Verze z 6. 12. 2016, 09:38 editovat HypoBOT (diskuse \| příspěvky) 113 777 editací m Přidání šablony Commonscat dle ŽOPP z 28. 7. 2016 ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 12. 8. 2018, 13:17 editovat zrušit editaci 178.255.168.28 (diskuse) →‎Život značky: editace z mobilu editace z mobilního webu Přejít na další porovnání →
Řádek 12: V roce 1374 vyslal král [[Eduard III.]] do [[Bruggy\|Brugg]] poselstvo, které tam mělo vyjednávat s plnomocníky papežskými o sporných otázkách. V čele poselstva stál králův syn [[Jan z Gentu]], vévoda z [[Lancasterové\|Lancasteru]], a jako jeho odborný poradce se jednání účastnil i Viklef. Jan z Gentu se stal Viklefovým ochráncem a k hmotnému zabezpečení mu poskytl faru v Lutterworthu (1374).<ref>KAŇÁK, Miloslav. ''John Viklef: život a dílo anglického Husova předchůdce.'' Vyd. 1. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 233 s. [Viz s. 11–16.]</ref> I jako držitel této fary však Viklef působil až do roku 1382 v Oxfordu.<ref>KUŤÁKOVÁ, Eva a kol. ''Slovník latinských spisovatelů.'' Vyd. 1. Praha: Odeon, 1984. 718 s. [Viz str. 352.]</ref> Ve svých spisech, zejména v traktátech ''De dominio divino'' (1373–1374) a ''De civili dominio'' (1370–1375), Viklef horlil proti papežskému zdaňování a obsazování anglických beneficií. Pokud mnišské řády přijaly zásadu chudoby, vlastní všechno své nezměrné bohatství neprávem. Církev se má se vrátit k chudobě časů apoštolských, její veliký majetek jí nejen neprospívá, ale škodí, kněží se mají věnovat jen pastýřským povinnostem. Ve věcech světských moc králova není podřízena moci papeže a světská moc má právo odejmout kléru jeho statky.<ref>KADLEC, Jaroslav. ''Církevní dějiny: Skriptum pro stud. účely Cyrilometodějské bohoslovecké fak. v Litoměřicích. 3. [díl], Vrcholný a pozdní středověk.'' 2., přeprac. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1975. 168 s. [Viz str. 125.]</ref> V traktátu ''De civili dominio'' Viklef také napsal, že člověk žijící v hříchu nemůže nic užívat spravedlivě, a tedy nemá právo na majetek.<ref>KENNY, Anthony. ''Stručné dějiny západní filosofie.'' Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 2000. 515 s. Katarze; sv. 6. ISBN 80-7207-374-5. [Viz str. 241.]</ref> Pouze člověk, který je ve stavu milosti, je oprávněný k vykonávání vlády v církvi i ve státě.<ref>STŘÍBRNÝ, Zdeněk. ''Dějiny anglické literatury.'' Vyd. 1. Praha: Academia, 1987. 2 sv. (837 s., [16] s. barev. obr. příl.). [Viz str. 52.]</ref> Již v této době se zvedl proti Viklefovi odpor z církevních kruhů, zejména z řad mnichů. Na stálé žaloby proti němu papež [[Řehoř XI.]] poslal na jaře r. 1377 do Anglie pět bul, v nichž arcibiskupa, univerzitu i krále vyzývá k ráznému zakročení. Tyto buly se však minuly téměř úplně svým účinkem. Dne 21. 6. 1377 zemřel král Eduard III. a jeho nástupce, teprve desetiletý [[Richard II.]], zpočátku podléhal úplně vlivu vévody z Lancasteru, Viklefova příznivce. Teprve v březnu r. 1378 byl Viklef povolán k arcibiskupovi na zámek Lambeth. Na shromáždění prelátů se však osobně dostavila matka krále Richarda II. a varovala přítomné, aby proti Viklefovi nic nepodnikali. Postrašení preláti proto jen zakázali Viklefovi, aby své názory šířil veřejně.<ref>''Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí.'' Díl 27. V Praze: J. Otto, 1908, 902 s. [Viz str. 228–230.] </ref>

Jan Viklef: Porovnání verzí