Přehláska: Porovnání verzí

'''PřehláskouPřehláska''' rozumímeje [[Jazyk (lingvistika)|jazykový]] jev, při němž dojde ke změně [[samohláska|samohlásky]] (vokálu) vlivem přilehlé [[hláska|hlásky]]. Jedná se o asimilační proces, pří němž se jedna hláska přizpůsobuje druhé.

== I- přehláska ==

V užším smyslu slova se ''přehláska'' vztahuje na hláskové změny v  [[germánské jazyky|germánských jazycích]] přivozenézpůsobené hláskou ''i'' popř. ''j'' v  následující [[slabika|slabice]]., což Dobřeje toznámo známenapříklad z  výuky [[němčina|německého]] jazyka.; Aleovšem dneskadnes již ani ''i'' ani ''j'' často není vidnopatrné. AbychomPro siznázornění znázornilitohoto tentojazykového jazykovývývoje vývoj,si vezměmelze sivzít příklad ze staré horní němčiny:

Skrze ''i'' v druhé slabice se z původního ''a'' v předchozí kmenové slabice stalo ''e''. Díky redukci vokálů v nepřízvučných slabikách, která je vlastní všem germánským jazykům, dnes již netušíme, že tam někdy bylo ''i'': ''Gast'' → ''Gäste''. [[Písmenopísmeno|Písmena]] ''ä, ö, ü'' jsou novější, vyskytujíobjevila se teprve později.

Všude tam, kde se dnes najdemenacházejí písmena ''ä, ö, ü'' lze tedy předpokládat, že v  následující slabice bylo ''i'' či ''j''. Totéž platí i o ostatních germánských jazycích. Vezměme slova pro ''noha'' a ''zub'':

Je tu vidět, že [[angličtina]] nejenom pozbylaztratila původníchpůvodní [[množné číslo|plurálovýchplurálové]] koncovekkoncovky, ale itaké zúžila původní hlásky [æ], [ø] a [y] v [i:].

PřehláskouJako vpřehlásku v širším smyslu slova můžemelze rozumětoznačovat i další vokální změny způsobené okolními [[hláska]]mihláskami. ''[[Vokálová harmonie]]'' znamená, že jen určité samohlásky mohou stát v  následujících slabikách po dané samohlásce. Znázorňují to dobře [[aglutinační jazyk]]y., Tamkde se používají místo [[předložka|předložek]] většinou používají [[koncovka (mluvnice)|koncovky]]. Tyto koncovky jsou u každého [[substantivum|substantiva]] tytéž, podléhají však pravidlům vokálové harmonie, čili vokály v  koncovce se řídí kmenovým vokálem. Vezměme např. [[finština|finštinu]]:

Změny vokálů způsobené okolními hláskami nejsouse cizívyskytují i anive [[slovanské jazyky|slovanskýmslovanských jazykůmjazycích]]. V  [[polština|polštině]] např.například mámeexistuje slovo ''miasto'' ('město'), které v šestém [[mluvnický pád|pádě]] vypadá takto: ''w mi''e''ście''. Díváme-li se do starých českých gramatik, dozvíme se, že tomu tak bývalo i v  češtině, než došlo k sjednocení mnohého [[paradigma]]tu.

Ale zdalekaZdaleka ne všechnovše bylo však analogicky přizpůsobeno. Do dnešního dne se [[čeština]] vyznačuje svévolným vokalickým systémem. MnohdeNa mnoha místech, kde ostatní slovanské jazyky mají plné vokály ''a'' a ''u'', čeština má čeština ''e'' a ''i'', a to vesměs po měkkých souhláskách a ''j''. Stačí to porovnat se [[slovenština|slovenštinou]], která si zachovala původní vokalismus. Např.:

Příklad ''klíč'' zřetelně znázorňuje, že i čeština kdysi vlastnila [[palatální laterální aproximanta|měkké ''l'']]. Změkčení souhlásek vidímeje vidět nejlépe ve skloňování, kde měkké [[souhláska|souhlásky]] způsobují přehlásku vokálů ''a'', ''o'' a ''u'' v ''e'' a ''i'', čímž vznikly i nové [[skloňování|skloňovací]] i [[časování|časovací]] [[vzor (mluvnice)|vzory]], např. město, ve městě, břicho a v břiše apod.

V  češtině a slovanštiněslovanských jazycích vůbec proběhly přehláskové změny úplně a v  době před kodifikací pravopisu a tedytak mají české přehlásky mají standardní zápis českou [[abeceda|abecedou]].

Oproti tomu cizí přehlásky, zejména germánské, originálně vyznačené diakritikou, tedy znaky, které nejsou v české abecedě, se zapisují buď znaky bez diakritiky (zpravidla podle nejbližší výslovnosti, např. z „Böhm“ na „Bém“) anebo – častěji – se zachováním diakritiky, zejména u německých jmen s  dvojtečkou nad písmenem (König, Böhm, Bürger, Lübeck).