William Bradford Shockley: Porovnání verzí

bez shrnutí editace
(Robot: Opravuji 2 zdrojů and označuji 0 zdrojů jako nefunkční #IABot (v2.0beta8) (Martin Urbanec))
Ve stejnou dobu tiše pokračoval ve vlastní práci na stavbě různých druhů tranzistoru založených na spojení místo bodového dotyku. Předpokládal, že tento typ tranzistoru bude více komerčně úspěšný. Shockley pracoval na teorii elektronů a děr v polovodičích, která byla nakonec vydána jako 558 stránková monografie v roce 1950. V té Shockley vypracoval rozhodující myšlenky týkající se pohybu elektronů a děr a [[diferenciální rovnici]], kterou se řídí tok elektronů v pevných krystalech.
 
Shockleyho tato práce vedla k myšlence "sendvičového tranzistoru“ a ke vzniku klasického tranzistoru. Jeho objev byl oznámen 4. června 1951 a Shockley obdržel za 25. září 1951 naza jeho objev patent. Pro výrobu tohoto tranzistoru byla vyvinuta [[Difuze|difúzní]] metoda a tento tranzistor brzy zastínil tranzistor s bodovými kontakty. Shockley pokračoval jako vedoucí skupiny v Bellových laboratořích ještě dva roky.
 
V roce 1951 byl zvolen členem [[National Academy of Sciences]] (NAS). Za svůj objev tranzistoru získal mnoho cen.{{doplňte zdroj}} Bellovy laboratoře však představovaly všechny tři vynálezce (Shockleyho, Bardeena a Brattaina) jako tým. To vedlo k rozkolu a Shockley později blokoval práci Bardeena a Brattaina na klasickém tranzistoru. Bardeen se začal zabývat teorií [[supravodivost]]i a opustil Bellovy laboratoře. Brattain odmítl pracovat v Shockleyově týmu a byl přidělen k jiné skupině. Ani jeden, ani druhý se pak příliš nezúčastnili dalšího vývoje tranzistoru.<ref>Crystal Fire p. 278</ref> Shockley sám odešel v roce 1953 z Bellových laboratoří a přestěhoval se do Kalifornie na [[California Institute of Technology]] (Caltech), kde čtyři měsíce působil jako hostující profesor.
Anonymní uživatel