Benito Mussolini: Porovnání verzí

Jeho otec Alessandro Mussolini byl nejdříve [[Kovářství|kovářem]] v Predappiu a pak majitelem hostince ve Forli, matka byla učitelkou. Rodina byla revolucionářská (Benito byl pojmenován po [[Benito Juárez|Benitu Juárezovi]]). Vystudoval učitelský ústav (1901), poté jeden rok působil jako učitel. Roku [[1902]] uprchl do [[Švýcarsko|Švýcarska]], aby se vyhnul [[Základní vojenská služba|vojenské službě]]. Zde se živil různými nekvalifikovanými pracemi, kupř. pomocník zedníka, téhož roku se stal členem [[Italská socialistická strana|Italské socialistické strany]]. Podle některých zdrojů se ve Švýcarsku stýkal s ruskými [[emigrantRuská emigrace|ruskými emigranty]]y a s [[Bolševici|bolševiky]], kupřnapř. i [[Vladimir Iljič Lenin|V. I. Leninem]]. Když už ve Švýcarsku nenašel žádné pracovní místo, musel žebrat, byl zatčen za [[PotulkaTuláctví|potulku]] a nakonec vykázán ze země.

V roce [[1915]] vyhlásila Itálie válku [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uhersku]]. Mussolini se snažil co nejdříve stát vojákem a dostat se na frontu, ale narazil na úřední předpisy a [[Mobilizace|mobilizační]] plán. Někteří jeho životopisci tvrdí, že kdyby opravdu chtěl, tak se k bojovým jednotkám hned dostane, ale to se nezdá příliš pravděpodobné. Povolán byl až 31. srpna 1915 a po absolvování základního výcviku byl na frontu odvelen 15. září jako příslušník 33. praporu 11. elitního pluku [[bersagliéři|bersagliérů]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Milza | jméno = Pierre | odkaz na autora = Pierre Milza | titul = Mussolini | vydavatel = Volvox Globator | místo = Praha | rok = 2013 | strany = 196–197 | poznámka = | počet stran = 950 | isbn = 978-80-7207-894-3}}</ref> Zde onemocněl [[Paratyfus|paratyfem]], ale [[nemoc]] přežil a hned po uzdravení se oženil se svou dlouholetou milenkou [[Rachele Mussolini|Rachel Guidi]]. Vojákem italské armády byl v letech [[1915]]–[[1917]], propuštěn byl po těžkém [[Úraz|zranění]].

Mussolini se pokusil fašizovat společnost a často mluvil o vytvoření „nového Itala“ – tj. nového člověka socialismu s [[nacionalismus|nacionalistickou]] tváří. Podobně jako u socialistických režimů té doby došlo v Itálii k zákazu stávek veřejných zaměstnanců a stávek s politickými cíli. Fašistické odborové svazy byly prohlášeny za jediné legální zástupce zaměstnanců. Po vzoru [[Komsomol]]u byla vytvořena mládežnická organizace s povinným členstvím ''Opera Nazionale Balilla''. Mussolini navrhl moto: ''všechno ve státě; nic mimo stát'' a zavedl termín [[Totalitarismus|totalitní stát]].<ref>Muravchik, s. 147</ref>

Místo [[parlament]]u převzal kontrolu nad zemí nový orgán – [[Velká fašistická rada]]. Přes 10&nbsp;000 opozičníků bylo uvězněno v internačních táborech na Ponsetijských, Liparských a Tremitských ostrovech. Na druhou stranu po roce [[1926]] zavedl jistou „normalizaci“ svého režimu a během let [[1927]]-[[1940]] dal [[Poprava|popravit]] za antifašistickou činnost jen 9 oponentů. Dle jiného zdroje bylo popraveno a zavražděno několik desítek lidí. Dále byli z parlamentu vypuzeni socialisté, [[Italská komunistická strana|komunisté]] a další levicoví poslanci a jejich strany byly v podstatě zakázány. Komunisté a dřívější spolupracovníci (ze socialistického období) Mussoliniho [[Antonio Gramsci]] a [[Amadeo Bordiga]] byli uvězněni. Přesto se fašistická Itálie i přes velkou represi ve srovnání s národně socialistickými a komunistickými režimy nejevila jako totalitní.<ref name="Muravchik147-148"/>

Ještě [[BrutalitaNásilí|brutálněji]] si počínal plukovník a později generál [[Rodolfo Graziani]] v [[Severní Afrika|Severní Africe]]. Během 20. let Graziani brutálně potlačil revoltu [[Tuaregové|Tuaregů]] v protektorátu Fezzan a vysloužil si zato přiléhavou [[Přezdívka|přezdívku]] ''Fezzánský řezník''. Poté svým trestným tažením porazil vlivný kmen Senússiú v Tripolsku, aby v letech 1930–1934 nechvalně proslul jako generální [[guvernér]] Kyrenaiky. Proti charismatickému vůdci odporu [[Omar Muktar|Omaru Muktarovi]] nasadil lehké [[tank]]y, [[yperit]]ové nálety a internaci odbojných kmenů do sběrných táborů. Muktar byl nakonec zajat a 14. září 1931 [[Oběšení|oběšen]] v táboře Saluk. [[Tripolsko]], [[Fezzán]] a [[Kyrenaika]] byly od té doby označovány jako [[Libye]] a na jaře [[1934]] rozděleny na saharskou část a přímořskou část označovanou jako ''Italská severní Afrika''. Do roku [[1940]] zde fašisté přemístili 110&nbsp;000 italských kolonistů. Tato kampaň se stala předobrazem pozdější invaze do Etiopie.

[[Osud]]ovým se mu stal nástup [[nacismus|nacistů]] k moci v Německu [[30. leden|30. ledna]] [[1933]]. Zpočátku se zdálo, že nastolení vlády [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]], který se netajil tím, že jej považuje za svůj politický vzor, může být pro Itálii jen výhodou a proitalská vláda v [[Berlín]]ě případným trumfem při jednání s Brity a především s Francouzi. Brzy se však ukázalo, že případná německo-italská spolupráce není bez kazu. Třecí plochou se záhy stalo [[Rakousko]]. Hitler toto svoje rodiště mínil připojit k Německu a vytvořit tak základ nové [[Nacistické Německo|Třetí říše]]. V duceho strategických plánech však nezávislé Rakousko hrálo klíčovou roli. Podepsáním [[Římské protokoly|Římských protokolů]] mezi Itálií, Rakouskem a Maďarskem v březnu [[1934]] posílilo italský vliv v [[Podunají]]. V té době byla Itálie podobně jako [[Sovětský svaz]] obdivována. Mezi obdivovatele byl například [[Winston Churchill]], [[Mahátma Gándhí]] anebo americký [[Vyslanec|velvyslanec]] v Itálii [[Washbur Child]]. Dle sovětského komunistického politika Nikolaje Bucharina fašisté ve svých metodách převzali a aplikovali více než kterákoliv jiná strana zkušenosti ruské revoluce. Mussolini sám měl mít v úctě [[Vladimir Iljič Lenin|Vladimíra Ijiče Lenina]] a [[Josif Vissarionovič Stalin|Josefa Stalina]]. Teoretik fašismu [[Ugo Spirito]] spekuloval o možné syntéze fašistického a sovětského (komunistického) směru.<ref>Muravchik, s. 149–150</ref>

V říjnu [[1936]] podepsaly oba státy pakt [[Osa Berlín-Řím-TokioBerlín–Řím–Tokio|Osa Berlín-Řím]], což byl první krok prohlubující spojenectví obou zemí a zároveň tento pakt zpečetil osud Rakouska coby nezávislé země. V září [[1937]] duce navštívil Německo. Nacistický diktátor si během této návštěvy nenechal ujít příležitost ukázat svému italskému kolegovi jak vysoký stupeň [[industrializace]] země, tak svou v té době již značně mechanizovanou moderní armádu. Pobyt v Třetí říši na něj učinil hluboký dojem. 10. prosince 1937 opustila Itálie [[Společnost národů]] a připojila se k [[Pakt proti Kominterně|Antikominternímu paktu]] (pakt z listopadu 1936 mezi nacistickým Německem a Japonským císařstvím).

Již tak dost napjaté zásobování bylo ještě více přetíženo, když na radu Ciana a italského ambasadora v [[Tirana|Tiraně]] [[Francesco Jacomoni|Francesca Jacomoniho]] zaútočil 28. října 1940 na [[Řecko]]. Velitel vojsk v Albánii generál [[Sebastiano Visconti Prasca]] sebevědomě prohlásil, že mu k záboru Řecka stačí jeho šest převážně binárních divizí. Řekové však italský nástup do týdne zastavili a v listopadu 1940 zahájili protiofenzívu, při níž postoupili a vyhnali Italy do 21. listopadu ze země. Řecká armáda pak pokračovala v útoku a do konce ledna 1941 obsadila část jižní [[Albánie]].

Definitivní konec „paralelní války“ mu připravila britská [[Druhá světová válka v Africe|protiofenzíva v severní Africe]] dne 9. prosince 1940. Britská vojska pod velením generála [[Archibald Wavell|Archibalda Wavella]] uštědřila Italům [[Bitva u Sídí Barrání|porážku u Sídí Barrání]] a při pronásledování ustupující 10. italské armády dobyla 5. ledna 1941 Bardii a 22. ledna strategicky důležitý přístav [[Tobruk|Tobrúk]]. Dne 9. února 1941 byly zbytky italských vojsk obklíčeny a donuceny ke kapitulaci u Beda Fomm. Celá [[Kyrenaika]] se tak dostala do britských rukou.

Hitler nakonec svému italskému spojenci musel pomoci z nejhoršího. Do [[Tripolis]]u dorazil generál [[Erwin Rommel]] s prvními jednotky svého [[Afrikakorps]]u a Řecko bylo 6. dubna 1941 napadeno a okupováno německou armádou. Od jara 1941 tak byl na svém německém spojenci naprosto závislý{{Kdo?}}. Když 22. června 1941 napadlo [[nacistické Německo]] [[Sovětský svaz]], on sám se k boji připojil a vyhlásil Sovětům válku. Po [[Útok na Pearl Harbor|japonském útoku]] na [[Pearl Harbor]] společně s Adolfem Hitlerem podpořil Japonsko a 11. prosince 1941 vyhlásili oba válku i [[Spojené státy americké|USA]]. Italští vojáci nadále pokračovali v bojích v [[Severní Afrika|Severní Africe]] a na východní frontě, ale nyní již pod německým [[veleníVelitel|velením]]m.

10. července [[1943]] zahájili [[Spojenci (druhá světová válka)|Spojenci]] [[invaze na Sicílii|invazi na Sicílii]]. 24. července se sešla fašistická [[Velká rada (Itálie)|Velká rada]] za předsednictví hraběte Grandiho a v poměru 19 hlasů ku 7 mu vyslovila Mussolinimu nedůvěru. Proti němu hlasoval i jeho zeť, hrabě [[Galeazzo Ciano]]. Poté byl Mussolini 25. července byl sesazen, následně na rozkaz [[Viktor Emanuel III.|krále]] zatčen a uvězněn v horském [[hotelHotel Campo Imperatore|horském hotelu]]u v pohoří [[Gran Sasso]] v Abruzii[[Abruzzo|Abruzzu]], kde zůstal do 12. září 1943,. kdyToho dne byl v rámci odvážné [[operace Dub]] byl osvobozen výsadkáři [[Nacistické Německo|nacistického Německa]] a dopraven do [[Mnichov]]a (komandu velel{{Fakt/dne|20141029220541}} [[Otto Skorzeny]]). Za podpory [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]] ustavil na italském území ovládaném Německem diktaturu tzv. [[Italská sociální republika|Italskou sociální republiku]], někdy dle hlavního města nazývanou [[Italská sociální republika|Republika Saló]]. Mussolini se naposledy pokusil získat si popularitu svým programem [[socializace]]{{Fakt/dne|20141029221637}} a zároveň formoval novou republikánskou fašistickou armádu. Ústavu republiky{{Fakt/dne|20141029221637}} sepsal bývalý komunista a Leninův přítel [[Nicolo Bombacci]], který se přidal k fašistům až během války v Etiopii. Socializace spočívala ve znárodnění firem s více než jedním stem zaměstnanců.{{Fakt/dne|20141029221637}} Mussolini brojil proti [[buržoazieMěšťanstvo|buržoazii]]. Prohlásil také, že: ''„Odkazuji republiku republikánům, a ne monarchistům, a dílo sociální reformy socialistům, a ne středním třídám.“''. Jeho republika také shromažďovala [[Židé|Židy]] a posílala je do [[koncentrační tábor|koncentračních táborů]], ač je Mussoliniho režim v takové míře dříve neperzekvoval.<ref>Muravchik, s. 159</ref> Vyrovnal si rovněž své účty s některými zrádci z 25. července, co se mu dostali do rukou. V lednu 1944 stanulo před soudem ve [[Verona|Veroně]] pět členů Velké fašistické rady včetně duceho zetě Ciana. 11. ledna 1944 byli Ciano, maršál de Bono, někdejší velitel squadristů Marinetti a ministři Gottardi a Pareschi v tomto [[veronském procesu]] odsouzeni a popraveni ranou do týlu.

V roce [[1915]] se Benito Mussolini oženil se svou milenkous [[Rachele Mussolini|RachelRachele Guidi]], s níž žil od roku [[1910]] a měl s ní dceru [[Edda Mussoliniová|Eddu]] (1910–1995). Následně se jim v manželství narodili potomci: [[Vittorio Mussolini|Vittorio]] (1916–1997), [[Bruno Mussolini|Bruno]] (1918–1941), [[Romano Mussolini|Romano]] (1927–2006) a [[Anna Marie Mussoliniová|Anna Marie]] (1929–1968). Nejstarší dcera Edda se v roce [[1930]] provdala za hraběte [[Galeazzo Ciano|Galeazza Ciana]], italského ministra zahraničí, kterého dal její otec Benito Mussolini v roce [[1944]] popravit za velezradu. [[Vittorio Mussolini]] byl filmovým producentem, Bruno zahynul při testování bombardéru v roce [[1941]], [[Romano Mussolini]] byl uznávaným [[klavíristaKlavír|klavíristou]] a vystupoval pod jménem Romano Full. Vydal také knihu ''Můj otec, Duce''. Životopisnou knihu vydala i vdova po Benitu Mussolinim Rachel[[Rachele Mussolini|Rachele Mussoliniová]], kniha se jmenovala ''Můj život s Benitem''. Příbuznou rodiny Mussoliniových je i herečka [[SofiaSophia Lorenová]], která se stala sňatkem své sestry švagrovou Romana Mussoliniho.

V roce [[2000]] uveřejnil italský novinář [[Marco Zeni]] zprávu, že Benito Mussolini se údajně poprvé oženil už v roce [[1914]] s jistou [[Ida Dalserová|Idou Dalserovou]], se kterou měl syna Benita Albiniega. Když se pak Mussolini dostal k moci, nechal údajně veškeré stopy o své [[bigamie|bigamii]] zahladit tajnou policií. Ida Dalserová zemřela v roce [[1937]] a její syn Benito Albiniego v roce [[1942]]. Jisté je, že Mussolini měl během života řadu milenek, z nichž nejznámější je [[Clara Petacci]], která byla popravena společně s ním.