Jiří Harcuba: Porovnání verzí

'''Jiří Harcuba''' ({{Datum narození|1928|12|6}} [[Harrachov]] – {{Datum úmrtí|2013|7|26}}) byl český sklářský výtvarník, [[medailér]] a pedagog VŠUP, za komunistické [[normalizace]] politický vězeň, po roce 1982 pedagog na několika amerických a britských univerzitách, v letech 1991-1994 rektor VŠUP, zakladatel ryteckých škol v Corningu a Pilchucku a mezinárodní školy [[Dominik Biemann|Dominika Bimana]].

Jiří Harcuba se narodil v [[Harrachov]]ě, v rodině se sklářskou tradicí. V letech 1942-1945 se vyučil rytcem skla v harrachovské firmě Rudolf Endler a poté v letech 1945-1948 absolvoval Státní odbornou školu v Novém Boru u prof. Karla Hrodka (rytectví), Josefa Michala Hospodky (kreslení) a [[Stanislav Libenský|Stanislava Libenského]] (dějiny umění). V letním semestru 1948 byl mimořádným posluchačem na pedagogické[[Pedagogická fakulta Univerzity Palackého|Pedagogické fakultě univerzity v [[OlomoucOlomouci]]i.

V letech 1948-1949 pracoval jako rytec skla v ateliéru Karla Hrodka v závodě "Umělecké sklo" v [[Nový Bor|Novém Boru]]. Od roku 1949 studoval na [[Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze|Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze]] v ateliéru užité plastiky a glyptiky prof. [[Karel Štipl|Karla Štipla]]. V letech 1954-1955 absolvoval na [[Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze|VŠUP]] čestný rok a poté nastoupil na dvouletou vojenskou prezenční službu. Během této doby se oženil se Zdeňkou Ptáčkovou (1956, děti Pavel *1957, Hana * 1964). V letech 1958-1961 byl aspirantem na [[Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze|Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze]] u prof. [[Karel Štipl|Karla Štipla]] a poté do roku 1971 působil na této škole nejprve jako lektor v rytecké dílně a od roku 1966 jako odborný asistent a vedoucí oboru sochařství a rytectví v ateliéru prof. [[Stanislav Libenský|Stanislava Libenského]]. V letech 1965-1966 absolvoval studijní a pedagogický pobyt na [[Royal College of Art]] v Londýně. Roku 1970 se na [[Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze|VŠUP]] habilitoval.

Počátkem [[normalizace]] byl odsouzen za své pojetí stříbrné medaile k 50. výročí založení Československa, odkazující na [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|sovětskou okupaci]], kterou vytvořil pro krajany v Chicagu roku 1968.<ref group="pozn.">medaile se symbolem útočícího hada a dalšími atributy otevřeně kritizovala [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968]]. Medaile, o kterých v Československu nikdo nevěděl, daroval [[Rafael Kubelík]] členům [[Česká filharmonie|České filharmonie]], kteří byli roku 1970 na zájezdu v USA. V té době však již zahraniční zájezdy doprovázeli agenti [[StB]], kteří medaile hráčům odebrali a v Praze předali policii.</ref> Poté, co se o medaili roku 1970 dozvěděla [[StB]], byl okamžitě propuštěn z [[Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze|VŠUP]], vyslýchán, odsouzen a od srpna 1972 do ledna 1973 uvězněn pět měsíců ve vězení pro těžké zločince v [[Věznice Plzeň|Plzni na Borech]]. Harcuba vytvořil roku 1969 také medaili na paměť upálení [[Jan Palach|Jana Palacha]].<ref>Petrová S, 2001, s. 17</ref>

Roku 1997 založil ''Společnost [[Dominik Biemann|Dominika Bimana]]'' a od roku 2001 organizoval rytecké ''[[Dominik Biemann|školy Dominika Bimana]]'' nejprve v Harrachově a později v dalších sklárnách (Kamenický Šenov, Jablonec nad Nisou, Nový Bor, Frauenau, Neu Gablonz, Rheinbach, Corning). Od roku 2014 pokračuje tato rytecká škola pod názvem ''The School of Jiří Harcuba'' (Sázava, 2014, Kamenický Šenov, 2015, Frauenau, 2016).<ref>[http://cambalova.cz/jharcubaschool.html Pavlína Čambalová: The School of Jiří Harcuba]</ref>

Mezi nejstarší Harcubovy práce patří vázy zdobené liniovou rytinou. Od 60. let tvořil také série silnostěnných váz a stél zdobených hlubokou [[Intaglio|intagliovou]] leštěnou rytinou, v nichž převažují monumentalizované a expresivní figury lidí a zvířat (''Sokolník s koněm'', 1959). V polovině 60. let, veden svou intelektuální orientací a potřebou uměřené formy a nadčasového řádu, vytvořil Harcuba volný cyklus Měst (''Město'', 1965) a Koulí (''Žena'', 1965), kde uplatnil důsledný architektonický řád a geometrizující styl.<ref>Karel Holešovský, in: Jindřich Chatrný (ed.), Jiří Harcuba, 2008, s. 11, 29, 34</ref>

Na přelomu 60. a 70. let opustil rytinu a začal užívat robustnější řezáčskou a brusičskou techniku. Obrazy vytvořené v silnostěnném olovnatém křišťálu se vyznačují temperamentními hlubokými zářezy, které zachycují v graficky expresivním a naléhavém vyjádření citového prožitku umělce hru světel a stínů, vášně a dramatické osudy i tragédie štvané zvěře (''Štvanice I-III'', 1971).<ref>Karel Holešovský, in: Jindřich Chatrný (ed.), Jiří Harcuba, 2008, s. 11, 36, 37</ref> V 70. letech užíval kombinaci rytí a řezání v lité skleněné desce, která umožňovala bohatší, často oboustrannou plastickou modelaci.<ref>Adlerová A, 1971, s. 22-23</ref> Ve stélách s hlubokou [[Intaglio|intagliovou]] rytinou zobrazil počátkem 70. let formou alegorií a v jinotajné reakci na normalizační zásahy téma lidského utrpení (''Přepadení'', ''Pieta'', ad.).<ref>Karel Holešovský, in: Jindřich Chatrný (ed.), Jiří Harcuba, 2008, s. 17</ref> Protějškem dramatických scén jsou díla řezaná geometrickým stylem (''Dravec'', 1974).

Harcubova portrétní [[Intaglio|intaglia]]<ref>[http://www.artslexikon.cz//index.php?title=Intaglio Intaglio]</ref> ve skle vznikala od konce 60. let spolu s návrhy litých mincí a medailí. Původní inspirací mu byl slavný harrachovský rodák [[Dominik Biemann]], ale Harcuba je tvořil většinou bez závislosti na objednávce klientů jako svá volná díla. To mu umožnilo odpoutat se od vžitých ryteckých konvencí a uplatnit monumentalizující tvarovou velkorysost. Portréty ze 70. let, nebo ty, které byly vytvořeny paralelně s medailemi, zobrazují víceméně reálnou podobu osobnosti, zachycenou obvykle z profilu (Kyohei Fujita, 1986), často s množstvím drobných detailů (Marc Chagall, 1977, Moritz Michael Daffinger, 1989) nebo naopak abstrahují charakteristické rysy jako nos nebo vous a detaily postupně vynechávají (Komenský, 1977, Bedřich Smetana, 1978, 1983). Obvykle je v reliéfu silně zvýrazněna oblast lící, obočí, spánku, podobu zachycují tvar nosu, úst, brady (Josef Harcuba, 1978, Ludwig van Beethoven, 1978). Portréty z 80. let často portrét stylizují s respektem ke kruhovém tvaru skleněného disku a zvýrazňují oblouk lebky, ovál tváře a účesu (Mahátmá Gándhí, 1982, Vladimír Komárek, 1980) nebo pouze typický detail tváře jako nos a vous (Paul Cézanne, 1985). [[Intaglio|Intagliové]] portréty umělců často volně citují jejich dílo (Stanislav Libenský, 1986-87, Chaim Soutine, 1998) nebo zachycují expresivní výraz v okamžiku performance ([[Frank Zappa]], 2003). Opakovaně se zabýval např. portrétem [[J. W. Goethe|J. W. Goetheho]].

Harcubovy portréty z pozdější doby se vyznačují citovým vzrušením i odvážnou nadsázkou ([[Vladimír Kopecký (sklářský výtvarník)|Vladimír Kopecký]], 1995) a porušují optickou závislost na realitě radikální výtvarnou zkratkou, někdy na hranici abstrakce ([[Václav Havel]], 1995, [[George Orwell]], 2000, 2006, [[Jan Werich]], 2002, [[Alberto Giacometti]], 2003). Harcuba čerpá z tendencí výtvarné avantgardy a sám se stává suverénním moderním portrétistou. Svým uměleckým a technickým mistrovstvím se stal osamoceným tvůrcem, který překonal většinu svých stejně žánrově orientovaných současníků doma i ve světě.<ref>Karel Holešovský, in: Jindřich Chatrný (ed.), Jiří Harcuba, 2008, s. 15</ref>

Jako pedagog a účastník zahraničních workshopů Harcuba zkoušel i nové materiály, např. sklo označované v angličtině jako bullseye (Camile[[Camille Claudelová|Camille Claudel]], 2007).

=== Intagliové ortrétyportréty ve skle (výběr) ===

Při kompozici návrhu na kruhové mincovní ploše využívá asymetrické posazení, zvětšený detail a část portrétu, jemné nuance nízkého reliéfu i kontrast a napětí volné plochy. Celek vždy zachovává harmonii a jednotu v pojetí averzuaversu i reverzureversu mince. Tvorba ražených mincí a medailí klade zvláštní požadavky na sochařské schopnosti a grafickou zručnost autora, znalost a správný výběr typu písma. Harcuba často v ploše využívá faksimile podpisů portrétovaných osobností tak, aby zachoval jejich čitelnost ([[Albert Schweitzer]], medaile 1975). Jeho hlavní doménou je portrét, v němž podle antického vzoru zdůrazňuje všechny výrazné rysy, včetně vad na kráse, aby zachoval individualitu a mužnost, ale pohybuje se volně od realistického vyobrazení až po portrét imaginární, v němž vynechává nepodstatné detaily ([[Karel IV.]], medaile 1978, Kyohei Fujita, medaile 1986, [[Franz Kafka]], medaile, 1983) nebo ho stylizuje v kubistické abstrakci (W.B. Yeats, plaketa 2003). Tváře zachycuje z profilu (Jan Skácel, plaketa 1989), en face nebo v tříčtvrtečním profilu (Jaroslav Seifert, plaketa 1989) a k některým se opakovaně vrací v mnoha variantách.<ref>Alena Křížová, in: Jindřich Chatrný (ed.), Jiří Harcuba, 2008, s. 20-21</ref> Portréty umělců jsou stylizované a volně citují jejich dílo (Paul Klee, medaile ke 100 letům od narození, 1979)