Verze z 21. 9. 2018, 01:02 editovat Abzon (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 1 446 editací Doplněny externí odkazy ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 21. 9. 2018, 01:19 editovat zrušit editaci Tomas62 (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé, Správci 124 559 editací typo Přejít na další porovnání →
Řádek 7: V Praze byl vřele přijat a okamžitě se zapojil do reformního hnutí, především svým působením na [[Univerzita Karlova\|pražské univerzitě]]. Spolupracoval s německými mistry z okruhu [[Mikuláš z Drážďan\|Mikuláše z Drážďan]], s kterými podporoval [[Jakoubek ze Stříbra\|Jakoubka ze Stříbra]] v jeho úsilí při zavádění [[podobojí\|přijímání podobojí]]. V roce 1417 byl na univerzitě přijat za člena profesorského kolegia. Do měšťanského a univerzitního husitismu vnášel prvky lidového valdenství a lolardství. Stal se významnou teologickou autoritou, jeho schopností začali husité využívat i v diplomatických službách (kromě angličtiny ovládal latinu, němčinu a francouzštinu). V roce 1420 byl v poselstvu na obranu kalicha ke králi [[Zikmund Lucemburský\|Zikmundovi]] a v roce 1421 byl v poselstvu do Krakova s nabídkou české koruny polskému králi [[Vladislav II. Jagello\|Vladislavovi]]. Ve stejném roce stál ve sporu s radikálním [[Jan Želivský\|Janem Želivským]] na straně rektora univerzity Jakoubka ze Stříbra, ale později se přiklonil k [[Táborský svaz\|táborské]] teologii. V roce 1429 pronesl při přijetí husitské delegace Zikmundem v Bratislavě projev, ve kterém srovnal pomíjivou moc světského panovníka s nepřemožitelnou Pravdou Zákona Kristova. Heslo „Pravda vítězí“ se stalo heslem české reformace. V roce 1431 byl členem druhé delegace k polskému králi a na pražské synodě se zasadil o usmíření pražských a táborských kněží. V srpnu 1432 zastupoval [[Sirotčí svaz\|sirotky]] na [[~~Kutnhorský~~Kutnohorský sněm\|Kutnohorském sněmu]]. Byl zvolen jedním ze čtyř hlavních řečníků husitské delegace na [[Basilejsko-ferrarsko-florentský koncil\|Basilejském koncilu]] (společně s [[Jan Rokycana\|Janem Rokycanou]], [[Mikuláš z Pelhřimova\|Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova]] a [[Oldřich ze Znojma\|Oldřichem ze Znojma]]), kde v roce 1433 obhajoval článek o kněžské chudobě a světském panování církve. Svou disputaci vedl na koncilu proti hlavnímu papežskému mluvčímu, obratnému řečníkovi [[Juan de Palomar\|Janu Palomarovi]], který byl auditorem soudního dvora papežské kurie. Jeho obhajoba třetího [[čtyři artikuly pražské\|artikulu]] byla brilantní, svými odbornými znalostmi a řečnickým umem svého oponenta zaháněl do úzkých. Zástupci anglického národa požadovali, aby byl zbaven ochrany koncilu, tyto požadavky však vyslyšeny nebyly. Po návratu do Prahy se účastnil dalších jednání s představiteli koncilu a snažil se zastavit rozkol mezi husitskými bratrstvy. Tento rozkol vyvrcholil v [[bitva u Lipan\|bitvě u Lipan]], které se Payne zúčastnil v sirotčím vojsku. Padl do zajetí, ale byl vykoupen svými příznivci z okruhu táboritů. Po vyhlášení kompromisních [[Basilejská kompaktáta\|Basilejských kompaktát]] se v roce 1436 podřídil Rokycanovu vedení církve podobojí. Za to byl kritizován tábority. Nově zvolený král Zikmund ho pronásledoval, označil ho za kacíře a jako cizince vypověděl ze země. Payne hledal útočiště u husitů v jiných městech (Klatovy, Žatec). Právě na cestě do Žatce byl zatčen [[katolicismus\|katolickým]] pánem z Gutštejna, který ho dva roky věznil na hradě Rabštejn a snažil se ho vydat za vysoké výkupné papežské kurii nebo anglické [[Inkvizice\|inkvizici]]. Pomohli mu opět táborité, kteří ho vykoupili ze zajetí (ze sbírky od měst táborského svazu). Po Zikmundově smrti v roce 1437 se vrátil do služeb husitské konzistoře a opět byl prostředníkem mezi husitskými skupinami, tentokrát mezi Janem Rokycanou a táborskými teology. Do Prahy se vrátil až v roce 1448 s Janem Rokycanou, se kterým se velmi spřátelil. Rokycana mu zajistil umístění v [[Emauzský klášter\|Emauzském klášteře na Slovanech]].

Petr Payne: Porovnání verzí