Zdeněk Váňa (archeolog): Porovnání verzí

Po maturitě na libeňském gymnáziu byl v roce 1944 jako člen ilegální skupiny Svazu československé mládeže zatčen a vězněn v [[Drážďany|Drážďanech]], odkud se mu podařilo při zničujícím náletu v únoru 1945 uprchnout. Po [[Druhá světová válka|druhé světové válce]] začal studovat na Filozofické fakultě v Praze archeologii a nejstarší dějiny u profesorů [[Jan Eisner|Jana Eisnera]], [[Jan Filip (archeolog)|Jana Filipa]] a [[Václav Chaloupecký|Václava Chaloupeckého]]. Už jako student začal pracovat jako archeolog v Krajském muzeu v Teplicích, a tím se dostal k výzkumu slovanských hradišť v tomto regionu v [[Bílina (hradiště)|Bílině]], [[Zabrušany (hradiště)|Zabrušanech]], [[Levousy (hradiště)|Levousích]] a [[Vlastislav (hradiště)|Vlastislavi]]. Ve výzkumech pokračoval i poté, co v roce 1953 přešel k profesoru Janu Eisnerovi do [[Slovanský ústav Akademie věd České republiky|Slovanského ústavu ČSAV]] v Praze a po jeho reorganizaci v roce 1964 do [[Archeologický ústav Akademie věd České republiky (Praha)|Archeologického ústavu]]. V té době začal zkoumat i slovanská hradiště na Kladensku, nejprve [[Libušín (hradiště)|Libušín]] a pak od roku 1972 [[Budeč (hradiště)|Budeč]]. Výsledky svých výzkumů publikoval jednak v odborných časopisech, jako jsou [[Památky archeologické]] a [[Archeologické rozhledy]] a také knižně. V roce 1973 vydal v edici Památníky naší minulosti knihu ''Přemyslovský Libušín. Historie a pověst ve světle archeologického výzkumu.'' Spolu se svým kolegou z výzkumu na Budči [[Miloš Šolle|Milošem Šollem]] připravil v roce 1983 v kladenském muzeu výstavu o Budči a společně napsali brožurku Budeč – památník českého dávnověku. Až posmrtně byl vydán jako kniha text připravený původně do Památek archeologických Přemyslovská Budeč.