Wikipedista:Jan1857/Pískoviště: Porovnání verzí

Slovanské náboženství se praktikovalo především pod širým nebem. Důležitou roli hrála přírodní posvátná místa jako háje, stromy, hory, prameny, řeky, jezera a kameny či skály. Některé z těchto posvátných přírodních lokalit se po nástupu křesťanství transformovaly v křesťanská poutní místa. Kultovní roli měly i pohřebiště (nekropole) nebo uměle vytvořená či upravená obětiště a sakrální [[hradiště]]. V řadě lokalit je písemně či archeologicky doložená existence kultovních objektů či [[Chrám|chrámůchrám]]ů - identifikovat historicky zmiňované svatyně v terénu se podařilo např. v případech svatyně [[Rujána]] na poloostrově [[Arkona]] u [[Polabští Slované|Polabských Slovanů]] či svatyně [[Peryň|Peryn]] v Rusku. V Čechách bývá přisuzován kultovní význam např. horám [[Říp]] či [[Milešovka]], nebo ostrožna dnešního [[Pražský hrad|Pražského hradu]] nazývaná dříve názvem [[Žiži]], na Moravě např. [[Hostýn|Hostýnu]]u, [[Radhošť|Radhošti]] či [[Děvín (Pavlovské vrchy)|Děvínu]] v Pavlovských vrších. V Polsku patří mezi hory či místa, které byly předmětem kultu, např. [[Ślęża]], Radunia, Góra Grodowa v Tumlinu nebo Łysa Góra. Na kultovních místech hrály významnou úlohu [[Modla|idoly]] bohů, ať už dřevěné, kovové či kamenné. Jejich existence je dokázána od doby expanze v 6. století, ačkoliv někteří badatelé tvrdili že Slované počali vytvářet modly až později a pod cizími vlivy. V kultu se také využívaly další předměty jako zbraně a výstroj a široká škála objektů souvisejících s magickými praktikami.<ref name=":08">{{Citace monografie

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

Podstatnou část pohřebních zvyklostí tvořily odlučovací rituály jako bdění u mrtvého, omývání jeho těla a vynášení mrtvého z jeho domu. Pohřební obřad nemíval jen smuteční charakter. Kromě rvaní vlasů, drásání tváří, trhání roucha, obřadního pláče a kvílení bývala jeho součástí i pohřební hostina (tzv. ''strava'') a tance nebo symbolické hry v maskách z kůže a dřeva - tyto pohřební tance a hry doprovázené bezuzdným veselím a pitím omamných nápojů bývaly pozdějšími křesťanskými interprety chápany jako '''„'''ďábelské zpěvy'''“'''. Pohřební škrabošky máme doložené v archeologických nálezech z 10.-11. století například z polské Opole či ruského [[Novgorod|Novgorodu]]u. Podle některých výkladů představovaly tyto pohřební masky duše zemřelých předků a jejich reje měly zastrašit či zmást duchy a démony, kteří při pohřbu ohrožovali přítomné pozůstalé. Duchové mrtvých byli následně ctěni dalšími slavnostmi na nekropolích, spojených opět s dalšími hostinami - termíny těchto oslav (zádušnic) se odehrávaly několikrát do roka, některé souvisely s výročím úmrtí, slunovratem či jinými pohanskými svátky a po [[Christianizace|christianizaci]] Slovanů se transformovaly do oslavy [[Dušičky|dušiček]]. Do hrobů byly při pohřebních obřadech vkládány různé symbolické dary, např. vejce, symbolizující život a související s představou, že se zesnulý svou smrtí rodí pro posmrtný svět. Některé pohanské rituály přežívaly i ve formálně christianizovaném prostředí, jak o tom svědčí např. zvířecí kosti a vejce nalezené v hrobě knížete [[Boleslav II.|Boleslava II.]]<ref>{{Citace monografie

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

| jméno =

| odkaz na autora =

| kapitola =

| odkaz na autora =

| odkaz na autora2 =

| jazyk =

Od roku [[800 př. n. l.]] se v jižní Evropě v [[Starověké Řecko|řeckých městských státech]] a později v&nbsp;[[Řím|Římě]]ě postupně rozvíjela [[Antika|antická civilizace]]. Rozkvět řeckých městských států byl doprovázen rozvojem antické kultury, umění, [[Řecká mytologie|náboženství]] a [[Starověká filosofie|filosofie]]. Největšího rozšíření dosáhla [[Starověké Řecko|řecká kultura]] v&nbsp;období [[Helénismus|helénismu]]. V Itálii se [[Římské království]] (753–509př. n. l.), navazující na kulturu [[Etruskové|Etrusků]], přerodilo v [[Starověký Řím|Římskou republiku]] (509–27 př. n. l.) a později [[Římská říše|Římskou říši]] (27 př. n. l. - 476 n.l.). Římané během své dlouhé vojenské expanze vyvrátili a ovládli území mnoha kultur, např. [[Kartágo]], [[Keltové|Kelty]] v [[Galové|Galii]] a [[Británie (provincie)|Británii]], [[Starověké Řecko|antické Řecko]], [[Dákové|Dacii]] a [[Starověký Egypt|Egypt]], podmanili si [[středomoří]] a část [[Západní Evropa|západní Evropy]]. V Římské říši se začalo šířit v [[Judea|Judeji]] vzniklé [[křesťanství]], které se mezi lety 313-392<ref>{{Citace monografie

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| místo =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| strany =

[[Soubor:First.Crusade.Map.jpg|link=https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:First.Crusade.Map.jpg|vpravo|náhled|Evropa roku 1097]]

[[Soubor:Europe_religion_map_en.png|link=https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Europe_religion_map_en.png|vpravo|náhled|Náboženství v&nbsp;Evropě]]

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

}}</ref>, východní Evropy i [[Balkán|Balkánu]]u obývána [[Slované|Slovany]]. Před [[Christianizace|christianizací]] slovanů patřily mezi dodnes zaznamenaná kulturně-náboženská centra [[Slovanské náboženství|slovanského náboženství]] např. chrámy v [[Retra|Retře]] nebo v [[Arkona|Arkoně]] (do roku 1168).<ref name=":05" /><ref>{{Citace monografie

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

| vydavatel =

| datum vydání =

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

}}</ref>, východní Evropy i [[Balkán|Balkánu]]u obýváno [[Slované|Slovany]]. Před [[Christianizace|christianizací]] Slovanů patřily mezi dodnes zaznamenaná kulturně-náboženská centra [[Slovanské náboženství|slovanského náboženství]] např. chrámy v [[Retra|Retře]] nebo v [[Arkona|Arkoně]] (do roku 1168).<ref name=":09" /><ref>{{Citace monografie

}}</ref> Mezi doložené slovanské politické útvary patřily např. některé kmenové svazy [[Polabští Slované|Polabských Slovanů]] (např. svaz [[Lutici|Luticů]] či [[Obodrité|Oboritů]])<ref name=":09" />, [[Sámova říše]] ([[624]]–[[659]]), [[Velkomoravská říše]] ([[833]]–[[906]]), [[Bulharská říše]] v&nbsp;[[7. století]], [[Kyjevská Rus]] (později Rusko), Chorvatsko, Srbsko, [[České knížectví]] v&nbsp;9. století a Polsko roku [[960]]. Počátkem 8. století pronikají do Hispánie [[Muslim|muslimštímuslim]]ští [[Arabové]] a [[Berbeři]] z oblasti dnešního [[Maroko|Maroka]]. Muslimům se podařilo rozvrátit [[Vizigótské království|Vizigotskou říši]], ovládnout [[Pyrenejský poloostrov]] a vytvořit zde [[Córdobský emirát]] ([[756]]–[[929]])'''.''' V další expanzi do Evropy muslimy zastavili Frankové. V [[8. století|8.]] – [[11. století]] podnikali [[Skandinávie|skandinávští]] mořeplavci zvaní [[vikingové]] válečné či obchodní cesty do různých částí Evropy. Vikingové se dostali také na [[Faerské ostrovy]], kolonizovali [[Island]] a [[Grónsko]] a okolo roku [[985]] odtud pronikli do [[Severní Amerika|Severní Ameriky]], kde zbudovali později zaniklou osadu v severní části [[Newfoundland|Newfoundlandu]]u. V roce [[895]] do [[Evropa|Evropy]] pronikli [[Maďaři]], usadili se v [[Velká dunajská kotlina|Uherských nížinách]] a roku 1000 zde založili [[Uhersko|Uherské království]] ([[1000]]–[[1918]]). Na počátku [[10. století]] vzniká [[Svatá říše římská]], která začíná dominovat střední Evropě.

==  Rané křesťanství ==

=== Počátky křesťanství ===

Nejstaršími křesťanskými [[Bible|Biblickými]] prameny jsou ''[[Skutky apoštolů]]'', datované mezi roky [[80]] a [[90]] (podle jiných badatelů před rok 65<ref>Alfréd J. Palla: ''Tajemství Bible'', A-ALEF, Ostrava 2005, str. 149</ref><ref>F. F. Bruce, ''The Acts of the Apostles: The Greek Text with Introduction and Commentary,'' str. 14</ref>), které se věnují prvním letům po [[Ježíš Kristus|Ježíšově]] ukřižování, listy [[Apoštol|apoštolaapoštol]]a [[Pavel z Tarsu|Pavla]], datované do 50. a 60. let [[1. století]], a čtyři [[Biblický kánon|kanonická]] [[Evangelium|evangelia]], sepsaná mezi roky [[40]] a [[90]], v nichž lze nalézt reakce na tendence, které objevují v církvi v průběhu 1. století.

Křesťanství, jakožto na [[Judaismus|judaismu]] nezávislá náboženská skupina, vzniklo v reakci na neúspěšný pokus reformovat judaismus - [[Ježíš Kristus|Ježíšovi]] učedníci nepřesvědčili o své víře většinu židovské společnosti a naopak se ocitli v pozici nežádoucí sekty. Prvním centrem Ježíšových vyznavačů byl [[Jeruzalém]]. Ke křesťanství se obraceli nejen [[Židé]], ale i lidé z [[Helénismus|helénské]] kultury (tzv. helénisté, „Řekové" či „pohané"), což byli buď příznivci židovství, kteří nepřijali všechna ustanovení [[Mojžíš|Mojžíšova]]ova [[Tóra|zákona]], nebo vyznavači [[Polyteismus|polyteistických]] [[Kult|kultůkult]]ů - v křesťanství tak vedle aramejsky mluvících židovských křesťanů vzniká skupina řecky mluvících helénských křesťanů, mezi které patřil i [[Svatý Štěpán|sv. Štěpán]]. Významnou osobností se vedle původních Ježíšových [[Apoštol|apoštolůapoštol]]ů stal [[Pavel z Tarsu]], jenž po přijetí křesťanství hlásal svou víru mezi helénisty. V jeruzalémské [[Církev|církvi]] vznikl spor mezi helénskými a židovskými křesťany, protože především helénští křesťané byli na rozdíl od židovských toho názoru, že po Ježíšově působení mnohé příkazy a zákazy [[Starý zákon|Starého zákona]] už neplatí a není už nutné dodržovat všechny závazky tzv. Mojžíšova zákona (např. [[Obřízka|obřízku]]). Spor vyřešili [[Apoštol|apoštolovéapoštol]]ové kompromisem ve prospěch helénistů (tzv. Jeruzalémský [[koncil]] kolem roku [[49]]) – křesťanství se tak proměňuje ze židovské skupiny na [[náboženství]] otevřené i ostatním [[Kultura|kulturám]] a [[Etnikum|etnikům]]. Ještě ve [[2. století|2.]] a [[3. století]] však existovali v rámci židokřesťanských obcí i křesťané zvaní [[ebionité]], kteří dodržovali židovské zvyky, nevěřili že [[Ježíš Kristus|Ježíš]] se narodil z panny a vnímají jej ne jako Boha, ale jako člověka.<ref name=":63">{{Citace monografie

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

V průběhu 1. století se křesťanství rozšířilo do mnoha [[Asie|asijských]] i [[Evropa|evropských]] regionů [[Římská říše|Římské říše]]. Křesťanské obce byly v mnoha městech od [[Sýrie (provincie)|Sýrie]] (významným centrem zde byla [[Antiochie]]), přes [[Malá Asie|Malou Asii]] a [[Egypt]], [[Řecko]] a již na počátku čtyřicátých let 1. století vzniká křesťanská komunita v [[Řím|Římě]]ě. Podíl na dynamickém rozmachu křesťanství měli aktivní misionáři včetně Pavla z Tarsu, kteří naplňovali hlavní rysy raného křesťanství – misijní zápal a horlivost. Dílčí informace o postupu misií jsou zachyceny v Bibli (např. [[Skutky apoštolů]]), ale o většině misijních akcí se žádné zprávy nedochovaly a pouze pozdější křesťanská tradice potvrzuje založení mnohých církevních obcí ještě v době života apoštolů, popřípadě jejich žáků. Dokud se misionáři soustřeďovali na okruh v Římské říší hojně rozptýlených židovských komunit, nenaráželi na výraznější obtíže, protože zpráva o božském poslání Ježíše Krista zapadala do judaistických náboženských představ jejich posluchačů. Na větší problémy naráželi křesťanští hlasatelé ve chvíli, kdy oslovili lidi mimo judaizované prostředí.<ref name=":63" />

Ve [[Skutky apoštolů|Skutcích apoštolů]] se tvrdí, že Ježíšovi stoupenci dostali název ''křesťané'' (''„kristovci“'') poprvé v [[Antiochie|Antiochii]] a pojem ''křesťanství'' ({{Vjazyce|el}} ''christianismos'') je poprvé doložen v listech [[Biskup|biskupabiskup]]a [[Ignác z Antiochie|Ignáce z Antiochie]] († asi [[106]]), v nichž je také užito pojmů ''„katolická církev“'', což lze doslovně přeložit jako ''„obecné shromáždění Pánovo“'' (slovo ''katolický'' z řeckého ''katholikos'' - ''všeobecný; slovo církev'' z řeckého sousloví ''κυριακὴ ἐκκλησία'' složeného z ''κύριος'' - ''Pán'' a ''ἐκκαλεῖν'' - ''svolávat).'' Pojmem ''obecné shromáždění'' (''katolická církev'') tak lze zahrnout všechna místní shromáždění křesťanů (lokální křesťanské obce) jako jedno obecné společenství.<ref name=":63" />

K rychlému zakotvení křesťanství docházelo zejména ve východních částech římského světa, kde v průběhu [[2. století]] existovaly početné křesťanské skupiny. Zejména v jižní Sýrii, Malé Asii a [[Thrákie|Thrákii]], tvořili křesťané již na konci 2. století většinu obyvatelstva. Ve 2. století se křesťanství pevněji uchytilo a šířilo také v Egyptě, Řecku a v oblasti mezi mezopotamskou [[Edessa|Edessou]] a [[Arménie|Arménií]]. Podstatná část křesťanů se vyskytovala ve městech, zatímco venkovských oblastí se [[christianizace]] příliš nedotkla - tento trend se projevil především na západě Římské říše a křesťanství tak dlouho zůstávalo zejména městským náboženstvím. Křesťanské obce na západě hovořily z velké části řecky, například v Římě se řečtina běžně užívala ve 2. i 3. století, a k polatinštění docházelo až postupně. První oblastí kde prosadila latina byla severní Afrika s centrem ve městě [[Kartágo]]. Komunity křesťanů byly i v [[Hispánie|Hispánii]], na [[Apeninský poloostrov|Apeninském poloostrově]], v [[Galie|Galii]] (např. v [[Lyon|Lyonu]]u), a v [[Británie (provincie)|Británii]], ne všude se však jednalo o početné skupiny a ve srovnání s rozšířením církve na východě západní regiony zaostávaly.<ref name=":63" />

=== Vývoj rané hierarchie a organizace křesťanských obcí ===

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

| příjmení2 =

| jméno2 =

| místo =

| vydavatel =

Postupně se ustaloval [[Biblický kánon|kánon]] posvátných křesťanských spisů – křesťané přijali jak spisy původně židovské, v rozsahu [[Septuaginta|Septuaginty]], tak spisy nové – především evangelia a pavlovské listy. Naopak byly postupně zavržerny tzv. [[Apokryf|apokryfníapokryf]]ní evangelia, listy a skutky, např. ''[[Tomášovo evangelium|Evangelium Tomášovo]]''. Postupně se také vyvíjelo [[Krédo|vyznání víry]], tedy krátké formulace víry.

První rozsáhlejší pronásledování proběhlo v Římě a jeho okolí za [[Nero|Ner]]<nowiki/>a (vládl 54-68). Poté se poměry zklidnily, ale na křesťanství bylo i nadále nahlíženo jako na nelegální a nebezpečný náboženský kult. V několika opakujících se vlnách, které zpočátku zasáhly jen jednotlivé regiony Římské říše, se pronásledování vracelo v závislosti na postojích a agilnosti provinčních správců. Stát nahlížel na křesťanství jako na škodlivou pověru, kterou nelze oficiálně uznat, ale nepovažoval ji ale za natolik nebezpečnou, aby bylo nutné ji důsledně stíhat a trestat. Období klidu vládlo v první třetině 3. století s nástupem dynastie [[Severovská dynastie|Severovců]] (vládla v letech 195–235). [[Septimius Severus|Septimus Severus]] neměl zájem o krvavé a pronásledování, které by oslabilo říši, ale současně ani zájem o úpadek tradičního polyteismu, takže protikřesťanské zákony nabyly zrušeny. Přímo na severovském dvoře však byli křesťané (osobní lékař, chůva nástupce) a i další ze severovců (např. [[Caracalla]], [[Heliogabalus|Heliogabal]] nebo [[Alexander Severus|Alexander]]) byli ke křesťanství poměrně vstřícní. Pronásledování z časů Nera a [[Domitianus|Domiciána]] tak byla svým rozsahem výjimečná až do poloviny 3. století, kdy se situace zásadně změnila.<ref name=":63" />

[[Maximinus Thrax]] (vládl 235-238) rychle ukončil dosavadní náboženskou vstřícnost a zahájil pronásledování, které zůstalo omezeno na několik oblastí a brzy odeznělo, ale předznamenalo příchod nových poměrů. Největší pronásledování pak spadají do období vlády [[Decius|Deciovy]], [[Valerianus|Valerianovy]] a [[Diocletianus|Diocletianovy]]. Navzdory těmto postihům však křesťanství rostlo a některé z obětí pronásledování byly později zařazeny mezi uctívané [[Mučedník|mučedníkymučedník]]y.

==== Rostoucí vliv papežů a papežské falzifikáty ====

V období postupného rozkladu západořímské říše se v nastalé politicky proměnlivé době postupně zvyšuje vliv římských biskupů ([[Papež|papežůpapež]]ů), kteří jsou jedinými [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarchy]] křesťanského západu; v rámci celého křesťanstva tak je Řím jedním z pěti patriarchátů spolu s [[Konstantinopolský patriarchát|Konstantinopoli]], [[Alexandrie|Alexandrií]], [[Antiochie|Antiochií]] a [[Jeruzalémský patriarchát|Jeruzalémem]]. Papež [[Lev I. Veliký|Lev I.]] (v úřadu 440-461) se ve snaze posílit pozici papežství nad celým křesťanstvem odvolává na údajný [[Papežský primát|primát]] apoštola [[Petr (apoštol)|Petra]] nad ostatními apoštoly a tvrdí, že římští biskupové tento Petrův primát zdědili. Jako první římský biskup přijímá Lev I. původně pohanskými veleknězi užívaný titul [[pontifex maximus]] a zasahuje i do politiky, když roku [[452]], spolu s římskou delegací vyjednal pro Řím příměří s vůdcem [[Hunové|hunů]] [[Attila|Attilou]].<ref name=":02232">{{Citace monografie

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

Franský panovník [[Karel Veliký]] ([[768]]–[[814]]) se považoval za Bohem vedeného správce křesťanstva. Pod jeho vládou se Francká říše Karlovců se postupně stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou byzantské říše na východě - k tomuto mocenskému postavení získává Karel Veliký i [[Císař|císařský titul]], když jej roku [[800]] korunoval [[papež]] [[Lev III.]] v [[Řím|Římě]]ě na [[Císař říše římské|císaře říše římské]] - tak došlo v západní Evropě (324 let od pádu [[Západořímská říše|Západořímské říše]]) k obnovení císařství a posléze ke vzniku [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]]. Šíření křesťanství na pohanská území bylo v podání Franků nerozlučně spojeno s šířením franské politické nadvlády. V období 772-799 podnikají frankové Karla Velikého téměř každoroční válečné nájezdy do pohanského [[Sasové|Saska]], aby si Sasy politicky podrobili a aby mezi nimi vymýtili jejich pohanskou vírů, která byla duchovním tmelem saského odboje - válka probíhala nelítostně, například u [[Verden|Verdenu]]u nechal roku 782 Karel popravit 4,500 Sasů, kteří se bránili [[Christianizace|christianizaci]]. Sasko se frankům podařilo christianizovat až po té, co byla zbořena významná saská svatyně [[Irminsul]] a nastoleny tresty smrti za jakýkoliv projev pohanství (dle ''Capitulatio de partibus Saxoniae'').<ref>{{Citace monografie

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

==  Velké papežské schizma ==

Pod tlakem [[Seznam francouzských panovníků|francouzských králů]] se do [[Kardinál|kardinálskéhokardinál]]ského kolegia dostalo více Francouzů, takže následující [[Papež|papežovépapež]]ové byli také Francouzi. Papež [[Klement V.]] přesunul roku [[1309]] své sídlo z [[Řím|Říma]]a do [[Avignon|Avignonu]]u, kde zůstali i jeho nástupci. Avignonští papežové byli pod silným vlivem francouzských králů a přestali být chápáni jako představitelé nadnárodní církve. Na nátlak [[Filip IV. Sličný|Filipa Sličného]] zahájil [[Klement V.]] proces proti svému předchůdci, papeži [[Bonifác VIII.|Bonifáci VIII.]], jemuž se král chtěl pomstít. Filip Sličný rovněž pozatýkal [[Rytíř|rytířerytíř]]e bohatého [[Řád templářů|templářského řádu]], který sídlil ve [[Francie|Francii]], obvinil je z herezí a nemravností a mučením si vynutil doznání. Klement V. pak pod Filipovým vlivem na [[Viennský koncil|viennském koncilu]] ([[1311]]–[[1312]]) templářský řád rušil, král a šlechta si rozebrali řádový majetek a král dal ve vykonstruovaných procesech přední templáře odsoudit a upálit. Další avignonský papež [[Jan XXII.]] pod nicotnou záminkou suspendoval německého císaře [[Ludvík IV. Bavor|Ludvíka Bavora]]; ten se proti němu odvolal k všeobecnému koncilu a na jeho dvoře se začali soustřeďovat papežovi odpůrci. [[Marsilius z Padovy]] a [[Jan z Jandunu]] proti papeži sepsali spis ''Defensor pacis'' (''Obránce míru''). V něm zpochybňují církevní [[Hierarchie|hierarchii]], popírají božský původ [[Papežský primát|papežského primátu]] a nejvyšší moc v církvi přiznávají pouze lidu. Jako nejvyšší orgán deklarují [[koncil]] jakožto reprezentaci všech věřících. Papež je pak pouhý výkonný orgán koncilu, zcela jemu podřízený. Tato teorie, [[konciliarismus]], staví všeobecný koncil nad papeže a bude ještě dlouho přetrvávat. Rozhořčení proti papežství se stupňovalo i kvůli finanční politice – za všechno si avignonská [[Papežská kurie|kurie]] nechává platit, což často hraničí se [[Svatokupectví|simonií]], a poplatky se tvrdě vymáhají pod pohrůžkou [[Interdikt|klatby]]. Odpor byl kvůli nepřátelství s císařem zvlášť silný v [[Německo|Německu]], což v [[16. století]] vyústí v hromadný odpad od církve. Důsledkem ''avignonského exilu'' (1309–1378) byla obrovská krize [[Papež|papežstvípapež]]ství: ztráta důvěry v papežství, západní papežské [[schizma]] a období [[Konciliarismus|konciliarismu]].

Po smrti avignonského papeže [[Řehoř XI.|Řehoře XI.]] se Římané báli, že bude zvolen opět francouzský papež. Vyvinuli na kardinály ozbrojený nátlak a tak byl roku [[1378]] papežem zvolen Ital [[Urban VI.]], který zůstal v Římě. Později někteří z kardinálů prohlásili volbu Urbana VI. za vynucenou a neplatnou, načež zvolili za papeže francouze [[Klement VII.|Klementa VII.]], který se usídlil v Avignonu. Tak měla Římská církev dva papeže a toto [[papežské schizma]] udrželo až do roku [[1415]]. Oba papežové zřídili své [[Papežská kurie|kurie]], jmenovali své kardinály a po smrti měli své nástupce. Každý papež dával protivníkovy stoupence do [[Interdikt|klatby]] – v klatbě tak bylo celé katolické [[Křesťan|křesťanstvokřesťan]]stvo. Všechny katolické církevní úřady byly obsazovány dvojmo, a tím [[schizma]] podněcovalo sváry a boje. Rozdělení se projevilo i v rovině politiky států - různé evropské státy se podle svých zájmů přiklonily k jednomu či druhému papeži, což řešení situace ještě víc ztěžovalo. Pro [[Římskokatolická církev|Katolickou církev]] toto byla největší krize v jejích dějinách. Na [[Pisánský koncil|Pisánském koncilu]], jenž měl dvojpapežství vyřešit, se situace ještě zkomplikovala a od roku [[1409]] se dvojpapežství rozšířilo na trojpapežství. Situaci vyřešil až [[Ekumenický koncil|všeobecný]] [[Kostnický koncil]] zahájený roku [[1414]]. Ten po vleklých jednáních i vojenských akcích všechny tři stávající papeže sesadil. Následně bylo v rámci Kostnického koncilu uspořádáno [[konkláve]], které 8. listopadu [[1417]] zvolilo novým papeže [[Martin V.|Martina V.]]<ref name=":4">{{Citace monografie

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

Roku [[1517]] zveřejnil ve [[Lutherstadt Wittenberg|Wittenbergu]] [[Řád augustiniánů|augustinuán]] a katolický kněz [[Martin Luther]] svých [[95 tezí]] kriticky reagujících především na praxi prodeje [[Odpustek|odpustků]]. Tyto teze se rychle rozšířily a vyvolaly velký ohlas. Lutherovi hrozilo obvinění z [[kacířství]] a když mu Řím v roce [[1520]] pohrozil [[Interdikt|klatbou]], reagoval Luther vydáním [[Reformace|reformačních spisů]], ve kterých své názory dále obhajoval. Když po jejich veřejném pálení reagoval Luther spálením papežské buly, nařídil Lev X. [[1521]] jeho [[Exkomunikace|exkomunikaci]]. Své teze neodvolal ani na [[Říšský sněm (Svatá říše římská)|říšském sněmu]] ve [[Worms|Wormsu]]u, vydal císař [[Karel V.]] proti Lutherovi ''[[wormský edikt]]'' (prohlášení kacířem, zákaz spisů). [[Fridrich III. Saský]] nechal Luthera unést do azylu na hrad [[Wartburg]], kde reformátor v letech 1521–[[1522]] překládal [[Nový zákon]] do německého jazyka

Z počátku se [[Velká francouzská revoluce|Velké francouzská revoluce]] (probíhala mezi lety [[1789]] a [[1799]]) neobracela proti Římskokatolické církvi a zatímco vyšší klerus sympatizoval spíše se šlechtou (tzv. ''druhým stavem'') , která si revoluční reformy nepřála, nižší klerus často solidarizoval s tzv. ''třetím stavem'', tedy s většinou lidí v nejnižším společenském postavení - někteří klerici se podíleli i na zvěstování nových lidských a občanských práv, nebo zasedali v ''Revolučním parlamentu''. Obrat však začal už po 6. říjnu 1789, kdy [[Ústavodárné národní shromáždění|Národní shromáždění]] přijalo převratná usnesení proti Římskokatolické církvi, která byla mocným a bohatým představitelem starého režimu - důvodem byla snaha doplnit na církevní úkor vyčerpané státní finance, ale i nepřátelské nálady, které proti Římskokatolické církvi či obecně proti nábožernství chovali někteří revolucionáři. Římskokatolické majetky byly zestátněny, omezeny byly příjmy kleriků, rozpuštěny byly všechny kláštery a duchovní řády a nakonec byla zavedena ''„Občanská ústava kněžstva“'', která sjednotila hranice [[Diecéze|diecézí]] a [[Department|departmentůdepartment]]ů, zavedla volbu farářů všemi občany příslušného [[Francouzský kanton|kantonu]], zavedla jmenování biskupa i jeho poradců státním zastoupením departmentu, přísahu kleriků na občanskou ústavu a zrušila povinný kněžský [[celibát]] - cílem změn byla na [[Vatikán|Římu]] nezávislá národní [[Ústavní církev|Konstituční církev]], v duchu starých [[Galikanismus|galikánských]] svobod. Tyto reformy odmítli všichni biskupové a zhruba polovina nižšího kléru, takže o svůj úřad přišli, a mnozí duchovní byli popraveni (např. v září 1793 je mezi zhruba 1300 popravenými 300 kleriků). V době obecně protikřesťanského [[Jakobínský teror|Jakobínského teroru]]  (září [[1793]] - červenec [[1794]]) byli popravováni i kněží státní Konstituční církve. V únoru [[1795]] vydal [[Národní konvent]] dekret o náboženské svobodě, který potvrdil oddělení církve od státu. Roku 1795 vydali konstituční biskupové ''První [[Encyklika|encykliku]]'' (Première Lettre Encyclique), která určovala provizorní řád fungování Konstituční církve.<ref name=":0">{{Citace monografie

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

==  Křesťanství po 1. světové válce ==

V 50. letech 20. století dochází k bouřlivému rozvoji [[Evangelikalismus|evangelikálních církví]] v [[Amerika|Americe]]. Ty se vyznačují doslovným výkladem [[Bible]], někdy označovaným za fundamentalismus. Druhým výrazným hnutím 20. století je [[Letniční hnutí|pentekostalismus]] neboli letniční hnutí. To vzchází na začátku 20. století z [[Metodismus|metodistických]] kruhů. V první polovině století hnutí vytváří samostatné církve, v druhé polovině však proniká do etablovaných církví, včetně církví luterských, anglikánské i katolické ([[Charismatické hnutí|charismatická obnova]]). Hnutí se vyznačuje velkým důrazem na působení [[Duch svatý|Ducha Svatého]] a na užívání jeho zvláštních darů, tzv. [[Charisma|charismatcharisma]]t.

Aby [[Vatikán]] v proměnlivé době mezi světovými válkami zajistil postavení Římskokatolické církve v různých zemích, uzavírá množství [[Konkordát|konkordátůkonkordát]]ů, a to jak se zeměmi demokratickými, tak i s autoritářským režimem v Portugalsku nebo [[Fašismus|fašistickými]] režimy ve Španělsku, Itálii a Německu. Papež byl [[Pius XI.]] (v úřadu [[1922]]-[[1939]]) rozhodným odpůrcem [[Nacismus|nacismu]], odmítal ve Vatikánu přijmout [[Adolf Hitler|Hitlera]] a [[Národní socialismus|národně socialistickou]] ideologii, politiku i porušování konkordátu odsoudil v německy psané encyklice ''S palčivou starostlivostí'' (''Mit brenneder Sorge'', 1937) a připravoval i encykliku proti rasismu a antisemitismu. Přesto jeho [[Kardinál státní sekretář|státní sekretář]] [[Pius XII.|Eugenio Pacelli]] (budoucí papež Pius XII.) uzavírá s Hitlerem již roku 1933 kontroverzní [[Říšský konkordát]] - šlo o první mezinárodní smlouvu, kterou nacistický režim uzavřel a Hitler si od smlouvy s Vatikánem sliboval možnost mezinárodního uznání a také lepší integraci dosud často vzdorujících německých katolíků do nacistického systému; Římskokatolická církev si pak od konkordátu slibovala lepší možnost ochrany katolických věřících, kleriků, svobod a zájmů v nacistickém Německu - nacisté však později konkordát libovolně porušovali. Eugenio Paceli se držel taktiky mlčení k nacistickým zločinům i v dalších letech - nekritizoval např. [[Norimberské zákony|Norimberské rasové zákony]] (1935) či [[Křišťálová noc|Křišťálovou noc]] (1938).<ref name=":02">{{Citace monografie

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

Mezi nevýznamnější počiny Jana XXIII. patří svolání [[Ekumenický koncil|ekumenického]] [[Druhý vatikánský koncil|Druhého vatikánského koncilu]] (probíhal [[1962]]–[[1965]]), který měl reagovat na potřeby doby a přiblížit Katolickou církev modernímu světu. První polovině koncilu předsedal až do své smrti. Na koncilu se shromáždilo přes 2500 [[Biskup|biskupůbiskup]]ů s převahou těch progresivněji smýšlejících; opozici jim tvořili mimo jiné spíše konzervativní [[Papežská kurie|kuriální]] kardinálové, takže důsledkem byly časté potyčky mezi koncilem a kurií. Po prvním zasedání koncilu Jan XXIII. umírá a nově zvolený papež [[Pavel VI.|Pavel VI]]. (v úřadu [[1963]]-[[1978]]) smýšlel spíše v duchu konzervativní kurie. Koncil neustanovil žádnou novou nauku či dogmata, ale přinesl několik výrazných změn: Umožnil proměnu [[liturgie]] - např. dosavadní [[Latina|latinu]] bylo možné v liturgii nahradit [[Laik|laikůmlaik]]ům srozumitelnými národními jazyky, umožnil laikům [[Svaté přijímání|přijímat]] [[podobojí]] a kněžím sloužit mši čelem k lidem. Dokument [[Nostra aetate]] přinesl smířlivější pohled na jiná náboženství a odsoudil antisemitismus, dokument [[Gaudium et Spes]] se zabýval vztahem církve ke světu, dokument [[Dignitatis humanae]] připomíná, že církev by měla respektovat svobodu náboženského vyznání a měla by se vzdal požadavku, aby veřejnost i státní struktury jednaly podle katolických principů. Koncil přinesl výrazný posun v [[Ekleziologie|ekleziologii]], tedy v tom, jak Katolická církev chápe sama sebe - zatímco dosud se Katolická církev pokládala za jedinou pravou církev, během koncilu a po něm začal být tento pohled opatrně relativizován. V závěru koncilu zasedání došlo ještě k jedné významné události - papež Pavel VI. a přítomný zástupce ekumenického [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarchy]] [[Seznam konstantinopolských patriarchů|Athenagora]] zrušili [[Velké schizma|vzájemnou exkomunikaci mezi východní a západní církví]] vyhlášenou roku [[1054]].<ref name=":0222" />

Kristovi následovníci v čele s [[Apoštol|apoštolyapoštol]]y tvořili [[prvotní církev]]. Původní křesťanské uskupení se brzy rozešlo do různých míst a postupem času rozdělilo do několika větví, které se dnes zpravidla označují jako [[Církev|církve]]. Většina křesťanů patří k jedné ze tří hlavních skupin církví: ke [[Katolická církev|katolické církvi]], [[Pravoslaví|pravoslavné církvi]], nebo k některé z církví vzešlých z [[Protestantismus|protestantské]] [[reformace]]. Jednotlivé církve však různě chápou jak samy sebe a svůj vztah k ostatním, tak i samotnou definici pravé křesťanské víry. V krajních případech se během dějin některé církve či křesťanské proudy navzájem označovaly za odpadlíky od pravé víry, za [[Hereze|heretiky]], popřípadě se navzájem vůbec nepovažovaly za křesťany.<ref>{{Citace monografie

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| místo =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| místo =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

}}</ref><ref>''Námitky protestantů a jejich vyvrácení.'' web: ''Integrální katolíci''. [http://www.ikatolici.cz/namitky-protestantu-a-jejich-vyvraceni/ Online dostupné zde.]</ref><ref>''Tridentský koncil Římskokatolické církve, který odsoudil biblické evangelium''. Web: ''slovo-pravdy.cz ,'' [http://www.slovo-pravdy.cz/2016/08/31/tridentsky-koncil-rimskokatolicke-cirkve-ktery-odsoudil-biblicke-evangelium/ dostupné online zde]</ref> Od počátku 20. století však mnoho úspěchů zaznamenal [[ekumenismus]], snažící se o vzájemné sblížení křesťanských církví.

Když západní část Římské říše rozložila, ujali se politického vedení města [[Řím]] jeho biskupové - [[Papež|papežovépapež]]ové ([[Lev I. Veliký]], [[Řehoř Veliký]]). Postupně ve střední [[Itálie|Itálií]] vznikl [[Církevní stát]]. Biskupové a křesťanské [[Klášter|klášteryklášter]]y se snažili uchovávat zbytky [[Starověk|antické]] kultury, zakládali církevní školy a zároveň zápasili o církevní [[Boj o investituru|nezávislost]] na panovnících. Křesťanské [[misie]] zasáhly další části [[Evropa|Evropy]]. Když [[Karel Veliký]] koncem [[8. století]] založil [[Franská říše|Franskou říší]], opíral se o [[západní církev]].

O podíl na christianizaci [[Velkomoravská říše|Velkomoravské říše]] spolu bojovali [[Západní církev|západní]] [[Latina|latinští]] misionáři [[Východofranská říše|Východofranské říše]] s [[Řečtina|řeckou]] [[Východní křesťanství|východní]] misií bratrů [[Svatý Cyril a Metoděj|Konstantina a Metoděje]] vyslanou z [[Byzantská říše|Byzance]].<ref name="Třeštík: Christianizace slovanů">[http://casopis.vesmir.cz/clanek/christianizace-slovanu Časopis Vesmír: Christianizace Slovanů, autor: Dušan Třeštík Publikováno: Vesmír 76, 285,]</ref><ref name=":022">Dušan Třeštík: ''Vznik Velké Moravy'', s. 149-151, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2010</ref> K trvalejší christianizaci Českých zemí dochází až za vlády knížete [[Bořivoj I.|Bořivoje]] a jeho nástupců.<ref name="Charvat-Zrod Ceského státu">Petr Charvát: ''Zrod Českého státu'', Vyšehrad, Praha 2007</ref> Z [[Byzantská říše|Byzance]] se křesťanství dostalo i do východní Evropy, např do [[Rusko|Ruska]]. Západní misie dosáhla až do [[Skandinávie]]. Počátkem 10. století došlo ve [[Francie|Francii]] k významné reformě klášterů ([[clunyjská reforma]]), které získaly politickou nezávislost a začaly vytvářet vlastní síť po celé západní a střední Evropě. V 11. století prošlo podobnou [[Reforma|reformou]] i papežství, a napětí mezi ním a císařstvím vytvořilo neklidné, ale velmi plodné prostředí pro velký rozmach [[Středověk|středověkéstředověk]]é Evropy. Vedle rozvoje měst a obchodu vznikly první [[Univerzita|univerzity]] ([[Bologna]]) a také díky nim začalo hrát v evropské politice stále větší roli [[právo]].

Rostoucí moc, bohatství a sebevědomí evropských panovníků i církevních hodnostářů vedly k lidovým nepokojům spojeným s kritikou bohatství a moci církve. Ve středověké Evropě působili i křesťané nezávislí na Římskokatolické či Byzantské církvi, snažící se přiblížit prostotě raného křesťanství a přezdívaní jejich oponenty jako [[Bogomilství|bogomilové]] (na Balkáně) nebo [[kataři]] (v západní Evropě).<ref name=":042">[[David Zbíral|Zbíral David]], ''Kataři'', 2001, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online [http://www.david-zbiral.cz/Katari-prehled.htm#_ftnref4 zde]</ref><ref name=":123">[[David Zbíral|Zbíral David]], ''Kataři - stručný přehled'', 2003, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online [http://www.david-zbiral.cz/katari-prehled-kratce.htm#_ftnref7 zde]</ref> I uvnitř Katolické církve vznikaly hutí za křesťanskou opravdovost a chudobu zvané [[Žebravý řád|žebravé řády]] ([[Řád bratří kazatelů|dominikáni]], [[františkáni]]). Kritikové církve se dovolávali panovníků, aby církev reformovali oni ([[William Ockham]], [[John Wycliffe]]). Francouzští králové si na 70 let podrobili papeže v [[Avignon|Avignonu]]u, jejich soupeři však volili jiné papeže a vzniklé spory mezi dvěma papeži silně otřásly autoritou církve. Koncily v [[Kostnice|Kostnici]] a v [[Basilej|Basileji]]i sice [[Papežské schizma|papežský rozkol]] odstranily, snahy [[Konciliarismus|konciliaristů]] o méně monarchické pojetí církve se však nakonec neprosadily.

Oslabenou [[Byzantská říše|Byzantskou říši]] ohrozili v 15. století [[Turecko|turečtí]] nájezdníci a byzantští zástupci sjednali s [[Římskokatolická církev|římskou církví]] takzvanou [[Florentská unie|florentskou unii]], kterou však ostatní východní [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarchové]] neuznali. Roku 1453 Byzanc padla, čímž se těžiště Pravoslavné církve přesunulo do [[Ruské impérium|Ruska]]. Ani Katolická církev nežila v klidu. Osobní lidová zbožnost a snaha o návrat k původnímu prostému křesťanství vedly v pozdním středověku vedla k lidovým povstáním jako bylo [[husitství]] v Čechách nebo [[Savonarola|Savonarolův]] režim ve Florencii, ale teprve hluboký protest [[Německo|německého]] [[Mnich|mnichamnich]]a a teologa [[Martin Luther|Martina Luthera]] ([[1521]]) a jeho odmítnutí Římem vedly k dalšímu rozdělení

Takzvaní [[Kataři]] byli známí též jako albigenští (podle jednoho z jejich [[Okcitánie|okcitánských]] center ve městě [[Albi]]), ale sami členové tohoto hnutí pro sebe tato pojmenování nepoužívali - dostalo se jim jich až zvenčí. Svými věřícími bývali označováni jako „praví křesťané“ (veri christiani) nebo „dobří lidé“ (Bonhommes). Počátky hnutí nejsou příliš jasné - první zmínka o Katarech je z roku 1143, avšak v té době již byli rozšířeni od [[Rýn|Rýna]]a k [[Pyreneje|Pyrenejím]]. Učení, které hlásali, neznáme v jeho úplnosti a skutečné podobě, protože veškeré informace o něm pocházejí z inkvizičních protokolů a není tak snadné rozlišit pravdu od nepochopení nebo smyšlenek.<ref name=":2">{{Citace monografie

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

[[Kataři]] kázali mravní rigorismus, pokládali svět za stvořený ďáblem či zlým bohem, prohlašovali se za jedinou pravou Kristovu církev předávající jediný platný křest Duchem svatým, v jejich spiritualitě hrál významnou roli Nový zákon a v něm pak obzvláště [[Evangelium podle Jana|Janovo evangelium]] a [[Zjevení Janovo|Apoklaypsa]]. Většinou však zavrhovali [[Starý zákon]] jakožto dílo stvořené zlou sílou ([[Satan|Satanem]]em nebo „zlým bohem“). Zcela odmítali [[Římskokatolická církev|římskou církev]] jako církev zavržených, vytýkali kněžím opuštění [[Apoštol|apoštolskéapoštol]]ské chudoby a odmítali církevní kult a přepych, neuznávali posvátnost [[eucharistie]] ani [[Křest|vodní křest]]. Bohoslužby konali v lidovém jazyce. Žehnali chléb, ale odmítali jej uctívat jako [[Eucharistie|svátost]]. Užívali modlitbu [[Otčenáš]]. Vytvořili si vlastní nezávislou organizaci, zvláště silnou tam, kde byli na delší čas ušetřeni pronásledování (jih dnešní [[Francie]], některá italská města). Katarská církev pořádala vlastní [[Koncil|synody]], měla [[Biskup|biskupskoubiskup]]skou strukturu (biskup však nedisponoval přílišnými pravomocemi), dělila se na [[dieceze]] a jednotlivé farní obvody spravovali jáhnové. Katarství nemělo [[Papež|papežepapež]]e či jinou centrální věroučnou autoritu a bylo velmi vnitřně rozrůzněné. Smysl pozemského života spatřovali v přípravě lidské [[duše]] k nalezení cesty na [[Nebe|nebesanebe]]sa a prostředek spatřovali v tzv. [[Consolamento|consolamentu]], což byl rituál který chápali jako křest duchem svatým. Udíleli jej po náležité přípravě každému vložením rukou či Nového zákona na hlavu křtěného. Pokřtění museli zachovávat přísný způsob života a mohli sami udílet ''consolamentum'' dalším lidem. ''Consolamentum'' ovšem mohl obdržet i každý umírající, který o něj požádal.<ref name=":2" /><ref name=":3" /> Jeden z důležitých, byť mnohdy přeceňovaných vnitřních sporů Katarství byl střet umírněného a vyhraněného dualismu. Umírnění katarští dualisté věřili, že Satan byl stvořen dobrým Bohem, ale padl a obrátil se ke zlu. Vyhranění dualisté hlásali, že zlo, zlý princip či zlý bůh existoval od věčnosti. Katarství bývá proto označováno jako [[Dualismus (náboženství)|dualisticko]]-[[Manicheismus|manicheistické]] hnutí, přestože na historický [[manicheismus]] vědomě nenavazovalo. Mezi osobnosti Katarství patří například katarský filosof Jana z Lugia. Katarství se stavělo ostře proti církevní i světské moci.<ref>{{Citace elektronického periodika

| vydavatel =

Jako '''Kataři''' či '''albigenští''' byli nazýváni členové velkého [[Středověk|středověkéhostředověk]]ého křesťanského náboženského hnutí na Západě, řazeného mezi [[hereze]], které mělo nadregionální charakter. Sami členové hnutí se považovali za křesťany a tato pojmenování pro sebe nepoužívali - dostalo se jim jich zvenčí. Svými věřícími bývali označováni jako „praví křesťané“ (veri christiani) nebo „dobří lidé“ (Bonhommes).<ref name=":22" /><ref name=":32" /> Název ''albigenští'' je podle města [[Albi]] v [[Languedoc|Languedocu]]u (dnes jižní [[Francie|Francii]]), kde se toto hnutí značně rozšířilo a název ''kataři'' pochází z řeckého καθαρός ''katharos'', což znamená „čistý“ - jde o polemický název převzatý z pozdněantických polemik proti [[Novaciáni|novaciánům]] a poprvé využitý o soudobých kacířích v 60. letech 12. století Ekbertem ze Schönau. Původně byli jako ''kataři'' označováni pouze učitelé hnutí, ale označení se v literatuře rozšířilo jako označení pro všechny přívržence hnutí. Z tohoto slova je prostřednictvím německého ''Ketzer'' odvozen i český výraz „kacíř“. Hnutí nebylo vázáno na jméno určitého kazatele a v různých zemích mělo různá jména.

Jako '''Kataři''' či '''albigenští''' byli nazýváni členové velkého [[Středověk|středověkéhostředověk]]ého křesťanského náboženského hnutí na Západě, které mělo nadregionální charakter. Sami členové hnutí se považovali za křesťany a tato pojmenování pro sebe nepoužívali - dostalo se jim jich zvenčí. Svými věřícími bývali označováni jako ''praví křesťané'' (''veri christiani'') nebo ''dobří lidé'' (''Bonhommes''). Od počátku byli [[Římskokatolická církev|Římskou církví]] vnímáni jako nebezpeční [[Hereze|heretici]] a právě za účelem potlačení katarství vznikla ve 30. letech 13. století papežská [[inkvizice]]. Kataři měli svou vlastní organizaci nezávislou na strukturách římské církve, své vlastní obřady, učení a cíle. Mezi nejvýznamnější ohniska hnutí patřila [[Okcitánie|Okcitanie]] (v dnešní jižní [[Francie|Francii)]] a některá [[Itálie|Italská]] města, byli však rozšířeni i jinde. Panuje poměrně rozšířená shoda, že bylo katarství spřízněné s [[Balkán|balkánskýmbalkán]]ským hnutím [[Bogomilství|bogomilů]]. První nesporný výskyt katarství v západní Evropě je doložen roku [[1143]] v [[Kolín nad Rýnem|Kolíně nad Rýnem]] a zmínky o něm se vyskytují až do počátku 14. století, kdy dochází k jeho potlačení. <ref name=":22">{{Citace monografie

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

== Charakteristika hnutí ==

===  Název hnutí a etymogogie slova kataři ===

Prameny takzvané ''katary'' někdy označují také jako ''albigenské'' (podle města [[Albi]] v [[Languedoc|Languedocu]]u, dnešní jižní Francii, kde se hnutí značně rozšířilo), ''bulhary'' (což je odkaz na balkánské [[Bogomilství|bogomily]]) či ''pataríny,'' a mnoha jinými názvy. Jisté je že „''kataři“'' sami sebe nikdy nenazývali ''čistými'' (''cathari'') nebo ''dokonalými'' (''perfecti''), nýbrž jedině ''křesťany,'' svými věřícími bývali také označováni jako ''praví křesťané'' (''veri christiani'') nebo ''dobří lidé'' (''Bonhommes''), případně jako ''Dobří muži'' a ''Dobré ženy''.<ref name=":2232">{{Citace monografie

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

=== Zdroje pramenů ke katarství ===

Učení, které kataři hlásali, neznáme v jeho úplnosti, protože většina vlastní katarské literatury byla zničena a se dochovaly jen zlomky: Apokryf bogomilského původu ''Interrogatio Iohannis'', teologicko-filosofické scholastické pojednání ''Kniha o dvou principech'', tzv. ''Anonymní pojednání'', tzv. ''Sbírka křesťana Radoslava'' a tři texty určené ke katechezi adepta připravujícího se na ústřední obřad hnutí (duchovní křest ''consolamentum'') a k užití během obřadu. Většina dochovaných informací tak pochází z dobových kronik, protikatarských pojednání polemik (z nichž některá pocházejí od obrácených katarů) proti katarství a z rozsáhlých inkvizičních archivů, v nichž se zachovaly výpovědi katarů - tyto nekatarské prameny nám pomáhají udělat si ucelenější obraz o tom, čemu kataři věřili, ale není vždy snadné v nich rozlišit pravdu od nepochopení nebo lží.<ref name=":243">{{Citace monografie

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

Spíše umírněný bogomilsko-katarský dualismus učil, že existuje nebeské království dobrého Boha, ale že hmotný svět stvořila zlá bytost. Někteří měli za to, že šlo původně o dobrého anděla, [[Lucifer|Lucifera]]a ([[Ďábel|ďábla]]) či [[Satan|Satanaela]]aela, který však zpychl, zatoužil po moci a postavil se proti Bohu. Bůh jej vyhnal ze svého království, nicméně strpěl, aby ďábel vytvořil viditelný svět a usídlil se na nebeské klenbě. Ďábel z nebe oblouzením vylákal i jiné anděly, nebo je z nebe strhl násilím. Z bláta vytvořil mužské a ženské tělo, přikázal dvěma andělům ([[Adam|Adamovi]]ovi a [[Eva|Evě]]), aby do nich vstoupili, naučil je smístvu, ze spojení jejich těl se zrodila další těla a z jejich duší vznikly duše ostatního lidského pokolení. [[Židé|Židům]] ďábel nalhal, že on sám je Bůh a že jiného boha není. Prostřednictvím svého služebníka Mojžíše jim předal předpisy uzákoňující zabíjení, krvavé oběti a další zločiny. Pak ale přišel Ježíš Kristus a než ho ďáblovi pohůnci stačili ukřižovat, založil svou církev a zjevil jí, že Bůh Starého zákona není pravým Bohem, nýbrž krutým a mstivým ďáblem.<ref name=":0422" /><ref name=":1222" />

Kromě umírneného dualismu vznikl v katarství, ale zřejmě pouze na Západě, také radikální dualismus. Ten hlásal, že princip zla existuje od věčnosti, tedy že zlo nevzniklo až v okamžiku, kdy se původně dobrá bytost postavila proti Bohu, ale že existuje od počátku spolu s dobrem. Radikální dualismus se tázal: jak by si bytost, která měla ve své podstatě dobro, mohla najednou zamilovat zlo, které dosud neexistuje, nemá žádnou příčinu a je k její podstatě zcela protikladné? Ve skutečnosti podle radikálních dualistů muselo zlo již předtím existovat: od věčnosti podle nich stály proti sobě dva principy, princip dobra a princip zla (jehož je Satan pouhým služebníkem). Radikální dualisté tak odstranili vnitřní rozpory, které viděli v umírněném dualismu, kde byl dobrý Bůh přísně vzato příčinou veškerého zla, neboť nedal Luciferovi a andělům takové dispozice, které by jim umožnily zůstat dobrými.<ref name=":0422" />

=== Obřady ===

==== křest Duchem svatým - ''consolamentum'' ====

Společné modlitby se odehrávaly několikrát denně; skládaly se z [[Otčenáš|Otčenáše]]e a několika dalších formulí. ''Předání modlitby'' bylo dalším obřadem, jímž získával katechumen právo a povinnost modlit se Otčenáš. Praktikována byla tzv. ''obřadní úklona'' (''melioramentum'') jenž měla různé podoby, od prosté úklony až po pokleknutí a trojí padnutí tváří na zem - prokazovali ji kataři jiným katarům, které navštívili, a také vzorní věřící katarům; byla rovněž součástí obřadů consolamenta, předání modlitby a vyznání vin a provázely ji modlitební formule. Kataři měli i ''biskupské svěcení'', které se svým průběhem velmi podobalo ''consolamentu''.<ref name=":03" /><ref name=":13" />

=== Život katarů ===

=== Struktura katarské církve ===

Kataři si vytvořili si vlastní nezávislou organizaci, zvláště silnou tam, kde byli na delší čas ušetřeni pronásledování (jih dnešní [[Francie]], některá italská města). Katarská církev pořádala vlastní [[Koncil|synody]], měla [[Biskup|biskupskoubiskup]]skou strukturu (biskup však nedisponoval přílišnými pravomocemi), dělila se na [[Diecéze|dieceze]] a jednotlivé farní obvody spravovali jáhnové. Katarství nemělo [[Papež|papežepapež]]e či jinou centrální věroučnou autoritu a bylo velmi vnitřně rozrůzněné. <ref name=":26">{{Citace monografie

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

| vydání =

| počet stran =

| isbn =

}}</ref> Funkce biskupa stojícího v čele jednotlivých katarských společenství je dosvědčena nejpozději od první poloviny 12. stol.  Biskup měl k ruce „staršího syna“ (''filius maior'') a „mladšího syna“ (''filius minor''). Když biskup zemřel nebo kvůli hříchu své biskupské důstojenství ztratil, stal se „Starší syn“ jeho nástupcem, „mladší syn“ zaujal místo „staršího syna“ a shromáždění členů katarské církve vybralo nového „mladšího syna“. „Synové“ cestovali z místa na místo, navštěvovali katary a katarky a dohlíželi na chod místních skupinek. V jednotlivých obcích s větším počtem katarů měla katarská církev vždy jednoho [[Jáhen|jáhna]]. Jáhni vedli veřejné zpovědi z lehkých hříchů a zodpovídali za běžný život domů, ve kterých dobří křesťané sídlili.<ref name=":03" /><ref name=":13" />

=== Vztahy katarství a bogomilství ===

První dochovaný záznam o katarství je z [[Porýní]]. Jde o dopis premonstrátského probošta [[Ebervin ze Steinfeldu|Ebervina ze Steinfeldu]] [[Bernard z Clairvaux|Bernardovi z Clairvaux]] sepsaný mezi lety [[1143]]–[[1147]], podle nehož se kataři dělili na tři stupně: posluchače, věřící a vyvolené a přestup z nejnižšího stupně k věřícím a od věřících k vyvoleným zajišťoval obřad vkládání rukou na hlavu. Podle Ebervina kataři odmítali pít mléko, požívat cokoli, co bylo následkem [[Pohlavní styk|sexuálního]] spojení, a odmítali [[manželství]]. Při každém denním jídle své potraviny a nápoje „posvěcovali“ [[Otčenáš|Otčenášem]]em. Podle Ebervina kataři uváděli, že stoupenci jejich víry přetrvali od dob apoštolů v [[Řecko|Řecku]] (tzn. v Byzanci) a v některých dalších zemích. To může nasvědčovat tomu, že kataři byli částečně inspirováni [[Bogomilství|bogomilstvímbogomilství]]m, herezí z [[Balkán|Balkánu]]u a Byzance, avšak stejně dobře může jít také o zakladatelskou legendu ve snaze doložit vlastní apoštolský původ.

| datum aktualizace =

| datum =

| url =

}}</ref>) postavu ukřižovaného interpretují jako motiv severského pohanství (přivázaný [[Odin|Ódin]]&nbsp;) či jako motiv vzniklý syntézou severského pohanství s křesťanstvím<ref name=":010" /><ref name=":1" /><ref name=":23" />. Postava ukřižovaného je dle této interpretace připoutána provazy, což je motiv známý spolehlivě pouze ze [[Skandinávie|skandinávského]] prostředí raně křesťanského období. Rovněž pletencový ornament nad hlavou ukřižovaného známe jako tzv. řetězcový motiv typu Borre např. z mnohých [[Vikingové|vikinských]] opaskových nákončí - byl oblíben zvláště u [[Varjagové|Varjagů]]. Stylizovaná postava vychází z byzantských závěsných litých křížků, oblíbených zvláště v jihovýchodní a severní [[Evropa|Evropě]]. Naopak znázornění otevřených úst je zde prvek veskrze pohanský - hrozivou lidskou tvář nebo dračí hlavu s otevřenými ústy známe z výzdoby severských přileb 8.&nbsp;století, jejich funkcí bylo děsit démony a tak odvracet od bojovníka nebezpečí. Kristus zde tuto úlohu vlastně převzal od starých germánských božstev. Někdy se také předpokládá, že by zde nemusel být zobrazen nutně Ježíš Kristus, ale právě nejvyšší bůh germánského severského pantheonu [[Odin|Ódin]]&nbsp;– připoután nikoli na kříži, ale na posvátném stromu Yggdrasilu sám sobě za oběť a odkazujíce se na jeden ze stěžejních příběhů germánské [[mytologie]]. K této interpretaci ukřižované postavy se přiklání například [[Petr Sommer]] nebo PhDr. [[Anežka Merhautová]]&nbsp;– ta po své analýze helmy (jejiž výsledky publikovala roku 1992<ref name=":23" />) určila vznik helmy do 10.&nbsp;století smontováním jednoduché domácí přilby a čelenky severského původu s vyobrazením [[Ódin|Ódina]]a, které bylo pro křesťanské prostředí nově interpretováno jako obraz ukřižovaného Krista.<ref name=":010" /><ref name=":1" /><ref name=":23" />

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

Západní civilizace navazuje mimo jiné na [[Starověk|antickou civilizaci]], ve které se na počátku 1. tisíciletí n. l. začalo šířit [[křesťanství]]. Křesťanství v [[Západořímská říše|západní]] části [[Římská říše|Římské říše]] prošlo poněkud odlišným vývojem, než v její [[Byzantská říše|východní části]] - tento rozdílný vývoj byl způsoben nejen odlišnosti římské a řecké kultury, ale také teologickým i politickým rozdělením západního [[Katolická církev|Katolického]] (později též [[Protestantismus|Protestantského]]) a východního [[Pravoslaví|Pravoslavného]] křesťanství.<ref>{{Citace monografie

| vydání =

| počet stran =

| kapitola =

| strany =

| isbn =

}}</ref> Formování [[Západní křesťanství|západního křesťanství]] bylo ovlivněno jak vznikem instituce [[Papež|papežstvípapež]]ství,<ref name=":0223">{{Citace monografie

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

}}</ref> tak vlivnými teology jako např. [[svatý Augustin]]<ref>VEBER, Václav. ''Dějiny sjednocené Evropy'', Praha, 2004, s. 9–39.</ref><ref>''Svatý Augustin a donatismus'' in ''Svatý Augustin - život, dílo a víra'', [http://www.svatyaugustin.estranky.cz/clanky/zivot-aurelia-augustina/svaty-augustin-a-donatismus.html dostupné online zde]</ref> či [[Tomáš Akvinský]]. Vývoj v západní části Evropy byl dále ovlivněn zánikem centrální politické moci na území zaniklé [[Západořímská říše|Západořímské říše]] a specifickým kulturním i politickým vlivem [[Keltové|keltských]], [[Germáni|germánských]] či [[Slované|slovanských]] etnik - v rámci [[christianizace]] západoevropanů docházelo zároveň k pronikání některých původních pohanských kulturních či náboženských prvků do formálně křesťanské kultury, např. nové přidělení křesťanského významu původním pohanským svátkům a posvátným místům, náhrada různých pohanských bohů [[Kult svatých|katolickými světci]] či nahrazení kultů [[Bohyně Matka|bohyní plodnosti]] [[Mariánská úcta|kultem Mariánským]].<ref>{{Citace monografie

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

Svatý '''Martin z Tours''' ([[Latina|latinsky]] ''Martinus''), ([[316]] či [[317]] v [[Szombathely|Savarii]] – [[8. listopad|8. listopadu]]u [[397]] v [[Candes-Saint-Martin|Candes]]; [[11. listopad|11. listopadu]]u byl pohřben v Tours) byl římský [[voják]], [[poustevník]] a [[biskup]] v [[Tours]]. V [[Římskokatolická církev|Římskokatolické církvi]] je brán jako jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších [[Svatý|svatýchsvatý]]ch a patří mezi první nemučedníky, které církev označila za svaté. Je zakladatel prvních klášterů ve Francii. Svou [[Misie|misijní činností]] horlivě potíral pohanství a obracel lidi na křesťanství, přičemž při [[Christianizace|christianizaci]] pohanů užíval i násilné prostředky vůči pohanským věřícím a jejich posvátným místům.<ref>{{Citace monografie

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

| příjmení =

| jméno =

| vydavatel =

| místo =

| strany =

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

| příjmení =

| jméno =

| vydavatel =

| místo =

}}</ref> Zázraky údajně chránily Martina před odporem venkovanů, na který při svém ničení jejich posvátných pohanských míst narážel. Martin byl neustále na cestách a tyto jeho misijní cesty po celé diecézi často směřovaly k organizování prvních venkovských [[Farnost|farnostífarnost]]í. Jeho misijní cesty však vedly i mimo jeho diecézi, stopy po jeho činnosti najdeme téměř po celé [[Francie|Francii]]. Kromě legend a vyprávění o jeho zázracích (uzdravování nemocných, odvracení pohrom, zázraky se zvířaty) po celé zemi najdeme spoustu měst, vesnic a kostelů, které jsou pojmenovány po něm.<ref name="reg">{{Citace monografie

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

| isbn =

Člověk se však narušil svůj vztah s Bohem tím, že se od něj odklonil, poprvé takzvaným [[Prvotní hřích|prvotním hříchem]], čímž propadl smrti a způsobil předávání dědičného sklonu k [[Hřích|hříchuhřích]]u dalším pokolením. Přesto Bůh nepřestal o člověka pečovat, uzavíral s ním smlouvy ([[Noe]], [[Abrahám]], [[Mojžíš]], [[David (biblická postava)|David]]) a sliboval, že jednou pošle lidstvu vykupitele, který jej z tohoto otroctví hříchu a smrti vyvede. Tímto vykupitelem je Ježíš, v němž se Bůh sám stal člověkem ([[vtělení]]). Ježíš kvůli záchraně člověka zemřel, a tak člověku přinesl [[odpuštění]] a [[vykoupení]], a vysvobodil ho z otroctví [[Hřích|hříchuhřích]]u a [[Smrt|smrtismrt]]i. Ježíše pak Bůh po třech dnech [[Vzkříšení|vzkřísil]] z mrtvých. Ježíš poté ještě čtyřicet dní pobýval mezi svými učedníky, až v těle [[Svátek Nanebevstoupení Páně|vstoupil na nebe]]. Následně byl učedníkům seslán [[Duch svatý]], který ve světě stále působí. Křesťané očekávají druhý příchod Kristův na konci světa, kde je Kristus chápán jako postava soudce živých i mrtvých. Vyvoleným je slíben věčný život v blaženosti.<ref name=":014" />