Svatý Cyril: Porovnání verzí

Zde se projevil obrovský rozdíl mezi způsobem šíření povrchního křesťanství ze strany německých kněží a geniálních slovanských věrozvěstů. Němečtí pohraniční biskupové nevynikali ani učeností ani svatostí, se zbraní v ruce se účastnili válek a sloužili hlavně německým politickým záměrům. Jejich kněží nebyli o nic lepší. Slovanský jazyk ovládali velmi nedokonale a jazykovákvůli bariérajazykové bylabariéře příčinou, žebyly výsledky jejich misijní práce podle tohovelmi vypadalyneuspokojivé. Němečtí kněží byli málo schopní v argumentaci proti přežívajícím pohanským pověrám a vůbec byli ústupní v mnoha ohledech.

Na samém konci roku [[866]] se tedy bratři vydali na cestu do Akvileje, popř. do Konstantinopole, aby zařídili potřebné záležitosti. Cestou se počátkem roku [[867]] na půl roku zastavili v klidnější [[Panonie|Panonii]] u knížete [[Kocel]]a, který jim přivedl 50 žáků, aby je připravili pro stav duchovní. Panonští [[Slované]] s vděčností přijímali křesťanskou misi ve slovanském jazykujazyce. Kníže Kocel tuto skutečnost nesmlčelnezamlčel papeži Mikuláši I. a zásoboval jej písemnými zprávami o úspěšné [[christianizace|christianizaci]] jeho knížectví obětavými soluňskými věrozvěsty. A tak jako bylo v povaze bratrské dvojice, odmítali bohaté dary a místo toho vyjednali propuštění 900 otroků.

Na nějaký čas se zastavili v [[Benátky|Benátkách]], kde vedli učené rozhovory o oprávněnosti slovanské bohoslužby s akvilejským patriarchou. Závažnost těchto rozhovorů spočívala v naději, že jejich úspěch mohl výrazně podepřít další působnost apoštolů u Slovanů a a pravděpodobně vytvořil příznivou vyjednávací pozici pro pozdější jednání v Římě. Situace byla o to vážnější, že benátské kněžstvo nebylo nakloněno bohoslužbě ve slovanském jazykujazyce. Konstantin však bystře obhájil slovanské bohoslužby a svými důvody odrazil útočné benátské kněze.

Když se družina apoštolů a jejich žáků blížila k Římu, čekalo je již před hradbami města vřelé uvítání, neboť v Římě byli již zpraveni o tom, že výprava přináší ostatky sv. Klimenta, římského papeže z 1. století n. l. Namísto 3. listopadu [[867]] náhle zesnulého [[Mikuláš I.|Mikuláše I.]], je však vítal [[Hadrián II.]], čerstvě nastoupivší na Petrův stolec. Korunován byl 14. prosince, neboť čekal na odpověď císaře Ludvíka. Ostatky sv. Klimenta byly velmi dobrým doporučením pro oba apoštoly a způsobily v Římě nepředstavitelné pozdvižení. Ostatky byly neseny ve slavnostním průvodu a za doprovodu nepřehledného množství lidu do [[San Clemente (Řím)|kostela svatého Klimenta]]. Nadšení Římanů neznalo mezí, římští páni dávali svobodu otrokům vzývajícím pomoc sv. Klimenta. Římská legenda vypravuje, že při uctívání ostatků sv. Klimenta se dályděly četné zázraky v podobě uzdravování nemocných. Apoštolové se těšili posvátné úctě Římanů, kteří v nich poznali muže ctihodné a učené. Svou bystrostí budil zejména Konstantin zaslouženou pozornost.

Papež Hadrián II. byl mezi obyvateli Říma oblíben. Věrozvěstové si u něj získali takovou důvěru, že Hadrián II. zásadně potvrdil jejich učení i jejich neobvyklou misijní metodu zavádění slovanské bohoslužby. Počátkem roku [[868]] potvrdil papež slovanský překlad bohoslužebných knih. Položil je na oltář v [[bazilika Panny Marie Sněžné|bazilice Panny Marie Sněžné]], posvětil je a zároveň posvětil jáhna Metoděje na kněze. Na papežův příkaz posvětil biskup z Porta [[Formosus]] a biskup z Velletri Gauderich tři žáky Konstantina a Metoděje na kněze a dva na lektory. Přestože se proti slovanské bohoslužbě stavěli zástupci německých biskupů a Franské říše, tak za podpory papežových rádců – knihovníka Anastazia a biskupa z Orte Arsenia sloužili věrozvěstové slovanské bohoslužby po hlavních římských kostelích za údivu ohromených Římanů, kteří pro slovanskou bohoslužbu neměli důvod mít zvláštní pochopení, pro něž však bylavšak procítěný velebný zpěv ve slovanském jazyce pro ně byl něčím dosud nevídaným.

Papež přikázal, aby Cyril byl Cyril uložen v mramorové rakvi a svolil k Metodějovu odchodu. Avšak římské duchovenstvo na poradě s římskými biskupy, kardinály a velmoži přesvědčilo papeže, aby tak vynikajícího, velkého a slavného muže nenechal pochovat nikde jinde, než ve stejně slavném městě. Papež tedy poručil, aby byl všemi milovaný světec pochován v jeho vlastním papežském hrobě v [[bazilika svatého Petra|bazilice sv. Petra.]] A tu zase Metoděj prosil, když nebyla vyslyšena jeho první prosba, aby byl jeho bratr pohřben alespoň v kostele svatého Klimenta, světce, jehož ostatky po obtížném a pečlivém hledání našel a přinesl do Říma. Papež vyslyšel Metodějovo přání a tak se stalo. Opět se sešlo duchovenstvo a všechen lid, aby vystrojili slavnému cizinci další okázalý pohřeb podobající se spíše triumfálnímu pochodu.