Neville Chamberlain: Porovnání verzí

V zahraniční politice se pokoušel naklonit [[Nacistické Německo|Německo]] a vytvořit z něho partnera ve stabilní [[Evropa|Evropě]]. Předpokládal, že by toho dosáhl navrácením některých [[Německá koloniální říše|bývalých kolonií]]. Nicméně Německo nevyvíjelo velkou snahu jednat o těchto záležitostech. Obešel svého ministra zahraničí [[Anthony Eden|Edena]] a do Německa vyslal svého vyjednavače a tentýž postup uplatnil i vůči [[ItálieItalské království|Itálii]], která byla evropskou veřejností kritizována za [[VojenskáDruhá okupaceitalsko-etiopská válka|okupaci]] [[Etiopie]]. Vyřešení vztahů s Itálií totiž považoval za překážku pacifikace a appeasementu Evropy. Chamberlainova politika vůči Německu byla motivována tradiční britskou snahou o nastolení rovnováhy v Evropě, v tomto případě mezi Německem a Francií, což se projevilo ještě za jeho předchůdce, když Londýn pasivně přihlížel remilitarizaci Porýní v březnu 1936.

V únoru [[1938]] [[Adolf Hitler]] započal nátlak na [[RakouskoPrvní Rakouská republika|rakouskou]] vládu, aby svolila k [[anšlus]]u|připojení neboRakouska sjednoceník mezi Německem a RakouskemNěmecku]]. Chamberlain se domníval, že dobré styky s Itálií přesvědčí Hitlera, aby od svého záměru odstoupil, a zároveň, že bude Itálie sloužit jako hráz německé expanzi. Jeho názor kritizoval ministr zahraničí Eden, který poté co byl vládou schválen postup jeho oponenta, rezignoval. V březnu [[1938]] se Rakousko stalo částí Německa, a ačkoli Rakousko žádalo Británii o pomoc, byla výsledkem jen diplomatická nóta. Na jednání vlády poté uvedl, že jediný argument, na který Německo slyší, je vojenská síla a systém kolektivní bezpečnosti je v tomto případě neúčinný. Obětování Rakouska nyní nahradilo neúspěšnou snahu uspokojit Hitlera navrácením kolonií a mělo posílit Třetí říši proti Francii (podle hesla ''vždyť jsou to také Němci'').

V období po Mnichovu prosazoval politiku obezřetného dozbrojování. Nicméně dále se angažoval v zahraniční politice a cestoval do [[Paříž]]e, aby přesvědčil Francouze ke zbrojení, a do Itálie, aby přesvědčil Mussoliniho o nutnosti pozitivního tlaku na Hitlera. Někteří členové jeho vlády ale začali politiku appeasementu kritizovat. Dne [[15. březen|15. března]] [[Německá okupace Čech, Moravy a Slezska|obsadilo Německo Československo]] a tím nastala přesně ta situace, kterou si nepřál. V reakci na to pronesl Chamberlain ve svém rodišti následujícího dne projev, ve kterém ostře napadl nacistickou vládu za svévolné porušení Mnichovské dohody. Později veřejně garantoval polskou suverenitu a varoval Hitlera před agresí na tuto zemi. Když v září napadlo[[Invaze do Polska (1939)|Německo [[napadlo Polsko]] a Británie vyhlásila Německu válku, Chamberlain ustanovil válečný kabinet, do kterého pozval i zástupce liberálů a [[Labouristická strana|labouristů]], kteří to ale odmítli. [[Winston Churchill|Winstona Churchilla]] jmenoval do funkce ministra námořnictva a jmenoval ho i členem válečného kabinetu. První období války se soustředilo na námořní střety. Zpočátku se domníval, že ekonomický nátlak a blokáda Německa přinese brzký konec války.

Po [[Zimní válka|zimní válce]] mezi [[RuskoSovětský svaz|RuskemSovětským svazem]] a [[Finsko|Finskem]] se spojenci zaměřili na získání kontroly nad [[Norsko|Norskem]], odkud Německo získávalo velkou část [[železná ruda|železné rudy]]. Německo vpadlo do [[Dánsko|Dánska]] a pokračovalo do Norska. Britské síly v Norsku neuspěly a válečný kabinet rozhodl o jejich stažení. Krátce po tomto rozhodnutí se jeho oponenti v Konzervativní straně spojili s labouristy a liberály a pokusili se dosáhnout jeho [[rezignace]]. Po bouřlivé debatě v parlamentu viděl možnost setrvání ve funkci pouze za podmínky, že se do ní zapojí i labouristé. Poté co to jejich představitel [[Clement Attlee]] odmítl, rozhodl se odstoupit a za svého nástupce doporučil Churchilla.