Jméno růže: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
značka: vrácení zpět |
odkazy, formát |
||
Řádek 1:
{{Různé významy|tento=italském románu}}
{{Infobox - kniha}}
Kniha '''''Jméno růže''''' ([[italština|it.]] ''Il nome della rosa'', [[1980]], česky [[1985]]) je prvním a pravděpodobně nejslavnějším románem italského [[filosof]]a, [[medievalistika|medievalisty]], [[sémiotika]] a romanopisce [[Umberto Eco|Umberta Eca]]. Roku [[1986]] byla [[Jméno růže (film)|zfilmována]] v režii [[Jean-Jacques Annaud|Jeana-Jacquese Annauda]] se [[Sean Connery|Seanem Connerym]] v hlavní roli [[Františkáni|františkánského]] [[mnich]]a Viléma z Baskervillu.
== Úvod ==
Jedná se o ukázkové dílo [[postmodernismus|postmodernismu]], k jehož hlavním principům patří, že dílo je interpretovatelné různými způsoby podle pohledu každého jednotlivého čtenáře. Konkrétně ''Jméno růže'' může čtenář chápat jako [[historický román]], [[Detektivní román|detektivku]], filosofické dílo, částečně dílo [[horor]]ové nebo [[teologie|teologické]], neboť kniha obsahuje více rovin, které se prolínají.
Kniha se snaží vzbudit dojem autentičnosti [[středověk]]u, k čemuž slouží i samotná literární kompozice románu. Dělením děje na jednotlivé dny připomíná [[Giovanni Boccaccio|Boccacciův]] ''[[Dekameron]]''. Jednotlivé dny pak dělí podle [[Řehole svatého Benedikta]] a přesně stanoveného rytmu [[Mnich|mnišských]] zvyklostí. Dění románu se pak odvíjí podle [[Aristotelés|aristotelského]] vzoru jednoty místa, času a děje – během jednoho listopadového týdne roku [[1327]]. Dojmu autentičnosti a historické věrnosti se snaží Eco dosáhnout také častými citacemi z existujících středověkých písemných děl. Postava Viléma z Baskervillu hájí názory [[Marsilius z Padovy|Marsilia z Padovy]], z jehož spisu [[Defensor pacis]] často cituje. Dalším zdrojem citací je samozřejmě ''[[Bible]]'' a z autorů je to [[Roger Bacon]], [[William Ockham]], [[Tomáš Akvinský]] ([[Summa theologiae]]), [[Isidor ze Sevilly|Isidor Sevillský]], [[Alan z Lille]], [[Publius Vergilius Maro]] a mnozí další. Zmínit musíme také spisy [[Visio Brendani]] a pasáž pojednání o [[Alegorie|alegorii]] kamenů, která je doslova převzata ze spisu ''[[De lapidibus]]''. Celou řadu písemných děl si ale Eco vymyslel a citace z nich jsou jen hrou se čtenářem. Není pak náhodou, že celou knihu uzavírá verš z [[Bernard z Morlasu|Bernarda z Morlasu]], skutečně žijícího básníka z 12. století, v jehož textu se [[nominalismus]] obdivuhodně propojuje s moderní [[Sémiotika|sémiotikou]] (verš: „''Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme v své moci''“). Středověký kolorit knihy umocňuje Eco zcela nenápadně i použitím textů novověkých – věta „''Jediné pravdy, které k něčemu jsou, jsou nástroje, které je třeba po použití odhodit''“ je tak například parafrází věty [[Ludwig Wittgenstein|Ludwiga Wittgensteina]] (1889–1951).
V knize se také objevují zřejmé odkazy na současnost – ať už je to téma nebezpečného [[totalitarismus|totalitarismu]] jedné pravdy, tak i nenápadné ztotožnění některých středověkých společenských skupin s těmi dnešními politickými.{{Fakt/dne|20110327175929}} Dějiny se stávají pro Eca materiálem pro jeho [[Sémiotika|sémiotické]] hry a občas v nich spatříme symboly současnosti. 19. února 2011 byla uvedena divadelní adaptace ''Jména růže'' v Městském divadle Brno.
Řádek 21:
Další obětí vražd se stal právě Berengar, který byl nalezen mrtvý ve vaně. Vilém zjistil, že v knihovně se nalézá zazděná místnost s tajným vchodem, která obsahuje zakázané knihy. A právě jednu z těchto knih, tajemný druhý díl [[Aristotelés|Aristotelovy]] [[Poetika (Aristotelés)|''Poetiky'']], který byl pokládán za ztracený, nebo nikdy nesepsaný, někdo z knihovny odnesl, a podezřelí (oni tři nebožáci), kterým se dostal do rukou, jsou mrtví. Kniha však zmizela neznámo kam.
V opatství začalo jednání obou delegací. Vůdcem [[papež]]ského společenstva při jednáních je [[inkvizitor]] [[Bernard Gui|Bernardo Gui]], historická postava, autor ''[[Practica inquisitionis]]'' vydaného [[1323]]–[[1324|24]]. Bernardo Gui je myšlenkovým oponentem Viléma z Baskervillu. Během jednání delegací je zatčen místní celerarius (správce) a obviněn z vražd poté, co ho našli nad tělem dalšího zavražděného, kterým byl Severin, mnich herbarista. Vilémovi kniha znovu unikla zásluhou mnicha Bengta. Následně zemřel i knihovník Malachiáš, kterému ji Bengt odevzdal.
Zkoumáním minulosti opatství se Vilém propracoval až k jeho skutečnému vládci, Jorgemu z Burghosu. Knihu, která ospravedlňovala lidský smích (v 1. polovině 14. století se dostával ke slovu filosofický směr založený právě na vědění [[Aristotelés|Aristotela]]: [[scholastika]]), Jorge napustil jedem. Považoval smích za věc ďábla, protože Kristus se údajně nesmál.▼
▲Zkoumáním minulosti opatství se Vilém propracoval až k jeho skutečnému vládci, Jorgemu z Burghosu. Knihu, která ospravedlňovala lidský smích (v 1. polovině 14. století se dostával ke slovu filosofický směr založený právě na vědění [[Aristotelés|Aristotela]]: [[scholastika]]), Jorge napustil jedem. Považoval smích za věc [[Ďábel|ďábla]], protože [[Ježíš Kristus|Kristus]] se údajně nesmál. Nakonec Jorge knihovnu sám zapálil, opatství vyhořelo a Vilém s Adsonem toto místo opustili.
;Zápletka
Berengar, jehož vedou jeho homosexuální touhy po mladém Adelmovi, mu za příslibu sexuálního aktu prozradí způsob, jak se dostane k tajné části knihovny finis Africae, ve které je i údajně neexistující druhá část Aristotelovy Poetiky. Adelma se ale následně zmocní výčitky svědomí a vyzpovídá se Jorgemu, který se tak dozví, že jím tak nenáviděná a obávaná kniha může být zanedlouho odhalena a zveřejněna. Adelma k smrti vyděsí, což jej vede k následné sebevraždě. Před svou smrtí (a samotným aktem) však ono tajemství prozradí Venantiovi, který po ní už dlouhou dobu pátral. Netušil však, že když si pár dnů po Adelmově smrti pro ni do knihovny tajně přišel (v den Vilémova příchodu), že Jorge už ji stihl potřít jedem, který několik desítek let tajně ukradl Severinovi. Při jejím prohlížení (kdy si při doteku pokryje prsty jedem) si počíná jako každý horlivý čtenář, jež si během čtení aktivně olizuje prsty, aby se mu lépe listovaly stránky. Tím se otráví a zemře. Berengar, který jej v noci objeví mrtvého, jej ze strachu z toho, že na tom měl i svůj podíl (tím, že své tajemství vyzradil Adelmovi), Venantia odtáhne do kádě s krví, aby to vypadalo jako nehoda/sebevražda. Následující noci se knihy zmocní, neboť rovněž upoutala jeho pozornost. Je však přistižen Vilémem a zanechá po sobě Venantiův pergamen s poznámkami k odemčení tajných dveří ve knihovně k samotné finis Africae. S knihou následně putuje do špitálu (u herbalisty Severina), kde si ji také přečte a otráví. Předtím si ale stihne dát koupel v lázních, kde následkem jedu ochrne a utopí se. Severin poté knihu objeví, ihned o tom informuje Viléma, který je však zaneprázdněn diskusí mezi oběma návštěvami opatství (papežští legáti & františkáni), jejich rozhovor proto zaslechne i Jorge. Ten Malachiášovi namluví, že Berengar (jeho bývalý milenec) měl i pletky se Severinem, na něž mu dal i knihu z finis Africae. Rozzuřený Malachiáš proto zabije herbaristu Severina. Knihu však nestihne najít, protože do místnosti vstoupí cellerarius, který je poté zatčen inkvizicí (skupinou papežských legátů) na základě podezření z kacířství (spojené s jeho aktivitou v sektě fra Dolcina) zatčen (a následně odsouzen). V onom zmatku se proto kniha dostane k Bengtovi (Vilém s Adsonem ji totiž v hromadě
=== Citát ===
Řádek 39 ⟶ 40:
== Inspirace ==
Spisovatel uvedl, že jeho inspirací pro největší knihovnu řádu bylo benediktinské [[Opatství Admont]].<ref>Umberto Eco, Poznámky ke Jménu růže. ''Světová literatura'' 1986, č. 2, s. 227–241</ref>
=== Sekundární literatura ===
|