doslova zázrakem, že nedošlo k otevření přední jámy lební a k průniku infekce. Chirurg odvedl vynikající práci, odstranil rozdrcenou a nepoužitelnou kost, ohladil ostré kostní okraje a lžičkou vyškrábal zbytek toho, co ještě nedávno bylo okem. Ránu dokonale vypláchnul, poté desinfikoval. Vzniklý defekt dokonale plasticky uzavřel posunem měkkých tkání. V průběhu hojení se projevily určité známky remodelace - rozpustily se nerovné kostní hrany - a tak malíři tří známých vévodových portrétů zachytili již vyhlazené okraje miskovitého defektu kořene nosu. Rána se dobře zhojila pevnou jizvou, vévoda tak mohl žít ještě dlouhých 32 let.{{Slavné české lebkyZdroj?}}