Tomáš Garrigue Masaryk: Porovnání verzí

{{Infobox - politik

| titul před = [[Profesor|prof.]] [[Doktor filozofie|PhDr.]]

'''Tomáš Garrigue Masaryk''', označovaný '''T. G. M.''', '''TGM''' nebo '''prezident Osvoboditel''' ([[7. březen|7. března]] [[1850]] [[Hodonín]]<ref>[http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/5035/?strana=155 Záznam narození v matrice]</ref> – [[14. září]] [[1937]] [[Lány (okres Kladno)|Lány]]), byl [[Československo|československý]] [[státník]], [[Filosofie|filozof]], [[Sociologie|sociolog]] a [[učitel|pedagog]], první [[Seznam prezidentů Československa|prezident Československé republiky]]. K&nbsp;jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat [[zákon o zásluhách T. G. Masaryka]] obsahující větu ''„Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o&nbsp;stát“'' a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo.<ref>Zákon č. 232/1935 Sb. z 21. prosince [[1935]]</ref>

 

 

 

Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 několikrát cestoval na západ Evropy a prostřednictvím [[Robert William Seton-Watson|R.&nbsp;W.&nbsp;Setona-Watsona]] a dalších osobností seznamoval světové politiky s českými požadavky. Roku 1915 pak odcestoval společně s dcerou Olgou do [[Švýcarsko|Švýcarska]]. Nemohl se již vrátit, protože na něho byl v Rakousku-Uhersku vydán [[zatykač]]. Jeho spojkou s domovem pak byli [[Edvard Beneš]] a&nbsp;další přátelé. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v [[Ženeva|Ženevě]] poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu. Téhož roku odjel do [[Londýn]]a, kde se stal profesorem na [[King's College London|King's College]] a přitom neúnavně publikoval a přesvědčoval. Roku 1916 mu [[Milan Rastislav Štefánik]] připravil přijetí u francouzského [[premiér]]a [[Aristide Briand|Aristida Brianda]] v [[Paříž]]i, kde posléze vznikla [[Československá národní rada]].<ref>''Ottův slovník naučný nové doby'', sv. 7, str. 92-96.</ref>

V roce 1897 byl jmenován řádným profesorem a i nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] a také psal články do odborných časopisů, jako byly ''[[Naše doba]]'' nebo ''[[Čas (časopis)|Čas]]'' (který v letech 1901-1915 vycházel jako deník), na jejichž vzniku se aktivně podílel.

 

Masaryk kritizoval omezený rozhled a okruh zájmů českých politických i kulturních kruhů. Příčil se mu český [[nacionalismus]] a vystupoval i proti pověrám [[antisemitismus|antisemitismu]]. Ve svém projevu na Slovensku naopak atisemitismus obhajoval.<ref>Lidové noviny 22.09.2017, Rubrika: Seriál LN, Strana: 18, Titulek: T. G. M. vlastními slovy, T. G. M. ve slovech jiných</ref> V roce [[1899]] se zasadil o obnovení [[Hilsneriáda|procesu se Židem Leopoldem Hilsnerem]], který byl odsouzen za vraždu mladé Češky [[Anežka Hrůzová|Anežky Hrůzové]] v&nbsp;[[Polná|Polné]]. Podle pověry, že Židé užívají krev mladých křesťanů při svých obřadech, část veřejnosti vraždu považovala za „rituální“. Podobně jako za [[Spor o Rukopisy|sporů o&nbsp;Rukopisy]] byl opět vystaven ostrým útokům, a to i ze strany studentů, dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy, ale Charlotta jej utvrdila, že jeho místo je právě v Čechách.<ref>K. Čapek, [[Hovory s T. G. Masarykem]].</ref> V Čapkových „Hovorech“ Masaryk vzpomíná na proces v Polné a tzv. hilsneriádu takto: „Zlá kampaň byla ta „hilsneriáda“, když jsem se musel rvát s pověrou o rituální vraždě. Já jsem se zprvu o ten Hilsnerův proces nezajímal, ale přijel za mnou můj bývalý žák z Vídně, spisovatel Sigismund Münz, Moravan, a ten mě přiměl k tomu, že jsem vystoupil. O rituální pověře jsem znal knihy berlínského teologa Starcka, který vypsal vznik a&nbsp;historii té pověry. Řekl jsem panu Münzovi svůj názor o věci a on to oznámil veřejnosti v Neue Freie Presse. Tím jsem se dostal do té mely.“ Krom jiného sepsal a vydal dvě brožury o nutnosti revize polenského procesu, které jsou pracemi téměř detektivními.

 

 

==== Pobyt v Rusku, vytváření československých legií ====

Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl Masaryk další nutný krok k jeho uskutečnění. Po [[únorová revoluce|únorové revoluci]] v [[Petrohrad]]ě přesídlil do [[Rusko|Ruska]], kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných [[Československé legie|československých legií]] z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i Čechoslováků žijících na Rusi. Po [[Bitva u Zborova|Zborovské bitvě]] (2. července [[1917]]) vybudoval do konce roku 1917 více než padesátitisícovou armádu a zasloužil se o stejný počet dobrovolníků v zajateckých spolcích, kteří byli zálohou pro vstup do čs. legií. Tehdejší Pražský pluk legií (později jejich pátá divize) nabídl T.&nbsp;G.&nbsp;Masarykovi symbolické „vlastnictví“ pluku, které TGM přijal a&nbsp;ještě za demokratické poúnorové ruské vlády bylo realizováno a schváleno.

 

 

==== Třetí období (1927–1934) ====

V květnu [[1927]] byl zvolen prezidentem republiky potřetí. Rok poté se zúčastnil osobně slavnostního položení základního kamene k nové budově právnické fakulty [[Masarykova univerzita|Masarykovy univerzity]] v Brně.

 

 

==== Čtvrté období (1934–1935) ====

 

[[Soubor:Hrob TGM v Lánech - 1.jpg|náhled|vlevo|Hrob Masarykovy rodiny na lánském hřbitově]]V témže roce předal v Lánech zlatý rektorský řetěz, vytvořený Otakarem Španielem ve spolupráci s Jaroslavem Bendou [[Seznam rektorů Masarykovy univerzity|rektorovi Masarykovy univerzity]] [[Jan Krejčí (jazykovědec)|Janu Krejčímu]]. Jeho poslední veřejné vystoupení bylo 4. července [[1937]] za Zborovských oslav na zcela zaplněném velkém Masarykově státním stadionu na Strahově. I tehdy použil otevřený automobil české výroby Tatra T80 (dochoval se dodnes jako exponát [[Národní technické muzeum v Praze|Národního technického muzea]] v Praze). O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i [[Vítězslav Nezval|Nezvalova]] báseň „4. červenec“.

 

 

=== Masarykova smrt a pohřeb ===

 

Státní pohřeb se konal v úterý 21. září 1937 za zvuku [[Svatováclavský chorál|Svatováclavského chorálu]] z Plečnikovy sloupové síně Pražského hradu a končil po více než devíti hodinách za modlitby „Otčenáš“ uložením do hrobu na Lánském hřbitově. Popsal jej dosti podrobně i [[Karel Čapek]] v úvaze „Cesta devíti hodin“ a dny smutku před pohřbem vyjádřil dobře [[Jaroslav Seifert]] impozantní básní „Osm dní“ známou jako „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě“. Pietní chvíle fotograficky velmi podrobně dokumentoval zejména [[Ladislav Sitenský]]. Pohřební řeč vedl přítel Masaryka a jeho rodiny kazatel [[Jednota českobratrská|Jednoty českobratrské]] [[František Urbánek]].<ref>http://svk7.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-p0203406-Urbanek-Frantisek-18661948/</ref>

{{Portály|Česko|Filosofie|Historie|Lidé|Politika}}

 

[[Kategorie:Prezidenti Československa]]

[[Kategorie:Poslanci rakouské Říšské rady]]