Jean Cocteau: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Pařížská šestka značka: editace z Vizuálního editoru |
→Život: Max značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 16:
}}</ref> Příčiny jsou dodnes nejasné. O tomto zážitku dokázal Cocteau promluvit prvně teprve až na sklonku života. Otcova smrt ho zasáhla a od té doby se projevoval jako problémové a neurotické dítě. Na střední škole se mu ani na několikátý pokus nepodařilo složit maturitní zkoušku. Odjel poté do Paříže s cílem věnovat se umění.
Psal verše a v Paříži jim pomáhal recitací a uváděním jeho přítel, herec [[Edouard de Max]].<ref>{{Citace elektronického periodika
Před [[První světová válka|první světovou válkou]] se držel programově dál od [[Avantgarda|avantgardy]] a patřil do okruhu konzervativních umělců kolem [[Catulle Mendès|Catulle Mendèse]] a [[Maurice Rostand|Maurice Rostanda]]. Fascinovala ho tehdy především poezie skupiny Plejáda ze 16. století. Roku 1908 publikoval i první básnickou sbírku (''La Lampe d’Aladin'') ovlivněnou tímto archaickým stylem (k níž se později moc nehlásil). ▼
| titul = Jean Cocteau
| periodikum = Poetry Foundation
| url = https://www.poetryfoundation.org/poets/jean-cocteau
| datum vydání = 2018-06-03
| jazyk = en-us
| datum přístupu = 2018-06-03
▲}}</ref> Před [[První světová válka|první světovou válkou]] se však Cocteau držel programově dál od [[Avantgarda|avantgardy]] a patřil do okruhu konzervativních umělců kolem [[Catulle Mendès|Catulle Mendèse]] a [[Maurice Rostand|Maurice Rostanda]]. Fascinovala ho tehdy především poezie skupiny Plejáda ze 16. století. Roku 1908 publikoval i první básnickou sbírku (''La Lampe d’Aladin'') ovlivněnou tímto archaickým stylem (k níž se později moc nehlásil).
Jeho cítění změnilo setkání s [[Ballets russes|Ruským baletem]] [[Sergej Ďagilev|Sergeje Ďagileva]]. Iniciační pro něj prý bylo pařížské představení ''Ptáka Ohniváka'' z roku 1910, k němuž hudbu napsal [[Igor Fjodorovič Stravinskij|Igor Stravinskij]]. Dalším zlomovým bodem bylo setkání s [[Pablo Picasso|Pablem Picassem]] a pak samozřejmě zážitek z první světové války, které se zúčastnil jako řidič sanitky. Brzy se sblížil s dalšími umělci z [[Quartier du Montparnasse|Montparnassu]], jako byli [[Guillaume Apollinaire]] či [[Amedeo Modigliani]]. V roce 1917 Cocteau pro Ďagileva napsal první libreto - ''Paráda.'' Hudbu složil [[Erik Satie]], choreografii vytvořil [[Léonide Massine]], kostýmy navrhl Picasso.<ref>{{Citace elektronického periodika
Řádek 28 ⟶ 35:
Vrhl se poté na divadelní tvorbu. Jeho hry jako ''Svatebčané na Eiffelce'' (1921) se snažily diváka programově provokovat. Jakýmsi vrcholem této linie byla hra ''Král Oidipus'', kde postavy místo slov užívaly čísla - ta už byla diváky nemilosrdně vypískána.
V té době se stal také prvním francouzským umělcem, který se přihlásil k [[Homosexualita|homosexualitě]] (ačkoli měl prokazatelně milostné vztahy i s ženami). Jeho prvním slavným milencem byl nadějný mladý spisovatel [[Raymond Radiguet]]. Roku 1923 ovšem Radiguet zemřel na tyfus, což Cocteaua těžce zasáhlo. Útěchu v té době hledal v [[Opium|opiu]].
Byla pro něj vždy typická mnohotvárnost ([[André Breton]] ji viděl jako jeden z důvodů, proč nebyl Cocteau ve své době doceněn). Přelom 20. a 30. let byl vrcholem jeho snah prozaických - vyšel jeho klíčový román ''Les Enfants terribles'' (1929). Cocteau se během svých výbojů do různých forem umění nevyhnul ani [[Opera|opeře]] či malbě.
Na začátku 30. let se Cocteau konečně "usmířil" s divadelním publikem
V roce 1937, na zkouškách oprášeného ''Krále Oidipa'', poznal tehdy 24letého Jeana Maraise. Vznikl mezi nimi milostný vztah a žili spolu až do Cocteauovy smrti (nejprve na náměstí Madelaine v Paříži, později kousek za Paříží v [[Milly-la-Forêt|Milly-la-Foret]]). Přes soužití na jednom místě Cocteau Maraisovi psal dopisy (podstrkával mu je pod dveře), které jsou dnes hodnoceny jako samostatné umělecké dílo. V dopisech bylo i mnoho milostných básní. Marais byl Cocteauovi skutečně múzou a inspiroval jej k vytvoření celé řady literárních i filmových děl. Jean Cocteau také uvedl Maraise do uměleckého prostředí tehdejší Paříže, a zahájil tak jeho kariéru. K jejich nejvýraznějším bezprostředním spolupracím patří film ''Věčný návrat'' (1943), k němuž Cocteau napsal scénář a Marais ztvárnil hlavní roli, a zvláště ''Kráska a zvíře'' (1946)'','' kde Maraise vedl Cocteau jako režisér. Cocteau se v tomto díle mnohem více podřídil vyprávěcím zvyklostem kinematografie hlavního proudu. To publikum nadšeně kvitovalo, avantgarda to ovšem viděla jako podbízení se a úpadek. Usmířit se jí Cocteau později pokusil náročnými filmy ''Orfeus'' (1950) a ''Orfeova závěť'' (1960).<ref>{{Citace periodika
| |||