Fašismus: Porovnání verzí

Německý nacionální socialismus čili [[nacismus]] rovněž vyrůstal z pravicově nacionalistických i levicově socialistických kořenů. Vůdce nacistů [[Adolf Hitler]] hodlal uchopit moc zhruba ve stejné době jako Mussolini, [[pivní puč|puč roku 1923]] však selhal a Hitler se na čas dostal do vězení, kde napsal knihu ''[[Mein Kampf|Můj boj]]'' (1925–1926). Další příležitost mu nabídla až [[Velká hospodářská krize|světová hospodářská krize]], během níž se Hitler roku 1933 dostal do čela státu a rychle si přisvojil diktátorské pravomoci. Také on pak brzy potlačil levičácké elementy ve své straně.<ref>{{Citace monografie

Kromě krátkodechých loutkových režimů, jako byly [[ustašovci|ustašovské]] Chorvatsko (1941–1945) a [[Vláda národní jednoty (Maďarsko)|vláda národní jednoty]] v Maďarsku (1944–1945), žádné další fašistické režimy nevznikly. V řadě evropských zemí však existovaly konzervativní diktatury s fašistickými rysy nebo podporované fašisty. Patří sem například [[frankismus|frankistické]] Španělsko (1939–1975), [[António de Oliveira Salazar|Salazarem]] založený portugalský „Nový stát“ (1933–1974), [[Engelbert Dollfuss|Dollfussův]] a [[Kurt Schuschnigg|Schuschniggův]] autoritativní režim v Rakousku (1933–1938), [[Ioannis Metaxas|Metaxasovo]] Řecko (1936–1941) nebo [[Slovenská republika (1939–1945)|válečné Slovensko]] (1939–1945). V mnoha dalších zemích světa pak existovaly fašistické organizace, některé s nezanedbatelným vlivem, které se však nikdy nedostaly k významnému podílu na moci. Byli to například [[Oswald Mosley|Mosleyho]] fašisté v Británii, [[klerofašismus|klerofašističtí]] belgičtí [[Rexismus|rexisté]] nebo česká [[Vlajka (hnutí)|Vlajka]].

Když v srpnu 1914 vypukly boje, [[Benito Mussolini]], šéfredaktor novin [[Italská socialistická strana|Italské socialistické strany]], zprvu v souladu s linií strany válku odmítal. Zanedlouho se však přidal ke skupině levicových nacionalistů, zvané ''{{cizojazyčně|it|Fasci Rivoluzionari d'Azione Internazionalista}}'' (česky ''Revoluční svaz intervenční akce''),<ref>Paxton, s. 8–9</ref> podněcující vstup Itálie do války v naději, že se podaří vysvobodit Italy žijící pod cizí nadvládou. Ztratil členství ve straně a stal se nepřítelem socialismu. Na schůzi v [[Milán]]u byl vyloučen ze strany pro politické a morální selhání. Na své kritiky tehdy zvolal: "Myslíte, že se mě můžete zbavit, ale uvidíte, že se vrátím. Jsem a zůstanu socialistou a moje názory se nikdy nezmění. Mám je v krvi." Pokračoval však vlastní cestou.<ref name="jmuravchik"/> Po válce, v níž byl zraněn, pak Mussolini pokračoval v agitaci a 23. března 1919 v Miláně v čele asi stovky bývalých elitních vojáků ({{cizojazyčně|it|[[arditi]]}}), nacionalistických syndikalistů a protiměšťáckých intelektuálů [[futurismus|futuristů]] vyhlásil „válku socialismu ... neboť se protiví nacionalismu“<ref name="paxton9" /> a ustavil organizaci {{cizojazyčně|it|[[Fasci di combattimento]]}} (česky přibližně „Bojová bratrstva“), budoucí [[ItalskáNárodní fašistická strana|fašistickou stranu]] {{cizojazyčně|it|''Partito Nazionale Fascista''}}, PNF. Slovo {{cizojazyčně|it|fasci}}, italsky „svazky“, jež dalo fašismu název, zdůrazňuje solidaritu spolubojovníků a odkazuje také na [[Starověký Řím|starořímský]] odznak moci zvaný [[fasces]], svazky jilmových prutů s vyčnívající vetknutou sekyrou, jež [[liktor|liktoři]] v průvodu nosili před vysokými úředníky.<ref>Paxton, s. 8</ref> Za účasti vůdčího ducha futuristů, básníka [[Filippo Tommaso Marinetti|Marinettiho]], fašisté již 15. dubna přepadli kanceláře socialistických novin ''[[Avanti!]]'', jež Mussolini řídil do roku 1914, a zničili jejich zařízení; jejich první násilná akce přinesla čtyři mrtvé a 39 zraněných.<ref>Paxton, s. 11</ref>

Proces s pučisty, konaný v roce 1924, dal Hitlerovi alespoň možnost se zviditelnit v celostátním tisku.<ref>Bullock, s. 142–146</ref> Ve vězení, do něhož byl odsouzen na pět let, z nichž kvůli vlivu svých přívrženců odpykal jen asi 9 měsíců, pak napsal první část základního ideologického díla nacismu, knihy ''[[Mein Kampf|Můj boj]]'' ({{cizojazyčně|de|''Mein Kampf''}}).<ref>Bullock, s. 147–155</ref> Ideový profil strany vedle Hitlera tehdy určovali lidé jako autor knihy ''[[Mýtus dvacátého století]]'' a šéfredaktor ''Beobachteru'' [[Alfred Rosenberg]], fanatický antisemita [[Julius Streicher]] s vlastním časopisem ''[[Der Stürmer]]''<ref>Bullock, s. 91</ref> a levicověji orientovaný vůdce propagandy [[Gregor Strasser]], který později se svým bratrem [[Otto Strasser|Ottou]] vytvořil severoněmecké sociálně-revoluční křídlo NSDAP. Tam zpočátku patřil i budoucí hlavní propagandista strany [[Joseph Goebbels]], než se přidal k Hitlerovu prokapitalističtějšímu mnichovskému křídlu.<ref>Bullock, s. 158–161</ref><ref>{{Citace monografie

Rakousko-uherská [[Národně socialistická německá dělnická strana|Německá dělnická strana]] (Deutsche Arbeiterpartei, DAP) byla založena již roku 1903 v Ústí nad Labem a předešla Hitlera jak v užívání [[svastika|svastiky]], tak v použití hesla {{cizojazyčně|de|''Gemeinnutz geht vor Eigennutz''}} (''Společný prospěch je před osobním prospěchem'').<ref>Payne, s. 246</ref> Mezi její členy patřili především [[sudetští Němci]]. V roce 1918 se její rakouská část přejmenovala na [[Německá národně socialistická dělnická strana|Německou národně socialistickou dělnickou stranu]] (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP) pod vedením [[Walter Riehl|Waltera Riehla]], zatímco část v českém pohraničí, vedená [[Hans Knirsch|Hansem Knirschem]], se stala předchůdkyní [[Konrad Henlein|Henleinovy]] [[Sudetoněmecká strana|Sudetoněmecké strany]]. Třebaže stále levicově orientovaná DNSAP nebyla jako celek plně fašistická, odštěpilo se z ní radikální křídlo, které pod Hitlerovým vlivem vytvořilo rakouskou odnož nacistické strany.<ref>Payne, s. 247</ref> Dílem rakouských nacistů byl neúspěšný [[červencový puč]], při němž byl 25. července 1934 zavražděn konzervativní diktátor [[Engelbert Dollfuss]], a později také podpora [[anšlus]]u Rakouska k [[nacistické Německo|nacistickému Německu]] 12. března 1938. Také v Československu sudetští nacisté a jejich [[Sudetoněmecký sbor dobrovolníků|Freikorps]] posloužili jako Hitlerova [[pátá kolona]] a přispěli k rozbití státu v [[Mnichovská dohoda|mnichovské krizi]].

Ve Španělsku se fašismus vyvíjel relativně pomalu, také proto, že šlo o poměrně zaostalou konzervativní zemi, kde nacionalismus byl spojován především s [[katalánský separatismus|katalánským]] a [[baskický separatismus|baskickým]] separatismem.<ref>Payne, s. 252–253</ref> Během [[Druhá španělskáŠpanělská republika|druhé španělské republiky]] (1931–1936) však vykrystalizovaly všechny tři varianty pravicového autoritářství, konzervativní, pravicově radikální i fašistická;<ref>Payne, s. 255</ref> fašismus zprvu reprezentovali [[Ernesto Giménez Caballero]] a [[Ramiro Ledesma Ramos]], který roku 1931 založil hnutí [[Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista]] (JONS, Unie nacionálně-syndikalistické ofenzívy), jež se roku 1934 spojilo s [[Falanga (Španělsko)|Falangou]], již vedl [[José Antonio Primo de Rivera]], syn bývalého diktátora, aspirující na roli fašistického vůdce.<ref>Payne, s. 259</ref> Primo de Rivera však byl popraven republikány 20. listopadu 1936, na počátku [[Španělská občanská válka|občanské války]].<ref>VERNIER, Ettore. Falanga : k problematice třetí cesty. Vyd. 1. Praha : Národní myšlenka, 2008 72 s (Knihovna Národní myšlenky ; s sv. 7) ISBN 978-80-903582-7-0. str. 21</ref> Jeho hnutí převzal roku 1937 [[Francisco Franco]], který sice udržoval de Riverův kult, celkově však jeho diktatura vykazovala spíše konzervativně-pravicové než revoluční, tedy fašistické rysy, a falangistické „staré košile“ v ní hrály jen omezenou roli, takže vhodnější je označit ji za pouze semifašistickou.<ref>Payne, s. 266</ref> Franco však dokázal přežít své diktátorské kolegy a Španělsko se stalo nejdéle trvajícím režimem s fašistickými prvky.<ref>Payne, s. 252</ref>

V demokratických státech byly mezi válkami úspěchy fašistů ještě skromnější. Ve Francii – vedle již předválečné [[Action française]] – například získala omezený počet příznivců hnutí jako ta, jež vedli [[Georges Valois]]<ref>Payne, s. 292–293, Paxton, s. 81</ref> a později [[Marcel Bucard]].<ref>Payne, s. 296–297</ref> O něco úspěšnější, avšak méně fašistická byla [[Francouzská lidová strana]], již roku 1936 založil exkomunista [[Jacques Doriot]].<ref>Payne, s. 297–299</ref> Francouzští fašisté však se alespoň mohli těšit z vysoké intelektuální úrovně svých teoretiků, jako byli [[Pierre Drieu La Rochelle]] a [[Robert Brasillach]].<ref>Payne, s. 299</ref> V Belgii byli fašisté a nacionalisté o něco úspěšnější. V Belgii [[Joris Van Severen]] roku 1931 založil hnutí [[Verdinaso]], jeho milice v tmavozelených košilích však nikdy neměly víc než 3000 členů.<ref>Payne, s. 300</ref> Fašistické skupiny v Belgii byly vesměs prodělnické a protikapitalistické a vlámské skupiny byly i protifrancouzské. Socialistický teoretik [[Henri De Man]] přivítal belgickou [[kapitulace|kapitulaci]] jako osvobození od kapitalistické plutokracie.<ref name="jmuravchik"/> Mnohem úspěšnější však bylo katolicky zbarvené hnutí [[rexistéRexismus|rexistů]],<ref>Payne, s. 300–301, Paxton, s. 87–88</ref> jež vedl [[Léon Degrelle]], i [[Nacionálně socialistické hnutí v Nizozemí]], založené roku 1931 pod vedením [[Anton Adriaan Mussert|Antona Musserta]].<ref>Paxton, s. 88</ref> Za kanálem La Manche působila od roku 1932 až do zákazu roku 1940 [[Britská unie fašistů]] vedená [[Oswald Mosley|Oswaldem Mosleyem]], jež se dočasně těšila vlivným příznivcům,<ref>Paxton, s. 89</ref> nikdy však neprorazila ve volbách.<ref>Payne, s. 304–305</ref> Malá fašistická hnutí působila i ve Skandinávii, Švýcarsku a jinde.<ref>Payne, s. 306–309</ref> Také Nor [[Vidkun Quisling]] byl oddaným stoupencem národního socialismu, ačkoliv v letech 1924 až 1925 byl aktivním jako organizátor Rudých gard, norské komunistické skupiny.<ref name="jmuravchik"/>

Nacisté zpočátku vládli v rámci [[koaliční vládaKoalice|koaliční vlády]], navíc v [[Prezidentská republika|prezidentském systému]], tedy jen s omezenou mocí.<ref>Paxton, s. 126</ref> To se však rychle změnilo: 27. února 1933 v Berlíně vypukl [[požár Říšského sněmu]] a nacisté z jeho založení obvinili komunisty, čímž ve společnosti vyvolali strach z levicové revoluce. Již 28. února prezident Hindenburg dekretem výrazně omezil občanská práva a [[Sturmabteilung]]en (SA), bojůvky přidružené k nacistické straně, dostaly volnou ruku.<ref>Paxton, s. 126–127</ref> 5. března se konaly [[Volby do Říšského sněmu v březnu 1933|další volby]], při nichž v již jen částečně svobodných poměrech NSDAP posílila, ale nezískala nadpoloviční většinu.<ref name="P117">Paxton, s. 127</ref> Přesto se 24. března 1933 podařilo Hitlerovi v [[Říšský sněm (Německo)|Říšském sněmu]] prosadit dvoutřetinovou většinou tzv. [[zmocňovací zákon (Německo 1933)|zmocňovací zákon]], který mu na čtyři roky dával diktátorské pravomoci; nacisté si vypomohli tím, že předem pozatýkali komunistické poslance.<ref name="P117"/> Během několika týdnů byly zakázány všechny nenacistické strany a pro politické odpůrce byl zřízen první [[koncentrační tábor]] v [[Koncentrační tábor Dachau|Dachau]] u Mnichova.<ref>Paxton, s. 127–128</ref> 30. června 1934 proběhla tzv. [[noc dlouhých nožů]], při níž komanda tajné policie [[gestapo]] povraždila Hitlerovy vnitrostranické konkurenty v čele s velitelem SA [[Ernst Röhm|Ernstem Röhmem]] a vůdcem severoněmecké NSDAP Gregorem Strasserem, řadu vlivných konzervativců včetně exkancléře Schleichera a několik náhodných obětí, celkem asi 150 až 200 osob. Diktátor tím získal prakticky absolutní moc.<ref>Paxton, s. 128</ref>

V [[Ruská federaceRusko|Rusku]] jeexistuje nespočet forem fašismu, včetně pravoslavného.<ref>http://echo24.cz/a/itCav/video-hajlujici-krestane-rusky-pravoslavny-fasismus</ref><ref>http://www.armadninoviny.cz/pravoslavny-extremismus-v-rusku.html</ref> Za jedny z představitelů ruského fašismu jsou považováni [[Alexandr Dugin]]<ref>http://muftah.org/alexander-dugin-the-neo-fascist-ideologue-influencing-russias-foreign-policy/#.VyJGUz-6c7w</ref> nebo [[Vladimir Žirinovskij]],<ref>http://www.foreignpolicyjournal.com/2011/11/07/vladimir-zhirinovsky-and-the-ldpr/</ref> kteří zastávali i vysoké politické funkce. Podle ruské nevládní organizace Sova jen v letech 2004-2012 došlo oficiálně v Rusku k 549 rasově motivovaným vraždám a skoro 3500 vážným zraněním ne-ruských obyvatel. V roce 2013 bylo v Rusku jen při oficiálně registrovaných xenofobních, rasistických a ideologicky motivovaných útocích zavražděno minimálně 20 lidí, nejméně 173 lidí při nich utrpělo zranění.<ref>http://a2larm.cz/2014/09/ruska-krajni-pravice/</ref><ref>http://www.armadninoviny.cz/rusky-pravoslavny-extremismus-a-neonacismus.html</ref><ref>http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/rusko-a-fasismus-zlodej-vola-chytte-zlodeje</ref>