Kateřina II. Veliká: Porovnání verzí

'''Kateřina II. Veliká''' ([[2. květen|2. května]] [[1729]] [[Štětín]] – [[{{JULGREGDATUM|17. listopad]]u |11|1796|Link="true"}}[[1796]] [[Petrohrad]]), známá též jako ''Jekatěrina Alexejevna'', rodným jménem ''Sofie Frederika Augusta'', byla [[RuskoSeznam ruských panovníků|ruská]] [[carcarevna]]evna vládnoucí od [[28. červen{{JULGREGDATUM|9|7|28. června]] [[1762]]|Link="true"}} až do své smrti.

V roce [[1744]] si ji ruská carevna [[Alžběta I. Petrovna]] vybrala jako vhodnou manželku pro svého synovce [[Petr III. Ruský|Petra]], vévodu holštýnsko-gottorpského, kterého předurčila za dědice ruského trůnu. Budoucí manželé byli vzdálenými příbuznými, neboť Sofiina matka Johanna pocházela z rodu [[Holštýnsko|holštýnských]] knížat. Pro princezničkuprinceznu z nepatrného německého knížectví představoval tento sňatek, kterým se měla stát ženou panovníka jednoho z nejmocnějších evropských států, závratné společenské povýšení. Přes své mládí dokázala tomuto cíli podřídit vše a brzy se v cizí vzdálené zemi pragmaticky přizpůsobila zdejším poměrům a naučila všemu, co se od ní vyžadovalo. Například brzy po příjezdu do Ruska konvertovala Sofie k [[pravoslaví]] a přijala jméno Jekatěrina Alexejevna, přestože pravoslavné'' náboženství nikdy zcela nepochopila a během dlouhých obřadů se prý nudila.

Poté, co Kateřina přestoupila na pravoslaví, mohla se provdat za následníka ruského trůnu a stát se velkokněžnou. Kateřinino manželství s Petrem nebylo příliš šťastné. Zpočátku si s o rok starším následníkem docela dobře porozuměla a stali se přáteli, ale časem, kdy se začala projevovat Petrova infantilita, se od sebe vzdalovali. Manželství zůstávalo dlouho bezdětné, což bylo velkým problémem. Carevna Alžběta si totiž přála především to, aby následník zplodil potomka, kterého ona sama, oficiálně neprovdaná, neměla. Kateřinino postavení u ruského dvora tak zůstávalo dlouho nejisté a hrozilo jí, že pokud nesplní svoji základní mateřskou povinnost, bude se muset vrátit do Německa. Manželé spolu ovšem až do roku [[1752]] nežili intimně, neboť Petr trpěl fimózou (zúžená [[předkožka]]). V roce 1752 ale podstoupil jednoduchou operaci a manželství bylo konečně naplněno. Jejich první dítě zemřelo při potratu, ale [[20. září]] [[1754]], devět let po sňatku, přivedla Kateřina na svět syna [[Pavel I. Ruský|Pavla]] a v roce [[1757]] ještě dceru Annu, která však po dvou letech zemřela. Jejich otcem pravděpodobně nebyl Petr. U Pavla se za nejvíce uvažujepravděpdobné opovažuje otcovství hraběte Sergeje Saltykova, ale uvažuje se také o [[Stanislav II. August Poniatowski|Stanislavu Augustu Poniatowském]], budoucím [[Polsko|polském]] králi. Výchovu dětí převzala carevna Alžběta, Kateřina se do ní prakticky nemohla vměšovat a s dětmi se stýkala jen výjimečně. Narození syna však rázem změnilo její postavení. Nyní se stala skutečnou ruskou velkokněžnou, matkou [[Následník trůnu|následníka trůnu]]. Bylo téměř jisté, že nestane-li se carevnou jako manželka Petra III Moudrého., bude jí jako regentka zajejich nezletilého syna Pavla, pokud by Petr z nějakých důvodů na trůn nenastoupil.

Přestože se carevna Jelizaveta snažila Kateřinu naprosto izolovat také od politiky, Kateřině se podařilo postupně navázat kontakty s vlivnými kruhy.

V{{JULGREGDATUM|5|1|1762|Link="true"}} rocezemřela [[1762]]carevna nastoupilJelizaveta KateřininII. manželAlexejevna naa ruskýKateřinin trůnmanžel nastoupil jako [[Petr III. Ruský|Petr III.]] na ruský trůn. Rusko v té době válčilo v sedmileté válce na straně Rakouska. Petr však bezprostředně po nastoupení na trůn tento kurz změnil a přiklonil se k pruskému králi [[Fridrich II. Veliký|Fridrichovi II.]], kterého bezmezně obdivoval. To proti němu brzy vyvolalo silnou opozici. Skupina gardových důstojníků v čele s bratry Orlovy zosnovala proti neoblíbenému Petrovi spiknutí a již v červnu 1762 ho sesadila. Krátce nato byl Petr ve vězení zabit během hádky s důstojníky, kteří ho střežili. Cesta na trůn se tak uvolnila pro Kateřinu. Do Petrohradu vtáhla na koni v čele gardy v obleku důstojníka. Doprovázela ji kněžna Daškovová. Proto bývá tento převrat nazýván dámskou revolucí. V září {{JULGREGDATUM|3|10|1762|Link="true"}} byla Kateřina korunována v Uspenském chrámu moskevského Kremlu ruskou carevnou jako Kateřina II. O dva roky později, roku [[1764]], byl s největší pravděpodobností právě na její pokyn zlikvidován léta vězněný car [[Ivan VI. Antonovič|Ivan VI.]] Nepopiratelné důkazy pro toto tvrzení ale neexistují.

Kateřina II. se brzy zbavila politické závislosti na [[Prusko|Prusku]], zděděné po Petru III., přesto se Rusko na bojiště [[Sedmiletá válka|sedmileté války]] již nevrátilo. Naopak roku 1764 uzavřela carevna dohodu s Fridrichem II. o kontrole vnitropolitického vývoje v Polsku, neboť potřebovala přízeň pruského krále, aby se mohla vměšovat do polských záležitostí. Vnitřně slabé Polsko se již léta zmítalo v anarchii. Tento stav ruské diplomacii velmi vyhovoval, neboť polský stát se tak postupně dostal zcela do ruského vlivu. Roku 1764 zvolil sejm pod „kontrolou“ ruských vojenských jednotek za posledního polského krále v podstatě bezvýznamného [[Litva|litevského]] šlechtice Stanislava Poniatowského, který za vlády Alžběty Petrovny pobýval v Petrohradu, kde se sblížil s Kateřinou osobně. Veškerým snahám reformovat politický systém Polska, a upevnit tak polský stát zevnitř ruská vláda zabránila.

V letech 1773–1775 propuklo v jihovýchodním Rusku rozsáhlé [[Pugačovovo povstání|povstání kozáků]], rolníků a [[nevolník]]ů pod vedením [[Jemeljan Pugačov|Jemeljana Pugačova]], který se vydával za údajně zachráněného Petra III. (samozvanectví mělo v Rusku hluboké kořeny). Po velkých počátečních úspěších se podařilo schopnému generálu [[Alexandr Vasiljevič Suvorov|Alexandru Vasiljeviči Suvorovovi]] povstání potlačit. Kateřinina vláda se tak znovudále upevnila.

Kateřina považovala sebe samu za [[osvícenství|osvícenou]] panovnici a velkou reformátorku. Tento poněkud zkreslený obraz carevny šířili v západní Evropě rovněž její přátelé z řad učenců, které buď finančně podporovala (např. [[Denis Diderot]]) nebo s nimiž léta udržovala písemný kontakt (např. [[Voltaire]]). Ve skutečnosti většina carevniných reforem zůstala jen na papíře a za jejího života se nerealizovala. Pro naprostou většinu obyvatel [[Rusko|Ruska]] – tedy nevolníků bez majetku, – se za vlády Kateřiny Veliké nic nezměnilo. Jejich život byl stejně krutý a tvrdý jako za všech předcházejících vládců. Rovněž školství zůstalo na stejné úrovni a nadále asi 97 % obyvatel Ruska neumělo číst a psát. Mezi negramotné patřila i většina šlechticů, což bylo v té době třeba v Evropě naprosto nepředstavitelné. Veškeré reformy nařízené Kateřinou Velikou byly od samého počátku nerealizovatelné. Proti evropskému [[individualismus|individualismu]] a víře v lidský rozum stál v Rusku [[kolektivismus]] a absolutní moc panovníka nad lidmi i jejich majetkem. Prvotním a jediným cílem státu pak byla snaha ovládnout co největší prostor a maximálně rozšířit hranice impéria. Za této „osvícené despocie“ pak ruská říše sice zmohutněla, ale zároveň nebyl vyřešen ani jediný problém těch, kterýkteré tuto zemi skutečně sužovalsužovaly. V této politice ostatně pokračovali i nástupci Kateřiny Veliké. Charakteristickým symbolem doby její vlády jsou ostatně tzv. [[Potěmkinova vesnice|potěmkinovské vesnice]]<!-- toto je častější tvar (viz [[Český národní korpus]]) než „potěmkinské“, a zároveň není proti pravidlům ČJ -->, což mnohé o jejích politických sebeklamech vypovídá. Kateřina Veliká si ale byla velmi dobře vědoma skutečného stavu věcí a tak třeba svého přítele Voltaira do Ruska nikdy nepozvala, přestože ten o to velmi stál. Díky této uzavřenosti Ruska před cizinci se poněkud zkreslená pověst o velké reformátorce dochovala až do dnešních dní. Kateřina Veliká se navzdory halasně proklamovaným osvícenským ideálům stala rovněž zásadní odpůrkyní [[Velká francouzská revoluce|Velké francouzské revoluce]], kterou považovala za nepřístojný zásah proti korunovanému panovníkovi a právoplatnému režimu. Rusko přislíbilo účast v protifrancouzské koalici. Do bojů se však zapojilo až po Kateřinině smrti. Zemřela v roce 1796 na [[Cévní mozková příhoda|cévní mozkovou příhodu]].

Existovaly však dvě výjimky. Tou první byl [[garda|gardový]] důstojník [[Grigorij Grigorjevič Orlov]], jeden z hlavních iniciátorů převratu v roce [[1762]]. Favoritem carevny a jejím blízkým rádcem se stal bezprostředně poté a zůstal jím po deset let. Carevna ho hýčkala přepychovými dárky (nechala mu například vystavět honosný zámek v [[Gatčina|GatčinuGatčině]]), ale nehodlala splnit jeho největší přání, to znamená provdat se za něj. Postavení Grigorije Orlova i jeho bratra Alexeje totiž vzbuzovalo obrovskou žárlivost u gardy, která dokonce prý pomýšlela na vraždu. Carevna si však dobře uvědomovala, že se nemůže bez gardy obejít, neboť to byli právě gardoví důstojníci, kdo rozhodoval při všech palácových převratech 18. století. Navzdory tomu dokázala zajistit svému milenci skvělé postavení u dvora, a to i poté, co ho roku [[1772]] vystřídal ve funkci generálního adjutanta jeden z oněch bezvýznamných důstojníčků, [[Alexej Vasilčikov]].