|
Ke konci 17. stol [[Isaac Newton]] vydává asi nejvýznamnější dílo v dějinách fyziky vůbec ''Philosophiae Naturalis Principia Mathematica'' (Matematické základy filosofie přírody). Vyslovuje [[Newtonovy pohybové zákony|zákony pohybu]], které jsou základem [[mechanika|mechaniky]] až do 20. století. V jednotném rámci s mechanikou formuluje univerzální zákon [[gravitace]] a odvozuje z něj Keplerovy zákony. Newton a [[Gottfried Wilhelm Leibniz|Leibniz]] (nezávisle na sobě) vymysleli i potřebný matematický aparát, [[infinitezimální počet]] (tj.[[integrál]] a [[derivace]]).
Klasickou mechaniku rozvíjejí [[Joseph Louis Lagrange|Lagrange]], [[William Rowan Hamilton|Hamilton]], [[Leonhard Euler|Euler]], [[Pierre Simon de Laplace|Laplace]] a další. Úspěšně popisují [[mechanika tekutin|mechaniku tekutin]].
[[Charles-Augustin de Coulomb|Coulomb]], [[Alessandro Volta|Volta]] a [[André-Marie Ampère|Ampère]] studují elektrické jevy. [[Hans Christian Ørsted|Oersted]] objevuje magnetické účinky [[elektrický proud|elektrického proudu]]. [[Michael Faraday]] objevuje [[elektrická indukce|indukci]]. V druhé polovině 19. století [[James Clerk Maxwell]] přichází s teorií [[elektromagnetické pole|elektromagnetického pole]], která spojuje a vysvětluje veškeré elektrické a magnetické jevy. Jako důsledek teorie předpovídá [[Elektromagnetickéelektromagnetické záření|elektromagnetické vlny]], a přivádí tak na stejný základ i optiku. Předpověď experimentálně ověřil [[Heinrich Rudolf Hertz|Hertz]].
[[Soubor:Albert Einstein photo 1921.jpg|vlevo|náhled|[[Albert Einstein]]]]
Roku [[1895]] [[Wilhelm Conrad Röntgen|Roentgen]] objevuje „paprsky X“ ([[rentgenové záření]]), o rok později [[Henri Becquerel|Becquerel]] objevuje radioaktivitu, o další rok později [[Joseph John Thomson|Thomson]] objevuje [[elektron]]. [[JáchymovPierre Curie]]ské a [[radiumMarie Curie-Skłodowská]] studují [[Pierre Curie|PiereJáchymov]] aské [[Marie Curie-Skłodowskáradium]]. Vzniká tak [[jaderná fyzika]].
V ''zázračném roce'' [[1905]] [[Albert Einstein]] zveřejňuje [[speciální teorie relativity|speciální teorii relativity]], popisující chování [[časoprostor]]u při rychlostech větších než malých (časoprostorovou interpretaci STR popsal [[Hermann Minkowski|Minkowski]]). Kvantově vysvětluje [[fotoefekt]] - Einstein byl první, kdo vzal kvanta vážně. Další přelomovou práci Einsteina bylo vysvětlení [[Brownův pohyb|Brownova pohybu]] pomocí statistické fyziky. Poslední Einsteinův článek zázračného roku se věnoval ekvivalenci [[hmotnost]]i a [[energie]], z čehož vznikl známý vztah [[E=mc²]]. O desetiletí později pak Einstein představuje [[obecná teorie relativity|obecnou teorii relativity]], geometrickou relativistickou čtyřrozměrnou teorii gravitace.
Koncem 19. století se objevily problémy, které se nedaly vysvětlit tehdy známou (klasickou) mechanikou. Mezi ně patřilo
spektrum záření [[absolutně černé těleso|absolutně černého tělesa]], [[fotoefektfotoelektrický jev]] a vztahy mezi polohami [[spektrální čára|spektrálních čar]] prvků. Počátkem [[20. století]] spektrum černého tělesa bylo odvozeno Planckem a chováni fotoefektu vysvětleno Einsteinem pomocí kvantové hypotézy. [[Niels Bohr|Bohr]] a další vysvětlili diskrétní spektra prvků tím, že užilipoužili tuto hypotézu ke zlepšení modelu atomu. Ucelené teorie [[kvantová mechanika|kvantové mechaniky]] ve dvacátých letech formulovali [[Werner Heisenberg|Heisenberg]] (''„maticová mechanika“'') a [[Erwin Schrödinger|Schrödinger]] (''„vlnová mechanika“''), který dokázal ekvivalenci obou přístupů. Teorii značně zdokonalili [[Paul Adrien Maurice Dirac|Paul Dirac]] a [[John von Neumann]].
Souběžně s kvantovou mechanikou se fyzici snažili popsat kvantově i [[Fyzikální pole|pole]]. V jazyce [[kvantová teorie pole|kvantové teorie pole]] se pak na přelomu [[20. století]] podařilo popsat [[elektromagnetismus]], o což se zvláště zasloužili [[Richard Feynman]] a [[Julian Schwinger]]. V druhé polovině [[20. století]] pak byla v rámci jedné teorie popsána i
[[slabá interakce|slabá]] a [[silná interakce]], a zároveň předpovězena či vysvětlena existence mnoha [[elementární částice|elementárních částic]]. Současnou všeobecně uznávanou teorií elementárních částic a interakcí je [[standardní model]].
Rozvíjela se také [[kosmologie]] - naprostá většina současných teorií vycházejívychází z hypotézy [[Velkývelký třesk|velkého třesku]], a obvykle i z [[Inflaceinflace (kosmologie)|inflace]]. Aplikace fyziky [[plazma]]tu na raný vesmír umožnila testovat některé kosmologické hypotézy pomocí [[reliktní záření|reliktního záření]].
Poněkud stranou zájmu široké veřejnosti se vývoj odehrával také ve fyzice pevných látek a statistické fyzice. Obě oblasti se zabývají kvantovým popisem systémů mnoha částic, a tedy i projevy kvantového chování na makroskopické úrovni (výraznévýznamné zejména u jevů zkoumaných fyzikou nízkých teplot). Tento směr fyzikálního výzkumu měl a dosud má ohromný vliv na [[technika|techniku]] a materiálové aplikace. Příkladem mohou být nové obory jako [[spintronika]] nebo [[metamateriál|metamateriálové]]ové technologie]]. Kromě toho ve fyzice pevných látek vznikla i řada teoretických konceptů, které našly uplatnění např. při sjednocování interakcí.
Na pomezí fyziky, matematiky a počítačové vědy od 70. let 20. století vznikl nový směr poznání, nazývaný [[teorie chaosu]]. Předmětem zkoumání jsou [[fraktál]]y a [[nelineární systém]]y.
[[UNESCO]] vyhlásilo rok [[2005]] ''[[Světový rok fyziky 2005|Světovým rokem fyziky]]''.
| 