Žofie Alexejevna: Porovnání verzí

{{Infobox - osoba}}'''Žofie''', či '''Sofie Alexejevna''' ({{vjazyce|ru}} ''Софья Алексеевна'', [[27. září]] [[1657]] [[Moskva]] – [[14. červenec|14. července]] [[1704]] tamt.) byla v letech 1682–1689 vladařkou [[Ruské carství|Ruského carství]]. Tato velmi energická, rozhodná a schopná žena se do ruských dějin nezapsala příliš pozitivně. Přesto jí však nelze upřít jedno prvenství, a to, že se stala první ruskou vladařkou, která svými postoji nebývalemimořádně ovlivnila budoucí vládu svého nevlastního mladšího bratra, pozdějšího [[seznam ruských panovníků|cara]] [[Petr I. Veliký|Petra Velikého]].

ŽofieSofie se narodila roku 1657 jako [[Romanovci|Romanovna]], tedy jako členka jednoho z nejposvátnějších rodů na celé Rusi. Jejími rodiči byli car [[Alexej I. Michajlovič]] a jeho první žena [[Marie Miloslavská]]. ŽofieSofie byla jejich čtvrtým dítětem vedle staršího [[Fjodor III. Alexejevič|Fjodora III. Alexejeviče]] a mladšího Ivana V. Mladé princezně se dostalo na tehdejší ruské poměry velmi kvalitního vzdělání a výchovy, většina šlechticů a církevních hodnostářů totiž neuměla číst ani psát. Když bylo Žofiidívce dvanáct let, poznamenala její život první tragédie, zemřela jí matka. Car Alexej nelenilse azáhy oženil se znovu, jeho druhou manželkou se 1. února roku 1671 stala [[NatalieNatálie KirilovnaKirillovna Naryškinová]]. Již v roce 1672 přišel na svět jejich první syn Petr Alexejevič, později nazvaný Veliký, a o tři rokyrok později dcera Natalie (další dcera Feodora, narozená na podzim dalšího roku 1674, zemřela jako ve čtyřech letech věku). Naryškinovci tedy zatlačili Miloslavské do pozadí, což však netrvalo příliš dlouho.

Postavení ženy v Rusku na přelomu 17. a 18. století nebylo příliš slavnézáviděníhodné. Ženy byly považovány za hloupé, neinteligentní a velmi naivní tvory, v nichž dřímalo již od narození zlo. Neměly žádná práva a běžnou součástí jejich života bylo bití, nejprve od otce, následně také od manžela. Situace příslušnic panovnického rodu vypadala trochu lépe, avšak zářivá budoucnost nečekala ani ruské princezny také nečekala. Žily v ''[[Těrem|těremu]]'', což byla uzavřená část paláce, kde se věnovaly různým ručním pracím, povídaly si či hrály karty. Romanovci své princezny dokonce ani neprovdávali, protože by tím mohla být ohrožena moc dynastie. ŽofiiSofii tedy pravděpodobně čekal nevábný život uzavřený ve zdech paláce, bez dětímanžela a bez manželadětí.

Roku [[1676]] zastihlazasáhla Rus velmi smutná zpráva, car Alexej Michajlovič v nevelmi pokročilém věku 45 let zemřel. Novým panovníkem se stal devatenáctiletý [[Fjodor III. Alexejevič]], čímž se moci chopili Miloslavští. Avšak jejich triumf netrval příliš dlouho. Mladý car měl chatrné zdraví, po třech letech vlády onemocněl [[Tuberkulóza|tuberkulózou]] [[Mízní uzlina|lymfatických uzlin]] a roku 1682 skonal. Byl zde však ještě Fjodorův vlastní bratr Ivan, s nímž ale Miloslavští příliš počítat nemohli, poněvadž trpěl slabomyslností a byl téměř slepý. Jeden zahraniční diplomat o něm dokonce řekl: ''„Vypadá tak ohavně a ošklivě, že každého, kdo se na něj podívá, zabolí.“'' Moskvané si za nového cara nakonec zvolili desetiletého Petra, kterého patriarcha Joakim prohlásil novým carem Rusi. Reálně však měla vládu v rukou jako regentka jeho matka Natalie Naryškinová. Tuto událost můžemelze tedy považovat za první palácový převrat v dějinách Romanovců.

ŽofieSofie věděla, že její dny na výsluní carské moci pomalu, ale jistě končí. S tím se však panovačná princezna nechtěla smířit, a tak začala organizovat druhý palácový převrat. Svůj plán svěřila pouze těm nejvěrnějším – příbuzným Miloslavským a Tolstým, knížeti [[Vasilij Golicyn|Vasiliji Golicynovi]] a vojevůdci knížeti [[Ivan Andrejevič Chovanský|Ivanu Andrejeviči Chovanskému]]. Kde však měla získat vojáky, tu nejpotřebnější sílu k převratu?

V polovině 16. století, v době vlády cara [[Ivan IV.|Ivana IV. Hrozného]], vznikla stálá ruská pěchota neboli střelci. Zpočátku střelci jako elitní jednotky zvítězilivítězili v mnoha bitvách, postupně se však proměnili v carovu osobní gardu, která pobírala velmi vysoký žold a těšila se mnoha privilegiím. Velitelé střelců však velmi často nevypláceli žold svým podřízeným, peníze si sami nechávali na pití a různé radovánky. Nespokojenost střelců pramenila také z neschopnosti jejich náčelníka, starého knížete Michaila Dolgorukého, postavit se proti rozkrádání žoldu vychytralými plukovníky.

Žofie všakSofie dokázala dobře využít nespokojenosti střelců ve svůj prospěch. Posílala jim různé dary a vyslechla jejich stížnosti. Poté ještě začala se svými nejbližšími spojenci rozšiřovat po Moskvě různé lži. V tuto dobu se do Moskvy vrátil [[bojar]] [[Artamon Sergejevič Matvejev]], kdysi významný velitel střelců a především hlavní zprostředkovatel sňatku Natalie a Alexeje I. Miloslavští se tedy rozhodli co nejrychleji jednat. Dne [[15. květen|15. května]] [[1682]] byl zahájen převrat, střelci, se seznamem zrádců v rukou, se blížili ke Kremelskému paláci s křikem: ''„Naryškinové zabili careviče Ivana! Na [[Moskevský Kreml|Kreml]]! Naryškinové zabijí celou carskou rodinu! Do zbraně! Potrestejte zrádce!“'' Matvejev se okamžitě snažil situaci zachránit, a tak poslal vystrašenou [[Regent|regentku]] Natalii s malým Petrem a Ivanem na ochoz. Když rozbouřený dav střelců uviděl živého Ivana, byl značně zaskočen. Car tedy žil. Již se zdálo, že povstání bude zažehnáno, avšak kvůli zcela absurdní záležitosti se dav střelců rozohnil znovu. Mohl za to kníže Michal Dolgorukov, který byl mezi střelci neoblíbený, protože nebránil rozkrádání žoldu pro střelce zkorumpovanými důstojníky. Kníže MichalnyníMichal nyní začal sroceným střelcům spílat a vyhrožovat potrestáním, čímž je znovu rozzuřil. Tu se již krvelačnému povstání zabránit nedalo, střelci nejprve zabili Dolgorukova, poté vtrhli do paláce a Matvejeva rozsekali na kusy. [[Soubor:Sophia Alekseyevna by anonim (19 c., Hermitage).jpg|thumb|ŽofieSofie Aleksejevna |238x238pixelů]] Masakrování bojarů střelci, které trvalo do 17. května, přineslo velké množství obětí, drancování a ničení. Carská rodina musela dokonce vydat bratra regentky Natalie, [[Ivan Naryškin|Ivana Naryškina]], který byl nejprve za smyšlené „spiknutí“ krutě [[Mučení|mučen]], poté [[Rozčtvrcení|rozčtvrcen]] a kusy jeho těla nabodány na kůly na Rudém náměstí.

Jediný, kdo si za této krizové situace, zachoval chladnou hlavu, byla ŽofieSofie Alexejevna. Rozdávala rozkazy, jednala s povstalci a se všemi silně manipulovala. Novým velitelem střelců jmenovala Ivana Chovanského, věrného stoupence [[Starověrci|staré víry]], a zprostředkovatelem zahraniční politiky učinila svého milence, knížete Golicyna. PřestožeOvšem tedy Žofiepřestože začala reálně vládnout v době povstání reálně vládnout, potřebovala své postavení legalizovat. Princezna našla vskutku originální řešení: Rus od této doby měla dva cary (Ivana a Petra), za něž regentsky vládla ona sama Žofiejeko regentka.

V létě roku 1682 panovala v Moskvě velmi hustá atmosféra. Vláda byla ve skutečnosti zajatcem střelců a nový velitel Chovanskij se snažil uzurpovat stále větší moc a vliv, což se Žofiiregentce vůbec nelíbilo, a tak se rozhodla konat. Po vzoru svého mocného předka [[Ivan IV.|Ivana IV.]] opustila s malým Petrem i Ivanem Moskvu a odjela do opevněného [[Trojicko-sergijevská lávra|Trojického kláštera]]. Bojarská duma mezitím odsoudila Chovanského a jeho syna Andreje k [[Trest smrti|trestu smrti]] a oba byli popraveni. Hlavní zásluhu na tom měl kníže Fjodor Šaklovitý, který se stal novým oblíbencem ŽofieSofie. V listopaduTa se Žofiev listopadu , k velké úlevě všech Moskvanů, vrátila zpět do Moskvyhlavního města. Do střeleckých pluků nasadila mnoho nových důstojníků a více než polovinu střelců poslala střežit hranice Rusi. Též tvrdě zasáhla proti [[Starověrci|starověrcům]], čímž si naklonila [[Pravoslaví|pravoslavnou církev]]. Teď již měla Žofie moc plně ve svých rukou, Ivana V. držela uvnitř Kremlu, malého Petra i s Natalií poslala do vesnice [[Preobraženskoje]], kde vyrůstal budoucí car Rusi vyrůstal až do svých sedmnácti let. Petr žil mimo velkou politiku, nemohl se zde soustavně připravovat na vládu a dokonce mnohdy trpěl hmotnou nouzí. Sofie se snažila zabránit jakékoli Petrově výchově, a tak podporovala různé carovy záliby či „potěchy“.

Povstání střelců mělo rozhodující vliv na formování osobnosti malého cara Petra. Během těchto několika dnů si vytvořil velmi silný odpor ke Kremlu a celé Moskvě. Vládla odtud jeho nenáviděná polorodná sestra ŽofieSofie, byl zde svědkem zavraždění mnoha svých příbuzných a později zde žila i jeho vnucená, nemilovaná manželka Jevdokije. Rok 1682 tedy znamenal zásadní zlom pro celé ruské dějiny. Car Petr od střeleckého povstání nenáviděl tradiční zkostnatělost ruských obřadů, pravoslavné církve, vousatých kněží a bojarů. Nesnášel tradiční starou Rus, a jak dodává jeden historik: ''„Na Rudém schodišti v Kremlu střelci nezabili pouze lidi. Zabili také dětskou duši Petra I.“''

V září se Petr vrátil zpět do Moskvy a společně s bratrem Ivanem se ujal vlády nad Rusí. Někdejší mocné vládkyni však ještě jednou svitla naděje na obnovení moci ještě jednou, a to roku [[1698]]. Bojaři byli nespokojeni s carovým německým způsobem života, střelci byli odsunuti na [[Litva|litevskou]] hranici a nemohli se vrátit domů do Moskvy. I přes Petrův zákaz se sice do metropole vrátili, avšak byli odtud vytlačeni. ŽofieSofie se pokusila ještě naposled svými intrikami rozpoutat převrat. Z kláštera střelcům zaslala dopis, že o carovi nejsou žádné zprávy a vyprovokovala nakonec další povstání, které však věrní Petrovi stoupenci rozdrtili a vzbouřené střelce doslova zničili masovými popravami. Petr se samozřejmě dověděl o ŽofiiněSofiině rozkazu táhnout na Moskvu, ta však všechno popřela, a tak car rozhodl, že nadále v klášteře již nebude pobývat jako carevna, ale pouze jako [[Řehole|řeholní]] sestra Zuzana. Tato kdysi mocná žena v Novoděvičím klášteře skonala v tichosti a zapomnění 3. července 1704, pohřbena je v kryptě klášterního chrámu Smolenské ikony Boží Matky.

ŽofieSofie Alexejevna, tato velmi rozporuplná žena, nikdy nedopřála klidu ruské [[Historiografie|historiografii]]. Existuje mnoho kontroverzních názorů, kteréu jinichž přirovnávajíněkteré buďv kní tomuvidí nejhoršímuto nejhorší, co kdy mohlo Rusko postihnout, ale mnozí v níji naopak vidípovažují nejdůležitějšíza nejvýznamnější ženu světových dějin. Pravda však bude asizřejmě někde jinde. Tato rozhodná a energická vladařka byla schopna po velmi dlouhé době uzavřít mír s Polskem a vydat mnoho důležitých zákonů. Byla první ruskou panovnicí novověkých dějin, která se dostala z těremu až na carský trůn, místo do té doby Bohem svěřené pouze mužům. Dynastie Romanovců se tedy může pyšnit nejen revolučním carem Petrem I. Velikým, ale i emancipovanou a odhodlanou carevnou ŽofiíSofií.