Nizozemská revoluce: Porovnání verzí

| výsledek = dočasné příměří; faktická nezávislost Nizozemí

| území =

| síla1 =

| síla2 =

 

== Příčiny ==

[[Nizozemsko|Nizozemí]] se skládalo ze 17 provincií. Na jihu: [[Vlámsko|Flandry]], [[Brabantsko]], [[Limbursko]], [[Artois]], [[Henegavsko (belgická provincie)|Henegavsko]], [[Namur (provincie)|Namursko]], [[Lucembursko]], [[Gelderland|Horní Geldry]]. Na severu: [[Zéland]], [[Holandsko|Holand]], [[Utrecht]], [[Frísko]], [[Groningen (provincie)|Groningen]], [[Drenthe]], [[Overijssel]] a [[Gelderland|Geldry]]. Nejvýznamnější provincií byly Flandry s centrem v [[Bruggy|Bruggách]] a [[Gent]]u a Brabantsko s centrem v [[Brusel]]u. V letech [[1433]]–[[1477]] bylo Nizozemí pod vládou [[Burgundsko|burgundských]] vévodů. V roce [[1463]] ustavil [[Filip Dobrý]] generální stavy. Při jejich hlasování platila zásada jednomyslnosti. Generální guvernér (místodržitel) – regent – sídlil v Bruselu. Nejvyšší soudní dvůr sídlil v Mechelenu. Pro Holand, Zéland a Utrecht byl společný místodržitel.

V roce [[1477]] v bitvě u [[Nancy]] padl burgundský vévoda [[Karel Smělý]]. Jeho dědička, [[Marie Burgundská]], si vzala [[Maximilián I. Habsburský|Maxmiliána I. Habsburského]], takže z burgundského dědictví připadlo Nizozemí [[Dynastie Habsburků|Habsburkům]]. Nizozemci nebyli s vládou Habsburků spokojeni a rozpoutali řadu povstání. Nejvýznamnější bylo to, které v roce [[1488]] krvavě potlačil regent Maxmilián I.

Po smrti Marie Burgundské v roce [[1482]] se vládcem Nizozemí stal její syn [[Filip I. Sličný]]. V roce [[1496]] si vzal [[Jana I. Kastilská|Johanu Šílenou]], čímž se Habsburkové stali dědici španělského trůnu. Filipův syn [[Karel V.]] zpočátku vládl v Nizozemí, ale pak se více soustředil na [[Španělsko]]. Při rozdělení habsburského rodu na španělskou a [[Rakouští Habsburkové|rakouskou větev]] zůstalo Nizozemí [[Španělští Habsburkové|španělským Habsburkům]]. V říjnu [[1555]] abdikoval císař Karel V. v Nizozemí, v lednu [[1556]] ve Španělsku a v září 1556 v Říši. Jeho nástupcem se stal [[Filip II. Španělský|Filip II.]] (1556–1598).<ref group = "nb">Uměl latinsky a některé další jazyky.[http://books.google.cz/books?id=harDRka7OvkC&pg=PA146&lpg=PA146&dq=Philip+II+of+Spain+spoke+languages&source=bl&ots=gWb4kLiD4i&sig=G5Y3_4-g-29TMtMkbAOVUpEb42Q&hl=cs&ei=12j8SfuqH5Kz_AbF8_XXBA&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=2#PPA146,M1]</ref> V srpnu [[1559]] odjel z Nizozemí a už se do něj nikdy nevrátil. Zemi řídil ze Španělska. Regentkou neboli guvernérkou byla v letech 1559–1567 [[Markéta Parmská]] (1522–1586), nevlastní králova sestra.<ref>Pieter Geyl: ''History of the Dutch-Speaking peoples 1555-1648''. Phoenix Press, London 2001. ISBN 1-84212-225-8. {{en}}</ref>

 

 

== Periodizace ==

Podle jednoho pojetí bývá celý konflikt označován jako [[osmdesátiletá válka]] ([[1568]]–[[1648]]),<ref>''Dějiny přírodních věd v českých zemích (22. část) ''. [http://odbornecasopisy.cz/index.php?id_document=37616 Polovina 17. století]</ref><ref name = "Villers">''Het begin van de Tachtigjarige Oorlog''. [http://members.home.nl/m.tettero/Geuzen/Villers.htm Vier weken voor de slag bij Heiligerlee] (23 april 1568) {{nl}}</ref> ale podle standardní periodizace autora monografie o nizozemské revoluci, [[Pieter Geyl|Pietera Geyla]], se nizozemská revoluce datuje do let 1555–1609.<ref name = "Geyl">{{Citace monografie

| příjmení = Geyl

=== Úvodní fáze (1555–1572) ===

V letech [[1494]]–[[1559]] válčila Francie se Španělskem o nadvládu nad [[Itálie|Itálií]]. Nizozemí stálo přirozeně na straně Španělska, např. v [[Bitva u Saint-Quentinu|bitvě u Saint-Quentinu]] ([[10. srpen|10. srpna]] [[1557]])<ref>[http://www.spiritus-temporis.com/battle-of-st.-quentin-(1557)/ Battle of St. Quentin (1557)] {{en}} [http://historicum.net/themen/reformation/glossar/k#KriegPH Krieg Philipp II. gegen Heinrich II.] {{de}}</ref> vítězství španělských zbraní zajistil admirál hrabě van Hoorn (1518–1568), místodržitel Gelder a Zutphenu. Na uhrazení vysokých nákladů na válku Filip II. potřeboval peníze od stavů. Proto jejich představitele jmenoval rytíři [[řád zlatého rouna|řádu zlatého rouna]] (''De Orde van het Gulden Vlies'') a udělil jim místodržitelství, čímž získali křesla ve státní radě. Přesto se stavy odmítly nechat korumpovat a finanční pomoc ve válce odmítly. Náboženský neklid ve Francii a větší finanční vyčerpání však vedly k tomu, že Francie mírem v Cateau-Cambrésis ([[3. duben|3. dubna]] [[1559]]) uznala svou porážku. Stavové nyní požadovali stažení španělské posádky.

Když Filip II. odjel do Španělska, jmenoval prezidentem státní rady a hlavním rádcem místodržitelky [[Markéta Parmská|Markéty Parmské]] svého důvěrníka, jímž byl biskup arraský, [[Antoine Perrenot de Granvelle]] (1517–1586).<ref>[http://catholic-hierarchy.org/bishop/bgranv.html Antoine Perrenot Cardinal de Granvella] {{en}}</ref> K jeho kruhu patřil i předseda tajné rady, fríský právník [[Viglius van Zuichem]] (1507–1577), a předseda finanční rady, hennegavský hrabě [[Charles de Berlaymont]] (1510–1578). V roce 1560 byl Granvelle jmenován arcibiskupem v Mechelenu, v roce 1561 [[kardinál]]em a v témže roce papež svou další bulou reformu církevní správy spustil.

 

 

Výsledky tridentského koncilu Nizozemci odmítli a přáli si náboženskou svobodu (Nizozemí nebylo součástí Říše, a proto v něm neplatil [[augšpurský mír]]). Vilém Oranžský, Egmont a Hoorn resignovali ze státní rady a v jejich záměrech je podporovalo lidové hnutí. V červenci [[1565]] kalvinisté na tajné schůzce ve Spa dohodli připravit vznik opozičního spolku. V listopadu 1565 se konala svatba vnuka papeže, syna regentky a potomního vévody, [[Alexandr Parmský|Alexandra z Parmy]] (1545–1592) s portugalskou infantkou Marií.<ref>[http://www.gutenberg.org/etext/4811 The Rise of the Dutch Republic — Complete (1555-66) by John Lothrop Motley] {{en}}</ref> Do Bruselu se sjela všechna šlechta, která svatbu využila k tomu, aby založila Kompromis bredský neboli Ligu nobility, spojení opoziční vysoké a nízké šlechty. K zakladatelům Kompromisu patřil mladší bratr [[Vilém Oranžský|Viléma Oranžského]], hrabě [[Lodewijk van Nassau–Dillenburg]] (1538–1574), hrabě van den Bergh a hrabě [[Hendrik van Brederode]]. Vilém Oranžský nebyl členem Kompromisu, ale měl s ním úzké styky. Program formuloval právník Gilles Le Cleraq: svolat generální stavy, zrušit inkvizici a edikty proti heretikům. Do Kompromisu vstoupili i katolíci, hlavně ze severu země.

{{Citát|Je to jen hromada žebráků. — Ať žijí žebráci!|Hrabě de Berlaymont a příznivci ligistů<ref name="geus"/>|200}}

Dne [[5. duben|5. dubna]] [[1566]] Kompromis vedený hrabaty Brederodem a Ludvíkem Nassavským po slavnostním procesí [[Šlechta|šlechticů]] ze všech nizozemských provincií k paláci [[Markéta Parmská|Markéty Parmské]] v Bruselu předal guvernérce petici s programem Kompromisu. Regentku to zarazilo. Aby jí Berlaymont dodal odvahu, řekl: ''„Ce n’est qu’un tas de gueux.“'' (''„Je to jen hromada žebráků.“'').<ref name="geus">''Ottův slovník naučný'', heslo ''Geusové''.</ref> Podle jiné verze: ''„Comment, madame, peur de ces gueux?“'' (''„Jakže, paní, strach z těch žebráků?“'')<ref>''Revue du Monde Catholique'' 1884, str. 701. {{fr}}</ref> De Berlaymontova slova zaslechli poblíž stojící šlechtici. Po několika dnech připomněl Brederode na hostině opozice urážlivý Berlaymontův výrok, načež všichni přítomní začali volat: ''„Vivent les gueux!“'' (''„Ať žijí žebráci!“'')<ref name="geus"/>

}}</ref> Vládnoucí elita byla konsternována.<ref name = "Vacková" />

Dne [[23. srpen|23. srpna]] [[1566]] guvernérka souhlasila s Prozatímní úmluvou (''Accord''). Jejím obsahem bylo zrušení inkvizice, zmírnění protireformačních zákonů, částečná tolerance kalvinistů a amnestie geusů. Kázání bylo povoleno tam, kde už bylo praktikováno. V Antverpách se Accord stal formálním náboženským mírem.

Guvernérka však začala kolem sebe shromažďovat odpůrce nového hnutí. Egmont přesto doufal, že král bude souhlasit s konzervativní interpretací Úmluvy. V listopadu 1566 na schůzce ve východoflanderském městě Dendermonde chtěl Vilém Oranžský přesvědčit Egmonta a Hoorna, aby se pokusili o ozbrojené povstání. Oba odmítli, což mělo demoralizující efekt. Když se rozcházeli, řekl Egmont Vilému Oranžskému: ''„Sbohem, princi bez země.“'' Vilém Oranžský mu odpověděl: ''„Sbohem, hrabě bez hlavy.“''<ref>{{Citace monografie

| příjmení = Šindelář

 

Situace pro krále byla v létě 1567 příznivá. Vůdci opozice emigrovali do německých pohraničních měst a byli ve skleslé náladě. Ale Filipu II. to nestačilo, neboť si přál stavovskou monarchii nahradit absolutní. Odvolal regentku [[Markéta Parmská|Markétu Parmskou]] jako příliš slabou a od října 1567 ji nahradil [[Fernando Álvarez de Toledo, 3. vévoda z Alby|vévodou z Alby (1507–1582)]], vůdcem nesmiřitelných. Jeho cílem mělo být potrestat rebely, vykořenit herezi a znovuobnovit královskou moc. Dnes [[22. srpen|22. srpna]] [[1567]] vjel vévoda z Alby do Bruselu v čele španělských vojáků. „Vévoda z Alby přišel, aby zničil stará privilegia země, kořen všeho zla.“<ref>Šindelář, str. 100.</ref>

 

Dne [[7. září]] [[1567]] se Hoorn vrátil do země a dne [[9. září]] [[1567]] byli s Egmontem překvapivě zatčeni, ačkoliv byli celou dobu ke králi loajální. Byli obviněni ze spáchání zločinu urážky majestátu tím, že tolerovali heretiky. Zločiny z roku 1566 měl soudit zvláštní soud: Rada nad nepokoji (''Conseil des troubles'', ''Raad van Beroerten''), který záhy dostal přezdívku „krvavá rada“ (''Bloedraad'').<ref>Louis Prosper Gachard: ''Notice sur le Conseil des Troubles, institué par le duc d'Albe''. In Bulletins de l'Académie royale des sciences, des lettres et des beaux arts de Belgique. Tome XVI-Deuxieme Partie 1849, str. 50-78. {{fr}}</ref> Jejím prezidentem se stal sám „železný vévoda“ a členy byli i cizinci – Španělé; de Vargas ani neuměl francouzsky. Členy rady byli Berlaymont, Noicarmes a Vigliers.

 

V Trevíru se shromažďovala poměrně početná armáda Viléma Oranžského, složená ale převážně z nováčků. Armáda vévody z Alby byla dvakrát menší, ale lépe organizovaná. Vilém Oranžský překročil Maasu. Jeho postup byl však doprovázen excesy, které vytvářely špatný dojem. Nakonec se jeho armáda rozložila v dav bez jakékoliv disciplíny. Vilém Oranžský sám musel uniknout do Francie; povstání ztroskotalo. Přesto emigranti neztráceli víru v budoucnost, jak vyjadřuje národní hymna ''[[Wilhelmus]]''.<ref>[http://koninklijkhuis.nl/english/content.jsp?objectid=13326 About the Wilhelmus] {{en}}</ref>

 

Lidové hnutí geusů se dělilo na divoké<ref>Šindelář, str. 104.</ref> (též pozemní geusové, geusové křovin, či lesní geusové;<ref>{{Citace monografie

 

=== Povstání (1572–1585) ===

Vilém Oranžský, vůdce emigrantů, se spojil s Condéem a Colignym i s emigrantskými kalvinisty. Protože situace na jihu byla stále nepříznivá, Vilém Oranžský obrátil svou pozornost na sever. Zatím [[Alžběta I.|Alžběta]] nechtěla riskovat roztržku se Španělskem, a proto v březnu 1572 nařídila flotile geusů, aby opustila anglické přístavy. Akce Viléma Oranžského proto vypukla předčasně, když mořští geusové dne [[1. duben|1. dubna]] [[1572]] obsadili Brielle, čímž povstalci získali základnu na nizozemském území. Velel jim slavný a krutý [[pirát]] Guillaume de la Marck, baron Lumey (1542–1578). Když náhle přijeli k městu, vypukla panika. „Magistráti a všichni bohatí občané společně s kněžstvem, světským i řeholním, utekli s majetkem, který mohli unést.“<ref>Geyl, ''op. cit.'', p. 122. {{en}}</ref> Druhou základnou mořských geusů se stal zeelandský Vlissingen.

 

V létě 1572 svolal vévoda z Alby generální stavy do Haagu. Téměř nikdo nedorazil.{{Fakt/dne|20090502092947}} Na druhé straně byly dne [[19. červenec|19. července]] [[1572]] svolány holandské stavy do Dordrechtu. Vilém Oranžský byl jmenován místodržitelem Hollandska, Zeelandu a Fríska a vrchním velitelem vojsk. V noci z 23. na 24. srpna 1572 vypukla ve Francii [[bartolomějská noc]] – katolické vyvraždění kalvinistů.<ref>[http://newadvent.org/cathen/13333b.htm Saint Bartholomew's Day] {{en}}</ref> Jejím výsledkem bylo, že vágní francouzská podpora povstání zmizela. Ale na rozdíl od roku 1568 Vilém Oranžský obsadil několik měst v Brabantsku a Flandrách. V druhé polovině roku začal vévoda z Alby opět vítězit: dobyl Zutfen, Naarden a Haarlem. Dne [[19. září]] [[1572]] kapituloval Ludvík Nassavský. Vilém Oranžský musel opustit jižní Nizozemí a rozpustit svou armádu. Odjel do Hollandska, kde se povstání udrželo podobně jako v Zeelandu. Mechelen byl vyloupen Albovými vojáky. V dubnu 1573 Vilém Oranžský konvertoval ke kalvinismu. Nastala kalvinizace Hollandska, ale ještě v roce 1587 tvořili kalvinisté jen 10 %.<ref name = "Geyl" /> V říjnu 1573 zvítězili geusové v západním Frísku.

 

 

Na španělské straně se ztratila vůle k vítězství. Hlavní králův rádce Ruy Goméz de Silva intrikoval proti vévodovi z Alby a podařilo se mu přimět krále, aby ho v listopadu 1573 odvolal. Novým guvernérem se stal hrabě don Louis de Requesens y Zúñiga (1528–1576), který [[17. listopad]]u [[1573]] přijel do Bruselu a neúspěšně se pokoušel o kompromis. Důvodem bylo, že Španělsko bylo vyčerpané a nedokázalo dále financovat válku. Dne [[5. červen|5. června]] 1574 udělil guvernér generální pardon. Povstalci věřili, že vítězství bude na jejich straně, ačkoliv válečné úspěchy byly vrtkavé: Dne [[15. duben|15. dubna]] [[1574]] byla sice zničena německá pomocná armáda a Ludvík a další bratr Viléma Oranžského zabiti, ale vzbouřenci dobyli [[Leiden]]. Byla to významná událost, protože v Leidenu byla pak v roce 1575 založena univerzita,<ref>''About Leiden University''. [http://leidenuniv.nl/en/about/#f Foundation] {{en}}</ref> která byla pro protestanty stejně významná jako lovaňská pro katolíky. Na jaře 1575 se konalo neúspěšné jednání v Bredě. Dne [[5. březen|5. března]] [[1576]] guvernér Requesens zemřel. Za 5 měsíců byl novým guvernérem jmenován nevlastní králův bratr, [[Juan de Austria|don Juan d’Austria]] (1547–1578). Dne [[4. září]] [[1576]] vypuklo lidové povstání v Bruselu na podporu Viléma Oranžského.

Dne [[25. září]] [[1576]] začalo v [[Gent]]u první zasedání generálních stavů. Účastnili se ho jen zástupci Jihu: Brabantska, Flander a Hennegavska. Generální stavy jmenovaly novým předsedou státní rady Aerschota. Španělům začínaly scházet peníze, a proto se demoralizovaní žoldnéři bouřili: [[4. listopad]]u [[1576]] vyplenili a vypálili Antverpy, za oběť této „Spaanse Furie“ (španělská zuřivost) padlo 8000 lidí.[http://members.home.nl/tetrode/Nassau/Marnix.htm] Na jihu už měli občanské války dost: dne [[8. listopad]]u [[1576]] byla podepsána gentská pacifikace mezi provinciemi generálních stavů na jedné straně a Hollandem a Zeelandem na druhé straně. Edikty proti kacířství byly pozastaveny. Holland a Zeeland slíbily, že nebudou činit nic proti katolictví mimo území svých provincií. V lednu 1577 Bruselská unie schválila gentskou pacifikaci. Dne [[12. únor]]a [[1577]] guvernér „Don Juan přijal pacifikaci tzv. věčným ediktem a španělským jednotkám bylo nařízeno opustit zemi.“<ref>Geyl, ''op. cit.'', p. 151. {{en}}</ref> Obsahem věčného ediktu bylo, že rebelové mají uznat dona Juana jako guvernéra a obnovit katolické náboženství. Za to budou odvolány španělské jednotky.

 

Novým generálním guvernérem se stal syn [[Markéta Parmská|Markéty Parmské]] Alessandro Farnese, vévoda z Parmy a Piacenzy, který jím byl až do roku 1592.<ref>[http://genealogy.euweb.cz/italy/farnese2.html Alessandro, Cardinal 20.9.1493, elected Pope Paulus III] {{en}}</ref> Při jeho jmenování měl král šťastnou ruku. Dne [[6. leden|6. ledna]] [[1579]] uzavřely Artois, Hennegavsko a Západní Flandry, Lille, Douai a Orchies s guvernérem '''Arraskou unii'''. Dne [[23. leden|23. ledna]] [[1579]] uzavřelo 7 severních provincií (Hollandsko, Zeeland, Utrecht, Geldry a Groningen; později se přidalo Frísko a Overijssel) utrechtskou unii, k níž se přidala i významná jižní města. Text sepsal pozdější významný státník [[Johan van Oldenbarnevelt]]. Ostatní provincie se přidaly k arraské unii. Dne [[17. květen|17. května]] [[1579]] uzavřela arraská unie se španělským králem mír.

 

Utrechtská&nbsp;unie&nbsp;-&nbsp;modrá;&nbsp;&nbsp;

biskupství&nbsp;Liège&nbsp;-&nbsp;zelené;&nbsp;&nbsp;

 

=== Faktická nezávislost Severu (1585–1609) ===

Hlavním ochráncem Sedmi spojených nizozemských provincií, tj. Utrechtské unie, se stala Anglie, která do severního Nizozemí vyslala vlastního regenta. [[Robert Dudley, 1. hrabě z Leicesteru|Robert Dudley, hrabě z Leicesteru]] se však choval neobratně a byl nepopulární. Po jeho návratu do Anglie byl vrchním velitelem armády zvolen Mořic Oranžský. Společně s Johanem van Oldenbarneveltem a bratrancem Vilémem Ludvíkem Nassavským tvořili triumvirát, který vládl severnímu Nizozemí. Jejich úspěchu v občanské válce přispělo rozdrcení španělské ''Armady'' v roce [[1588]] a francouzské vyhlášení války Španělsku v roce [[1595]]. Po smrti vévody parmského v roce 1592 byl novým guvernérem zvolen neschopný Arnošt, bratr císaře [[Rudolf II.|Rudolfa II.]] Jeho nástupcem se stal mladší bratr Albrecht, manžel dcery Filipa II. Isabelly. V 90. letech Mořic dobyl mnoho významných měst v pohraničí. Centrum Severu bylo klidné a zažívalo hospodářský a kulturní rozkvět. V roce [[1602]] byla založena [[nizozemská Východoindická společnost]]. Výjimkou byl náboženský spor o [[predestinace|predestinaci]]. Začal v roce 1594 a rozhořel se zejména po roce 1603. Jeho hlavními protagonisty byl [[Franciscus Gomarus]] (1563–1641),<ref>[http://www.britannica.com/EBchecked/topic/238153/Franciscus-Gomarus Franciscus Gomarus] {{en}}</ref> netolerantní, militantní kalvinista, na jehož straně byl generální místodržitel Mořic Oranžský, další monarchisté a většina Nizozemců, a Jacobus Arminius (1560–1609), zastánce podmíněné predestinace, na jehož straně byl Holanďan Johan van Oldenbarnevelt, [[Hugo Grotius]] a další republikáni. Mentální rozdíl mezi Severem a Jihem se prohloubil natolik, že ani jedna strana již opravdově netoužila žít v jednom státě. Problém Severu byl v přílišné velikosti Holandska, které plnilo 60 % federálního rozpočtu.<ref name = "Geyl" />