Carmen: Porovnání verzí

'''''Carmen''''' je čtyřaktová [[opera]] francouzského skladatele [[Georges Bizet|Georgese Bizeta]]. [[Libreto]], které napsali [[Henri Meilhac]] a [[Ludovic Halévy]], je založeno na stejnojmenné novele [[Prosper Mérimée|Prospera Mériméea]]. Opera byla poprvé provedena v [[Théâtre de l'Opéra-Comique|Komické opeře]] (Opéra-Comique) v [[Paříž]]i dne 3. března 1875, kdy šokovala obecenstvo premiéry a způsobila skandál svým porušením dobových konvencí.

Přesto, že byl laureátem [[Římská cena|Římské ceny]], musel se Bizet v Paříži 60.&nbsp;let 19.&nbsp;století hodně zasazovat za to, aby se jeho scénická díla prováděla. Dva hlavní operní domy, [[Opéra national de Paris|Národní pařížská opera]] (Opéra national de Paris, Opéra) a [[Théâtre de l'Opéra-Comique|Komická opera]] (Théâtre national de l'Opéra-Comique, Opéra-Comique), uváděly tehdy hlavně konzervativní repertoár, který omezoval příležitosti mladých francouzských talentů.<ref>Steen, str. 586</ref> Bizetův profesionální vztah s&nbsp;Léonem Carvalhem, ředitelem nezávislé společnosti a stejnojmenného divadla [[Théâtre-Lyrique|Théâtre Lyrique]], mu umožnil přivést na scénu dvě opery plného rozsahu, ''[[Lovci perel|Lovce perel]]'' (1863) a ''Krásku z&nbsp;Perthu'' (1867), ale ani jedna nebyla moc úspěšná.<ref>Curtiss, str. 131–42</ref><ref>Dean 1965, str. 69–73</ref>

Když se po [[Prusko-francouzská válka|francouzsko-pruské válce]] v&nbsp;letech 1870–1871 do Paříže opět navrátil umělecký život, Bizet našel více příležitostí pro uvádění svých děl; jeho ''jednoaktová'' opera ''Djamileh'' byla uvedena v&nbsp;Opéra-Comique v&nbsp;květnu 1872. Ačkoli inscenace tohoto díla selhala a byla stažena po 11 představeních,<ref>Dean 1965, str. 97–98</ref> vedla k&nbsp;další objednávce od divadla, tentokrát na celovečerní operu, pro kterou [[Henri Meilhac]] a [[Ludovic Halévy]] měli vytvořit libreto.<ref name="D100"></ref> Halévy, který napsal text Bizetovy studentské opery ''Le docteur Miracle'' (1856), byl bratrancem Bizetovy ženy Geneviève;<ref>Curtiss, str. 41</ref> on i&nbsp;Meilhac měli solidní pověst jako libretisté mnoha operet [[Jacques Offenbach|Jacquese Offenbacha]].<ref>Dean 1965, str. 84</ref>

Bizet byl zakázkou Opéra-Comique nadšený a vyjádřil svému příteli Edmundovi Galabertovi své uspokojení „v&nbsp;absolutní jistotě, že jsem našel svou cestu“.<ref name="D100">Dean 1965, str. 100</ref> Předloha byla předmětem diskusí mezi skladatelem, libretisty a managementem Opéra-Comique; Adolphe de Leuven učinil jménem divadla několik návrhů, které byly zdvořile odmítnuty. Byl to Bizet, který jako první navrhl adaptaci novely Prospera Mériméea ''Carmen''.<ref>McClary, str. 15</ref> Mériméeův příběh je směsicí cestopisné a dobrodružné historky, možná inspirované spisovatelovými dlouhými cestami ve Španělsku v&nbsp;roce 1830, a původně vyšel v&nbsp;roce 1845 v&nbsp;časopise ''Revue des deux Mondes''.<ref name="Columbia">{{Citace elektronické monografie|titul= Prosper Mérimée's Novella, Carmen|url= http://www.columbia.edu/itc/music/NYCO/carmen/merimee.html|vydavatel= Columbia University|rok= 2003|datum přístupu= 11 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref> Možná byl také částečně ovlivněn básní [[Alexandr Sergejevič Puškin|Alexandra Puškina]] „Cikáni“ z&nbsp;roku 1824,<ref>Dean 1965, str. 230</ref> kterou Mérimée přeložil do francouzštiny;{{refn|V&nbsp;prvním jednání při svém vzdoru vůči veliteli stráže Zunigovi zpívá Carmen slova „Coupe-moi, brûle-moi“, která jsou převzata z&nbsp;Mériméeho překladu Puškina.<ref>Newman, pp. 267–68</ref>|group= pozn.}} Existuje také verze, že příběh byl vytvořen podle historky, kterou Mériméeovi vyprávěla jeho přítelkyně, hraběnka de Montijo.<ref name="Columbia"></ref> Bizet se poprvé mohl setkat s&nbsp;tímto příběhem během svého pobytu v&nbsp;Římě v&nbsp;letech 1858–60, protože noviny zaznamenávají Mériméea jako jednoho ze spisovatelů, jehož díla ho v&nbsp;těch letech upoutala.<ref>Dean 1965, str. 34</ref>

!premiérové obsazení 3. března 1875<br>dirigent: Adolphe Deloffre<ref name="D112"></ref>

''Náměstí v&nbsp;Seville. Po pravé straně jsou dveře do továrny na tabák. V&nbsp;zadní části je most. Vlevo je strážnice.''

''Krčma Lillase Pastii''

Když zůstanou pouze Carmen, Frasquita a Mercédès, přicházejí podloudníci Dancaïre a Remendado a odhalí své plány zbavit se nedávno získaného pašovaného zboží („Nous avons en tête une affaire“). Frasquita a Mercédès jsou ochotni jim pomoci, ale Carmen odmítá, protože si přeje čekat na Josého. Když podloudnící odejdou, přichází José. Carmen s&nbsp;ním jedná prostřednictvím soukromého exotického tance („Je vais danser en votre honneur… La la la“), ale její píseň je spojena se vzdáleným voláním z&nbsp;kasáren. Když José říká, že se musí vrátit do služby, vysmívá se mu a on odpovídá tím, že jí ukáže květinu, kterou na něho hodila na náměstí („La fleur que tu m'avais jetée“). Pochybující Carmen požaduje, že jí dokáže svou lásku tím, že s&nbsp;ní odjede. José odmítá utéci, ale jak se připravuje na odchod, vstoupí Zuniga hledající Carmen. On a José spolu bojují a jsou odděleni vracejícími se podloudníky, kteří zkrotí Zunigu. Po útoku na nadřízeného důstojníka nemá José jinou možnost než se připojit ke Carmen a pašerákům („Suis-nous à travers la campagne“).

''Divoké místo v&nbsp;horách''

Micaëla vstoupí s&nbsp;průvodcem, hledá Josého a rozhodne se ho před Carmen zachránit („Je dis que rien ne m'épouvante“). Když uslyší výstřel, skryje se strachem; je to José, který vystřelil na vetřelce, kterým se ukázal být Escamillo. Josého potěšení při setkání s&nbsp;toreadorem se obrací v&nbsp;hněv, když Escamillo deklaruje své pobláznění do Carmen. Pár bojuje („Je suis Escamillo, toréro de Granada“), jsou ale přerušeni vracejícími se pašeráky a dívkami („Holà, holà José“). Když Escamillo odchází, pozve všechny na nejbližší býčí zápasy do Sevilly. Micaëla je objevena; zpočátku s&nbsp;ní José neodchází ani přes Carmenin výsměch, ale pak souhlasí s&nbsp;tím, že půjde, když mu Micaëla řekne, že jeho matka umírá. Když odchází, slíbí, že se vrátí, Escamillo je slyšen v&nbsp;dálce, jak zpívá toreadorovu píseň.

''Náměstí v&nbsp;Seville. V&nbsp;pozadí zdi starého amfiteátru''

== Vznik ==

=== Historie psaní ===

Pro zkoušky, které měly začít v&nbsp;říjnu 1873, začal Bizet psát kolem ledna toho roku, a do léta dokončil hudbu pro první jednání a možná že toho stihl načrtnout více. V&nbsp;tomto čase se podle Bizetova životopisce Wintona Deana „přihodil nějaký zádrhel v&nbsp;Opéra-Comique“ a projekt byl na chvíli pozastaven.<ref>Dean 1965, str. 105</ref> Jedním z&nbsp;důvodů zpoždění mohly být potíže při hledání zpěvačky pro titulní roli.<ref name="Grove"></ref> Dalším byl rozkol mezi společnými režiséry divadla, [[Camille du Locle|Camillem du Locle]] a [[Adolphe de Leuven|Adolphem de Leuven]], který se týkal vhodnosti inscenace. De Leuven hlučně oponoval celé myšlence prezentovat tak nemorální příběh v&nbsp;tom, co považoval za své rodinné divadlo, a byl si jistý, že diváci budou vyděšeni. Halévy ho ujistil, že příběh bude zjemněn, že charakter Carmen bude změkčen a kompenzován Micaëlou, kterou Halévy popsal jako „velmi nevinnou a velmi mladou dívku“. Navíc [[Romové|cikáni]] budou představováni jako komické postavy a Carmenina smrt bude na konci zastíněna „triumfálními průvody, balety a radostnými fanfárami“. De Leuven neochotně souhlasil, ale jeho neustálé nepřátelství k&nbsp;projektu vedlo k&nbsp;jeho rezignaci z&nbsp;divadla počátkem roku 1874.<ref>Curtiss, str. 351</ref>

Zdá se, že Bizet po různých zpožděních v kompozici ''Carmen'' opět pokračovat na počátku roku 1874. Její návrh – 1200&nbsp;stran [[Partitura|partitury]] – dokončil v&nbsp;létě 1874, které strávil v&nbsp;umělecké kolonii v&nbsp;městečku [[Bougival]] nedaleko Paříže. S&nbsp;výsledkem byl spokojen a informoval svého přítele: „Napsal jsem dílo, které je zcela jasné a živé, plné barvy a melodie“.<ref>Dean 1965, str. 108–09</ref> Během zkoušek, které započaly v&nbsp;říjnu, Bizet opakovaně měnil hudbu – někdy na žádost orchestru, který zjistil, že je něco pro něj nemožné zahrát,<ref name="Grove">Dean 1980, str. 759–61</ref> někdy splnil požadavky jednotlivých zpěváků a jindy v&nbsp;reakci na požadavky z&nbsp;vedení divadla.<ref>Dean 1965, str. 215 (n)</ref> Vokální partitura, které publikoval Bizet v&nbsp;březnu 1875, ukazuje významné změny od verze, které prodal vydavatelům, Choudensovi, v&nbsp;lednu 1875; partitura pro dirigenta použitá na premiéře se liší od každého z&nbsp;těchto dokumentů. Neexistuje žádné definitivní vydání a mezi muzikology existují rozdílné názory, které verze představují skutečné záměry skladatele.<ref name="Grove"></ref><ref name="McC"></ref> Bizet také změnil libreto, přeorganizoval pořadí a podstrčil své vlastní verše tam, kde měl pocit, že se libretisté příliš odchýlili od charakteru Mériméova originálu.<ref>{{Citace periodika|příjmení=Nowinski|jméno=Judith|titul=Sense and Sound in Georges Bizet's ''Carmen''|periodikum=The French Review|ročník=43|číslo=6|datum vydání=May 1970|strany=891|<!--WIRE:nepřevedeno:-->jstor=386524|jazyk=anglicky}}</ref> Mezi dalšími změnami dodal další slova do Carmeniny „Habanery“<ref name="McC">McClary, str. 25–26</ref> a přepracoval text Carmenina sóla ve třetím jednání s&nbsp;kartami. Poskytl také novou otevírací linku pro „Seguidillu“ v&nbsp;1. jednání.<ref name="D214">Dean 1965, str. 214–17</ref>

=== Charakter postav ===

Většina postav v&nbsp;''Carmen'' – vojáci, pašeráci, cikánské ženy a vedlejší postavy Micaëla a Escamillo – jsou v&nbsp;rámci tradice ''opéra comique'' relativně známými typy, ačkoli neobvyklé bylo čerpání z&nbsp;proletářského života.<ref name="OMO"></ref> Dvě hlavní postavy, José a Carmen, leží mimo žánr. Každý z&nbsp;nich je prezentován zcela odlišně od Mériméeho portrétu vražedného bandity a zrádné, amorální pletichářky <ref name="C397"></ref> a ani ve svých poměrně sanovaných formách neodpovídají normám ''opéra comique''. Více se podobají stylu ''[[Verismus|verismu]]'', který lze najít s&nbsp;plnějším výrazem v&nbsp;[[Giacomo Puccini|Pucciniho ]] pracích.<ref>Dean 1965, str. 244</ref>

Dean se domnívá, že José je ústřední postavou opery: „Je to o&nbsp;jeho osudu spíše než o&nbsp;Carmen, který nás zajímá“.<ref name="D221">Dean 1965, str. 221–24</ref> Hudba charakterizuje jeho postupný úpadek, od jednání k&nbsp;jednání, od čestného vojáka až po dezertéra, vagabunda a konečně vraha.<ref name="Grove"></ref> V&nbsp;prvním jednání je prostým venkovanem s&nbsp;Micaëlou; v&nbsp;2. jednání projevuje větší tvrdost, což je výsledek jeho zkušeností jako vězně, ale je zřejmé, že ke konci jednání jeho zamilování do Carmen vedou jeho emoce mimo kontrolu. Dean ho popisuje ve 3. jednání jako chycené zvíře, které odmítá opustit klec, i&nbsp;když se mu otvírají dveře, zpustošeného kombinací svědomí, žárlivosti a zoufalství. V&nbsp;závěrečném jednání přebírá jeho hudba pochmurnost a smysluplnost, která odráží jeho nový fatalismus: „Učiní ještě jednu výzvu, pokud Carmen odmítne, ví, co má dělat.“<ref name="D221"></ref>

Carmen sama, říká Dean, je novým druhem operní hrdinky představující nový druh lásky, ne nevinnou povahu spojenou se „neposkvrněnou sopránovou“ školou, ale něco mnohem živočišnějšího a nebezpečnějšího. Její rozmary, neohroženost a láska ke svobodě jsou všechny hudebně zastoupeny: „Je vykoupena z&nbsp;jakéhokoli podezření z&nbsp;vulgárnosti díky své odvaze a fatalismu tak živě realizovaného v&nbsp;hudbě“.<ref name="Grove"></ref><ref name="D225">Dean 1965, str. 224–25</ref> Curtiss naznačuje, že Carmenin charakter, duchovně i&nbsp;hudebně, může být realizací vlastní nevědomé Bizetovy touhy po svobodě, která mu byla odepřena jeho dusným sňatkem.<ref>Curtiss, str. 405–06</ref> Americký kritik Harold Schonberg srovnává Carmen s&nbsp;ženským Donem Giovanni. Raději by zemřela, než aby byla sama sobě nepravdivá.<ref>Schonberg, str. 35</ref> „Dramatická osobnost postavy a rozsah nálad, které musí vyjádřit, vyžadují výjimečné herecké a zpěvácké talenty. To odradilo některé z&nbsp;nejvýznamnějších představitelů opery; [[Maria Callas]], i&nbsp;když nahrála její part, ji nikdy nezpívala na jevišti.<ref>Azaola (ed.), str. 9–10</ref> Hudební vědec Hugh Macdonald poznamenává, že „francouzská opera nikdy nevytvořila další [[femme fatale]] jako Carmen“, i&nbsp;když možná ovlivnila některé hrdinky [[Jules Massenet|Massenetových]] oper. Macdonald naznačuje, že mimo francouzský repertoár mohou být [[Richard Strauss|Strausova]] Salome a Lulu [[Alban Berg|Albana Berga]] „považovány za vzdálené zvrhlé potomky Bizetovy svůdnice“.<ref name="OMO2">{{Citace elektronické monografie|příjmení= Macdonald|jméno= Hugh|titul= Carmen|url= http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/O008315?q=Carmen&hbutton_search.x=37&hbutton_search.y=9&source=omo_t237&source=omo_gmo&source=omo_t114&search=quick&pos=22&_start=1#firsthit|vydavatel= Oxford Music Online|datum přístupu= 29 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref>

Bizet údajně pohrdal hudbou, kterou napsal pro Escamilla: „No, oni žádali o&nbsp;výkaly, a tak je mají“, prý poznamenal o&nbsp;toreadorově písni, ale jak komentuje Dean, „otřepanost leží v&nbsp;charakteru, nikoliv v&nbsp;hudbě“.<ref name="D221"></ref> Micaëlina hudba byla kritizována za prvky „Gounodismu“, ačkoli Dean tvrdí, že její hudba má větší vitalitu, než kterýkoliv z&nbsp;vlastních [[Charles Gounod|Gounodových]] hrdinek.<ref>Dean 1965, str. 226</ref>

== Historie uvádění ==

=== Sestavení obsazení ===

Hledání zpěvačky-herečky pro uvedení Carmen začalo v&nbsp;létě 1873. Tisk spekuloval nad favorizovanou Zulmu Bouffarovou, která asi byla preferovanou volbou libretistů. Zpívala hlavní role v&nbsp;mnoha [[Jacques Offenbach|Offenbachových]] operách, ale pro Bizeta byla nepřijatelná a byla jako nevhodná odmítnuta du Loclem.<ref>Curtiss, str. 355</ref> V&nbsp;září se obrátili na francouzskou sopránistku Marii Rozeovou, známou svými předchozími triumfy v&nbsp;Opéra-Comique, v&nbsp;Národní pařížské opeře a v&nbsp;Londýně. Roli odmítla, když se dozvěděla, že bude muset na jevišti zemřít.<ref>Dean 1965, str. 110</ref> Role pak byla nabídnuta francouzské mezzosopránistce [[Célestine Galli-Marié|Célestině Galli-Marié]], která po několika měsíčním vyjednáváním s&nbsp;du Loclem souhlasila s&nbsp;podmínkami.<ref>Curtiss, str. 364</ref> Galli-Marié, náročná a někdy prudká umělkyně, se ukázala být pevným Bizetovým spojencem, často podporující jeho odpor vůči požadavkům vedení, že by práce měla by zjemněna.<ref>Curtiss, str. 383</ref> V&nbsp;té době se obecně věřilo, že se skladatelem měli během měsíců zkoušek milostný poměr.<ref name="OMO"></ref>

Vedoucí tenorový part Dona José byla dán francouzskému tenorovi Paulu Lhérieovi, vycházející hvězdě Opéra-Comique, která se nedávno objevila v&nbsp;dílech [[Jules Massenet|Masseneta]] a [[Léo Delibes|Delibese]]. Později se stal barytonem a v&nbsp;roce 1887 zpíval úlohu Zurgy při premiéře v&nbsp;Covent Garden v&nbsp;Bizetových ''Lovcích perel''.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=Forbes|jméno=Elizabeth|url=http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/O902707?q=Paul+Lherie&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit|titul=Lhérie [Lévy], Paul|vydavatel=Oxford Music Online|datum přístupu=1 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref> Jacques Bouhy, obsazený, aby zpíval Escamilla, byl mladý belgický baryton, který se již objevil v&nbsp;náročných rolích jako Méphistophélès v&nbsp;Gounodově ''Faustovi'' a jako [[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozartův]] Figaro.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení= Forbes|jméno= Elizabeth |url= http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/03701?q=Joseph+Bouhy&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit|titul= Bouhy, Jacques(-Joseph-André)|vydavatel= Oxford Music Online|datum přístupu= 1 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref> Francouzská sopránistka Marguerite Chapuyová, která zpívala Micaëlu, byla na začátku krátké kariéry, ve které byla rychlou hvězdou v&nbsp;londýnském Královském divadle Drury Lane; anglický impresário James H. Mapleson se domníval, že byla „jednou z&nbsp;nejkrásnějších vokalistek, které jsem měl tu čest poznat“. Nicméně se v&nbsp;roce 1876 vdala, zcela opustila jeviště a odmítla Maplesonovy značné peněžní pobídky na návrat.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Mapleson|jméno=James H.|titul= The Mapleson Memoirs, ''Volume I, Chapter XI''|url= http://www.gutenberg.org/files/36143/36143-h/36143-h.htm|kapitola= Marguerite Chapuy|vydavatel= Belford, Clarke & Co.|místo= Chicago, New York and San Francisco|rok= 1888|jazyk=anglicky}}</ref>

=== Premiéra a počáteční uvádění ===

Vzhledem k&nbsp;tomu, zkoušky začaly až v&nbsp;říjnu 1874 a trvaly déle, než se předpokládalo, byla premiéra opožděna.<ref>Dean 1965, str. 111–12</ref> Finální nácviky probíhaly dobře a ve všeobecně optimistické náladě byla premiéra stanovena na 3. března 1875, na den, kdy bylo náhodou formálně ohlášeno Bizetovo jmenování rytířem [[Řád čestné legie|čestné legie]].{{refn|Bizet byl na začátku února informován o&nbsp;blížícím se vyhlášení a řekl Carvalhově ženě, že je zavázán manželovi za podporu své práce.<ref>Curtiss, str. 386–87</ref>|group= "pozn."}} Premiéry, kterou řídil Adolphe Deloffre, se zúčastnilo mnoho předních hudebních osobností Paříže, mezi nimi Massenet, Offenbach, Delibes a Gounod.<ref name="D114"></ref> Během vystoupení, byl posledně uvedený zaslechnut, že si hořce stěžuje, že mu Bizet ukradl hudbu Micaëliny árie: „Ta melodie je moje!“<ref name="C391">Curtiss, str. 391</ref> Halévy zaznamenal své dojmy z&nbsp;premiéry v&nbsp;dopise kamarádovi, první jednání bylo zjevně dobře přijato, s&nbsp;potleskem pro hlavní čísla a četnými vyvoláními. První část 2. jednání také proběhla dobře, ale po toreadorově písni nastal, jak Halévy poznamenal, „chlad“. Ve 3. jednání si Micaëlina árie vysloužila potlesk, ačkoliv diváci byli stále více znepokojeni. Závěrečné jednání byl „ledové nepřátelství od začátku do konce“ a Bizet zůstal „jen s&nbsp;útěchou několika přátel“.<ref name="D114">Dean 1965, str. 114–15</ref> Kritik Ernest Newman napsal později, že sentimentální publikum Opéra-Comique bylo „šokováno drastickým realismem děje“ a nízkou postojovou a vadnou morálkou většiny postav.<ref name="N248">Newman, str. 248</ref> Podle skladatele Benjamina Godarda Bizet odsekl jako odpověď na kompliment: „Nevidíš, že všichni ti měšťáci nerozuměli bídnému slovu díla, které jsem pro ně napsal?“<ref>Dean 1965, str. 116</ref> V&nbsp;krátké době po skončení díla Massenet zaslal Bizetovi blahopřání: „Jak šťastný musíte být v&nbsp;této době – je to velký úspěch!“.<ref>Curtiss, str. 395–96</ref>

V&nbsp;dalších dnech se celkový tón recenzí v&nbsp;tisku pohyboval v&nbsp;rozmezí od zklamání až po rozhořčení. Více konzervativnější kritici si stěžovali na „Wagnerismus“ a podřízenost hlasu ke zvuku orchestru.<ref name="Dean 1965, str. 117">Dean 1965, str. 117</ref> Vládlo zděšení, že hrdinka je spíše amorální sváděč než ctnostná žena;<ref>Steen, str. 604–05</ref> Interpretaci role Galli-Marié popsal jeden kritik jako „samou inkarnaci zločinu“.<ref name="Dean 1965, str. 117"></ref> Jiní srovnávali práci nepříznivě s&nbsp;tradičním repertoárem Opéra-Comique [[Daniel Auber|Aubera]] a [[François Adrien Boieldieu|Boieldieua]]. Léon Escudier v&nbsp;''L'Art Musical'' nazval ''Carmeninu'' hudbu „nudnou a obskurní… ucho se vyčerpává tím, že čeká na kadenci, která nikdy nepřichází“.<ref>Dean 1965, str. 118</ref> Zdálo se, že Bizet obecně nedokázal splnit očekávání, a to jak těch, kteří (vzhledem k&nbsp;minulým spojením Halévy a Meilhaca) očekávali něco ve formátu Offenbacha, tak i&nbsp;kritiků jako Adolphe Jullien, kteří předvídali [[Richard Wagner|Wagnerovo]] hudební drama. Mezi několika málo podporujícími kritiky byl básník Théodore de Banville; píšící do ''Le National'', tleskal Bizetovi za představení dramatu se skutečnými muži a ženami místo obvyklých „loutek“ Opéra-Comique.<ref>Curtiss, str. 408–09</ref>

Ve svém počátečním uvádění v&nbsp;Opéra-Comique ''Carmen'' vyprovokovala jen málo veřejného nadšení; chvíli sdílela divadlo s&nbsp;mnohem populárnějším [[Giuseppe Verdi|Verdiho]] ''Requiem''.<ref>Curtiss, str. 379</ref> ''Carmen'' byla často uváděna v&nbsp;poloprázdném sále, a to i&nbsp;tehdy, když vedení rozdalo velké množství vstupenek.<ref name="Grove"></ref> Počátkem 3. června, den po 33. představení opery, Bizet náhle ve věku 36 let zemřel. Byl to den jeho svatebního výročí. Představení bylo toho večera zrušeno; tragické okolnosti přinesly dočasné zvýšení veřejného zájmu během krátkého období před skončením sezóny.<ref name="OMO"></ref> Du Locle přinesl v&nbsp;listopadu 1875 ''Carmen'' zpět s&nbsp;původním obsazením a do 15. února 1876 proběhlo dalších 12 představení, aby získala roční součet v&nbsp;původní produkci 48.<ref name="C427">Curtiss, str. 427–28</ref> Mezi těmi, kteří se zúčastnili jednoho z&nbsp;těchto pozdějších představení, byl [[Petr Iljič Čajkovskij|Čajkovskij]], který napsal své dobrodince Naděždě von Meckové: „''Carmen'' je mistrovské dílo ve všem smyslu slova… jeden z&nbsp;těch vzácných výtvorů, které vyjadřují úsilí celé hudební epochy“.<ref>Weinstock, str. 115</ref> Po závěrečném uvedení nebyla ''Carmen'' v&nbsp;Paříži viděna až do roku 1883.<ref name="Grove"></ref>

=== Brzké oživení ===

[[Soubor:Bizet - Carmen - Famous Carmens of the Past - The Victrola book of the opera.jpg|náhled|vlevo|upright|Mnoho významných umělců zpívalo roli Carmen v&nbsp;časných produkcích opery.|alt=černobílý plakát, koláž jedenácti žen, představitelek Carmen]]

Krátce před svou smrtí Bizet podepsal smlouvu o&nbsp;produkci ''Carmen'' ve Vídeňské dvorní opeře. Pro tuto verzi, představenou poprvé 23. října 1875, Bizetův přítel a francouzský skladatel Ernest Guiraud nahradil původní mluvené dialogy recitativy, aby vytvořil formát [[Grand opera|velké opery]]. Guiraud také přeorchestroval hudbu z&nbsp;Bizetovi suity L'Arlésienne, aby zajistil velkolepý balet ve druhém jednání ''Carmen''.<ref name="C426"></ref> Krátce před počátečním uvedením ve Vídni se režisér dvorní opery Franz von Jauner rozhodl využít části původního dialogu spolu s&nbsp;některými z&nbsp;Guiraudových recitativů; tento hybrid a celá recitativní verze se staly normami pro inscenace opery mimo Francii po většinu 20.&nbsp;století.<ref>Dean 1965, str. 129 (n)</ref>

Přes odchylky od původního Bizetova formátu a některé kritické výhrady byla vídeňská produkce z&nbsp;roku 1875 velkým úspěchem, získala chválu od veřejností města, od Wagnera, tak i&nbsp;od [[Johannes Brahms|Brahmse]]. Brahms údajně viděl operu 20krát a řekl, že by „šel na konce světa, aby Bizeta objal“.<ref name="C426">Curtiss, str. 426</ref> Vídeňský triumf započal rychlé povstávání opery směrem k&nbsp;celosvětové slávě. V&nbsp;únoru 1876 byla premiérována inscenace v&nbsp;Bruselu v&nbsp;divadle La Monnaie; v&nbsp;následujícím roce se vrátila s&nbsp;Galli-Marié v&nbsp;titulní roli a poté se stala trvalou součástí repertoáru v&nbsp;Bruselu. Dne 17. června 1878 byla ''Carmen'' produkována v&nbsp;Londýně v&nbsp;[[Her Majesty’s Theatre|Divadle jejího Veličenstva]], kde Minnie Hauk začala své dlouhé spojení s&nbsp;rolí Carmen. Souběžná produkce v&nbsp;Londýně v&nbsp;[[Royal Opera House|Covent Garden]] s&nbsp;italskou-francouzskou zpěvačkou Adelinou Pattiovou byla zrušena, když Pattiová odstoupila. Úspěšná produkce Covent Garden zpívaná v&nbsp;italštině měla v&nbsp;Dublinu stejně nadšené přijetí. Dne 23. října 1878 získala opera americkou premiéru na Newyorské akademii hudby a tentýž rok byla představena v&nbsp;[[Petrohrad|Petrohradě]]ě.<ref name="C427"></ref>

V&nbsp;následujících pěti letech byly provedena v&nbsp;mnoha evropských a amerických městech. Opera nalezla zvláštní zalíbení v&nbsp;Německu, když ji kancléř [[Otto von Bismarck]] zjevně viděl při 27 různých příležitostech a [[Friedrich Nietzsche]] se domníval, že se „stal lepším mužem, když k&nbsp;němu Bizet promlouvá“.<ref>Nietzsche, str. 3</ref><ref name="C429">Curtiss, str. 429–31</ref> ''Carmen'' byla také vychvalována v&nbsp;mnoha francouzských provinčních městech, včetně [[Marseille]], [[Lyon]]u a v&nbsp;roce 1881 v&nbsp;[[Dieppe (Seine-Maritime)|Dieppe]], kde se Galli-Marié vrátila do role Carmen. V&nbsp;srpnu 1881 zpěvačka napsala Bizetově vdově, aby ji oznámila, že španělská premiéra ''Carmen'' v&nbsp;Barceloně byla „dalším velkým úspěchem“.<ref>Curtiss, str. 430</ref> Ale Carvalho, který převzal vedení Opéra-Comique, si stále myslel, že práce je nemorální a odmítl ji znovu uvést. Meilhac a Hálevy byli lépe připraveni na obrození, za předpokladu, že by se v&nbsp;něm Galli-Marié nezúčastnila; obvinili její interpretaci za relativní selhání úvodního provedení.<ref name="C429"></ref>

V&nbsp;Českých zemích byla Carmen poprvé provedena v němčině ve [[Stavovské divadlo|Stavovském divadle]] v Praze v&nbsp;roce 1880. V&nbsp;češtině byla provedena v pražském [[Národní divadlo|Národním divadle]] 3.&nbsp;ledna 1884 v&nbsp;překladu [[Eliška Krásnohorská|Elišky Krásnohorské]].<ref>{{Citace elektronické monografie |titul=Georges Bizet |vydavatel=Národní Divadlo | url=https://www.narodni-divadlo.cz/cs/umelec/georges-bizet | ref=harv | datum přístupu=2018-02-09}}</ref> Představení dirigoval [[Mořic Stanislav Anger|Mořic Anger]], představení režíroval František Hynek. V&nbsp;roli Carmen zpívala sopranistka [[Irma Reichová]], Don Josého Antonín Vávra, Escamilla František Hynek a Micaelu Marie Laušmanová. Do konce roku 1884 byla Carmen v&nbsp;Národním divadle provedena celkem devatenáctkrát.<ref>{{Citace elektronické monografie | titul=Carmen (Opera) |vydavatel=Národní Divadlo | url=http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Inscenace.aspx&ic=784&pn=256affcc-f002-2000-15af-c913k3315dpc | ref=harv | datum přístupu=2018-02-09}}</ref> Tehdejší Divadelní listy ocenily výkon Irmy Reichové v&nbsp;roli Carmen při premiéře: „Síla hlasu jejího stoupala až ku rozhodnému výsledku finálnímu, tak že posluchače zajímati, ba unášeti dovedla“. A&nbsp;ocenily i&nbsp;pečlivé přípravy a provedení kapelníkem Angrem, i&nbsp;„dosti hladký“ překlad Elišky Krásnohorské. Hodnocení hudební složky se neslo v&nbsp;duchu mírné kritiky: „Provedení opery té na divadle českém stihlo intence skladatelovy trefným obsazením a skvělou výpravou v&nbsp;míře dokonalé; neboť bez těchto závažných činitelů musela by značně utrpěti partitura, jež se právě vznešenosti své hudební dikce neb dokonce vymožeností nejnovější doby, jíž náleží, nevyznamenává.“

V&nbsp;dubnu 1883 Carvalho nakonec oživil ''Carmen'' v&nbsp;Opéra-Comique s&nbsp;francouzskou sopranistkou Adèle Isaacovou, která se v&nbsp;podvědomé produkci vymanila z&nbsp;některých kontroverzních aspektů originálu. Carvalho byl kritiky hrubě odsouzený za to, že nabídl parodii toho, co bylo považováno za mistrovské dílo francouzské opery; nicméně tato verze byla veřejností přijata a hrála se ve vyprodaných sálech. V&nbsp;říjnu Carvalho pod tlakem revidoval produkci; vrátil zpět Galli-Marié a obnovil partituru a libreto do formy z&nbsp;roku 1875.<ref>Dean 1965, str. 130–31</ref>

=== Celosvětový úspěch ===

Dne 9. ledna 1884 byla ''Carmen'' poprvé uváděna v&nbsp;[[Metropolitan Opera|Metropolitní opeře ]] v&nbsp;New Yorku se smíšeným kritickým přijetím. Deník ''[[The New York Times|New York Times]]'' uvítal Bizetovu „hezkou a efektivní práci“, ale porovnal interpretaci titulní role Zelie Trebelliho negativně s&nbsp;rolí Minnie Haukové. Poté byla ''Carmen'' rychle začleněna do pravidelného repertoáru Metropolitní. V&nbsp;únoru 1906 [[Enrico Caruso]] poprvé zpíval Josého v&nbsp;Metropolitní; pokračoval v&nbsp;této roli až do roku 1919, dva roky před jeho smrtí.<ref name="Met">{{Citace elektronické monografie|titul= The Metropolitan Opera Archives|url= http://archives.metoperafamily.org/archives/frame.htm|vydavatel= Metropolitan Opera|datum přístupu= 4 March 2012|jazyk=anglicky}} (vyhledávání klíčových slov: zadat „Carmen“ a požadovaný časový rozsah)</ref> Na turné s&nbsp;Metropolitní 17. dubna 1906 zpíval roli v&nbsp;Grand Opera House v&nbsp;[[San Francisco|San Franciscu]]. Později si sedl a až do 3. hodiny četl recenze z&nbsp;časných vydáních novin.<ref>Winchester, str. 206–09</ref> O&nbsp;dvě hodiny později ho probudili první dramatické otřesy [[Zemětřesení v San Franciscu 1906|zemětřesení v&nbsp;San Franciscu]], po němž spolu se svými spolupracovníky spěšně unikli z&nbsp;hotelu Palace.<ref>Winchester, str. 221–23</ref>

Popularita ''Carmen'' pokračovala u&nbsp;následujících generacích amerických operních návštěvníků; k&nbsp;počátku roku 2011 se v&nbsp;samotné Metropolitní opeře hrála téměř tisíckrát.<ref name="Met"></ref> Podobný úspěch měla i&nbsp;v&nbsp;dalších amerických městech, ve všech částech světa a v&nbsp;mnoha jazycích.<ref name="C435">Curtiss, str. 435–36</ref> Carmenina Habanera z&nbsp;prvního jednání a toreadorova píseň „Votre toast“ z&nbsp;2. jednání patří mezi nejpopulárnějším a nejznámějším ze všech operních árií,<ref>{{Citace elektronické monografie|titul= Ten Pieces|url= http://www.bbc.co.uk/programmes/articles/PfZrGYnFV7zgRMcrqzp1zW/habanera-and-toreador-song-from-carmen-suite-no-2|vydavatel= BBC|rok= 2016|datum přístupu= 22 May 2016|jazyk=anglicky}}</ref> ta druhá je dle Newmana „nádherný kus chvástání“, „proti kterému se hlasy a obočí puristů dlouho marně zvedají“.<ref>Newman, str. 274</ref> Většina produkce mimo Francii následovala vzor vytvořený ve Vídni a zahrnovala bohaté baletní mezihry a další výjevy, praxi, kterou [[Gustav Mahler|Mahler]] opustil ve Vídni, když v&nbsp;roce 1900 dílo znovu uvedl.<ref name="N248"></ref> V&nbsp;roce 1919 si starý Bizetův současník [[Camille Saint-Saëns]] stěžoval na „divnou představu“ o&nbsp;přidání baletu, který považoval za „šeredný kaz na tomto mistrovském díle“, a přemýšlel nad tím, proč jí Bizetova vdova, které v&nbsp;té době ještě žila, dovolila.<ref>Curtiss, str. 462</ref>

V&nbsp;Opéra-Comique po svém oživení v&nbsp;roce 1883 byla ''Carmen'' vždy uváděna v&nbsp;dialogové verzi s&nbsp;minimálními hudebními přikrášleními.<ref name="D218"></ref> Do roku 1888, roku 50. výročí Bizetova narození, tam byla opera provedena 330 krát; <ref name="C435"></ref> do roku 1938, jeho stoletého výročí, celkový počet představení v&nbsp;divadle dosáhl 2271.<ref>Steen, str. 606</ref> Nicméně mimo Francii zůstala praxe užívání recitativů po mnoho let normou; produkce londýnského opery Carl Rosa Opera v&nbsp;roce 1947 a inscenace Waltera Felsensteina v&nbsp;roce 1949 v&nbsp;Berlíně Komische Oper jsou mezi prvními známými příklady, kdy byla dialogová verze použita jinde než ve Francii.<ref name="D218">Dean 1965, str. 218–21</ref><ref>Neef, str. 62</ref> Žádná z&nbsp;těchto inovací nevedla k&nbsp;mnoha praktickým změnám; podobný pokus byl proveden v&nbsp;Covent Garden v&nbsp;roce 1953, byl ale spěšně stažen a první americká produkce s&nbsp;mluvenými dialogy v&nbsp;Coloradu v&nbsp;roce 1953 se setkala s&nbsp;podobným osudem.<ref name="D218"></ref>

Dean komentoval dramatické zkreslení, které vznikají z&nbsp;potlačení dialogu; je to efekt, o&nbsp;kterém říká, že se akce pohybuje dopředu „v&nbsp;sérii škubnutí namísto hladkého přechodu“, a že většina vedlejších postav se výrazně zmenšuje.<ref name="D218"></ref><ref>McClary, str. 18</ref> Teprve koncem 20. století se dialogové verze staly běžnými v&nbsp;operních domech mimo Francii, ale stále neexistuje žádné všeobecně uznávaná celková partitura. Vydání německého muzikologa Fritze Oesera v&nbsp;roce 1964 bylo pokusem vyplnit tuto mezeru, ale v&nbsp;Deanově pohledu bylo neuspokojivé. Oeser znovu vkládá materiál odstraněný Bizetem během prvních zkoušek a ignoruje mnoho z&nbsp;pozdních změn a zlepšení, které skladatel udělal bezprostředně před prvním provedením;<ref name="Grove"></ref> podle Susan McClaryové tak „neúmyslně zachovává jako definitivní časný návrh opery“.<ref name="McC"></ref> Na počátku 21. století připravil nové edice Robert Didion a Richard Langham-Smith, vydané Schottem a respektive Petersem.<ref name="Wright">Wright, str. Xviii-xxi</ref> Každý se výrazně odchyluje od Bizetovy vokálního partitury z&nbsp;března 1875, publikované během jeho života poté, co Bizet osobně opravil korekturní výtisk; Dean se domnívá, že tato vokální partitura by měla být základem jakékoli standardní edice.<ref name="Grove"></ref> Lesley Wrightová, současná bizetská odbornice, poznamenává, že na rozdíl od jeho krajanů [[Jean-Philippe Rameau|Rameaua]] a [[Claude Debussy|Debussyho]] Bizetovi nevyšlo kritické vydání jeho hlavních děl;<ref>Wright, str. Ix-x</ref> mělo by se objevit, říká: „mohli bychom očekávat dalšího učence, který by se pokusil upřesnit detaily této živé partitury, která fascinuje veřejnost i&nbsp;umělce po více než sto let.“<ref name="Wright"></ref> Zatím obliba ''Carmen'' trvá; podle Macdonalda: „Nezapomenutelnost Bizetových melodií bude udržovat hudbu Carmen živou na věčné časy“ a její status jako populární klasiky není zpochybněn žádnou jinou francouzskou operou.<ref name="OMO2"></ref>

== Hudba ==

Francouzský muzikolog Hervé Lacombe ve svém průzkumu francouzské opery 19. století, tvrdí, že ''Carmen'' je jedna z&nbsp;mála prací z&nbsp;tohoto velkého repertoáru, která obstála ve zkoušce času.<ref>Lacombe, str. 1</ref> Zatímco Lacombe umístil operu pevně do dlouhé tradice ''komické opery'',<ref>Lacombe, str. 233</ref> tak Macdonald se domnívá, že přesahuje žánr a že její nesmrtelnost je zajištěna „kombinací hojnosti překvapujících melodii, obratné harmonie a dokonale ohodnocené orchestrace“.<ref name="OMO"></ref> Dean vidí Bizetův hlavní úspěch při předvedení hlavních událostí opery v&nbsp;hudbě spíše než v&nbsp;dialozích. Píše, že: „Jen několik umělců vyjádřili tak živě muka způsobená sexuálními vášněmi a žárlivostí“. Dean představuje Bizetův realismus v&nbsp;jiné kategorii než ''verismus'' Pucciniho a dalších; ve své schopnosti zapojit diváky do emocí a do utrpení svých postav srovnává skladatele s&nbsp;Mozartem a Verdim.<ref name="Grove"></ref>

Bizet, který nikdy navštívil Španělsko, hledal vhodný etnický materiál, který by mu poskytl autentickou španělskou chuť.<ref name="Grove"></ref> Carmenina habanera je založena na idiomatické skladbě „El Arreglito“, kterou napsal španělský skladatel Sebastián Yradier (1809–65).{{refn|Dean píše, že Bizet výrazně zlepšil původní melodii; „přeměnil ji ze salónního kusu v&nbsp;silný nástroj charakterizace“. Podobně, melodie Manuela Garcíi používa v&nbsp;předehře ke 4.&nbsp;jednání se vyvinuta z „drobného recitativu“ do vypjatého mistrovského díla".<ref name=D228>Dean 1965, pp. 228–32</ref> |group= "pozn."}} Bizet ji považoval za skutečnou lidovou melodii; když se dozvěděl o&nbsp;jejím nedávném původu, přidal poznámku k&nbsp;hlasové partituře a připsal ji Yradierovi.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení= Carr|jméno= Bruce|url= http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/13894?q=Sebastian+Yradier&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit|titul= Iradier (Yradier) (y Salaverri), Sebastián de|vydavatel= Oxford Music Online|datum přístupu= 18 February 2012|<!--WIRE:nepřevedeno:-->display-authors=etal|jazyk=anglicky}}</ref> Používal opravdovou lidovou píseň jako zdroj Carmenina vzdoru „Coupe-moi, brûle-moi“, zatímco jiné části partitury, obzvláště „Seguidilla“, využívají rytmy a instrumentaci spojenou s&nbsp;hudbou [[flamenco|flamenca]]. Nicméně Dean trvá na tom, že „to je francouzská, a ne španělská opera“; „cizí tělesa“, které nepochybně přispívají k&nbsp;jedinečné atmosféře opery, tvoří jen malou část celé hudby.<ref name="D228"></ref>

| popis =

Předehra k&nbsp;prvnímu jednání spojuje tři opakující se témata: vstup toreadorů ze 4. jednání, refrén Toreadorovi písně z&nbsp;2. jednání a motiv, který ve dvou mírně odlišných formách představuje samu Carmen a osud, který ztělesňuje.{{refn|Forma, ve které je zobrazen motiv v&nbsp;předehře předznamenává dramatický 4.&nbsp;jednání, vyvrcholení opery. Když je téma použito k zobrazení Carmen, orchestrace je lehčí, odrážejí její „nestálý, smích, nepolapitelný charakter“.<ref name=D228 /> |group= "pozn."}} Tento motiv, hraný [[Klarinet|klarinetemklarinet]]em, [[Fagot|fagotemfagot]]em, [[Kornet (hudební nástroj)|kornetem]] a [[Violoncello|violoncellem]] přes [[tremolo]] smyčců uzavírá předehru s&nbsp;náhlým crescendem.<ref name="D228"></ref><ref>Newman, str. 255</ref> Když opona stoupá, brzy se ustanoví světlá a slunečná atmosféra a prostupuje úvodními scénami. Falešná slavnost výměny stráže a koketní výměna mezi městským lidem a dívkami z&nbsp;továrny předcházejí změnám nálady, když krátká fráze z&nbsp;motivu osudu oznamuje Carmenin příchod. Po provokativní habaneře s&nbsp;úporným rafinovaným rytmem a změnami tónin zní plně osudový motiv, když Carmen vrhá květinu na Josého před svým odchodem.<ref name="A11">Azaola (ed.), str. 11–14</ref> Tato akce vyvolává od Josého vášnivé hlavní sólo v&nbsp;tonině [[A-dur]], o&nbsp;kterém Dean tvrdí, je obratem v&nbsp;jeho hudební charakteristice.<ref name="D221"></ref> Jak se Micaëla znovu objeví a připojí se k&nbsp;Josému v&nbsp;duetu s&nbsp;teplým klarinetem a doprovodem smyčců, tak se krátce vrátí jemnější styl. Klid je zrušen ženskou hlučnou hádkou, Carmeninym dramatickým návratem a vzdorovitou komunikací se Zunigou. Poté co její okouzlující „Seguidilla“ provokuje Josého k&nbsp;okázalému ostrému výkřiku ve vysokém Ais, před Carmeniným útěkem předchází krátké, ale znepokojivé opakování fragmentu z&nbsp;habanery.<ref name="D228"></ref><ref name="A11"></ref> Bizet několikrát přepracoval toto finále, aby zvýšil jeho dramatický účinek.<ref name="McC"></ref>

Druhé jednání začíná krátkou předehrou, založenou na melodii, kterou José zpívá v&nbsp;zákulisí před dalším nástupem.<ref name="D221"></ref> Sváteční scéna v&nbsp;hostinci předchází Escamillově bouřlivému příchodu, ve kterém [[Žesťový nástroj|žestě]] a [[Bicí nástroj|perkuse]] poskytují významnou podporu, zatímco dav zpívá společně.<ref name="A16">Azaola (ed.), str. 16–18</ref> Kvinteto, který následuje, je popisován Newmanem jako „nesrovnatelného ducha a hudebního vtipu“.<ref>Newman, str. 276</ref> Josého vystoupení uspíšuje dlouhou scénu společného namlouvání; Carmen zpívá, tančí a hraje si s&nbsp;[[kastaněty]]; vzdálený kornetovovo volání, který zavolá Josého do služby, se mísí s&nbsp;Carmeninou melodií tak, aby byly sotva rozpoznatelné.<ref>Newman, str. 280</ref> Tlumený odkaz na osudový motiv na anglickém rohu vede k&nbsp;Josého „Květinové písni“, proudící kontinuální melodii, která končí v&nbsp;''pianissimu'' na trvalé vysoké notě bé (hes).<ref>Newman, str. 281</ref> Josého naléhání, že navzdory Carmeniným lichotkám se musí vrátit do služby, vede k&nbsp;hádce; příchod Zunigy, následný boj a Joséův nevyhnutelný únos do bezprávného života vrcholí hudebně v&nbsp;triumfálním hymnu na svobodu, který uzavírá jednání.<ref name="A16"></ref>

Předehra 3. jednání byla původně určen pro partituru Bizetovi scénické hudby ''L'Arlésienne''. Newman ji popisuje jako „nádhernou miniaturu s&nbsp;velkým dialogem a propojením mezi [[Dřevěný nástroj|dřevěnými dechovými nástroji]]“.<ref>Newman, str. 284</ref> Jak jednání pokračuje, je v&nbsp;hudbě zřejmé napětí mezi Carmen a José. V&nbsp;karetní scéně se živé duety Frasquity a Mercédès stávají zlověstné, když zasáhne Carmen; motiv osudu podtrhuje její předtuchu smrti. Áríe Micaëly po jejím vstupu při hledání Josého je tradiční kus, ačkoli hlubokého cítění, předchází mu a uzavírá ho voláním rohu.<ref name="A19">Azaola (ed.), str. 19–20</ref> Střední část jednání zaujímá Escamillo a José, nyní uznány jako soci pro Carmeninu přízeň. Hudba odráží jejich kontrastní postoje: Escamillo zůstává, jak říká Newman: „neporazitelně zdvořilý a ironický“, zatímco José je mrzutý a agresivní.<ref>Newman, str. 289</ref> Když Micaëla prosí Josého, aby s&nbsp;ní šel k&nbsp;matce, tvrdost Carmeniny hudby odhaluje její nesympatickou stránku. Jak José odjíždí a slibuje, že se vrátí, téma osudu je krátce slyšet v&nbsp;dřevěných deších.<ref>Newman, str. 291</ref> Sebejistý, zákulisní zvuk odjíždějícího Escamilla, který zpívá toreadorův refrén, je výrazným kontrastem proti zuřivému zoufalství Josého.<ref name="A19"></ref>

Závěrečnému jednání předchází živá orchestrální skladba odvozená z&nbsp;krátké ''operety'' [[Manuel García (tenor)|Manuela García]] ''El Criado Fingido''.<ref name="D228"></ref> Po zahajovací davové scéně je pochod toreadorů veden dětským sborem; dav přivítá Escamilla před jeho krátkou milostnou scénou s&nbsp;Carmen.<ref name="A21">Azaola (ed.), str. 21</ref>

V dlouhém finále, ve kterém José udělá Carmen poslední nabídku a je rozhodně odmítnut, je v&nbsp;kritických okamžicích překvapen nadšenými zákulisními výkřiky z&nbsp;býčí arény. Jak José zabije Carmen, sbor zpívá refrén Toreadorovi písně mimo jeviště; osudový motiv, který byl sugestivně přítomen v&nbsp;různých místech během jednání, zní fortissimo spolu s&nbsp;krátkým odkazem na Carmeninu karetní scénu.<ref name="McC"></ref> Poslední slova lásky a zoufalství Josého jsou následovány závěrečným dlouhým akordem, při němž opona padá bez dalšího hudebního nebo vokálního komentáře.<ref>Newman, str. 296</ref>

== Hudební čísla ==

Číslování pocházejí z&nbsp;vokální partitury (anglická verze), kterou vytiskl G. Schirmer v&nbsp;New York v&nbsp;roce 1958 z&nbsp;Guiraudova uspořádání z&nbsp;roku 1875.

'''1. jednání'''

'''2. jednání'''

'''3. jednání'''

'''4. jednání'''

{{li|Les voici, voici la quadrille… Si tu m'aimes, Carmen (sbor lidu, dětí, Escamillo, Carmen, Frasquita, Mercédès)}}

== Nahrávky ==

''Carmen'' byla předmětem mnoha nahrávek, počínaje raným záznamem na voskové válce, úryvky z&nbsp;devadesátých letech 19. století, téměř úplným záznamem v&nbsp;němčině z&nbsp;roku 1908 s&nbsp;[[Ema Destinnová|Emou Destinnovou]] v&nbsp;titulní roli<ref>{{Citace elektronické monografie|url=https://www.marstonrecords.com/products/carmen2|titul=Carmen: The First Complete Recording |vydavatel=Marston Records |datum přístupu=22 May 2016|<!--WIRE:nepřevedeno:-->dead-url=no|url archivu=https://web.archive.org/web/20130215112930/http://www.marstonrecords.com/carmen2/carmen2_tracks.htm |datum archivace=15 February 2013 |jazyk=anglicky}}</ref><ref name="Operadis">{{Citace elektronické monografie|titul= Recordings of Carmen by Georges Bizet on file|url= http://www.operadis-opera-discography.org.uk/CLBICARM.HTM#1 |vydavatel= Operadis|datum přístupu= 30 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref> a kompletní nahrávkou Opéra-Comique z&nbsp;roku 1911 ve francouzštině. Od té doby mnoho z&nbsp;předních operních domů a umělců zaznamenalo dílo, a to jak ve studiových, tak v&nbsp;živých představeních.<ref name="Presto">{{Citace elektronické monografie|titul= Bizet: Carmen – All recordings|url= http://www.prestoclassical.co.uk/w/59724|vydavatel= Presto Classical|datum přístupu= 8 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref> V&nbsp;průběhu let byla řada verzí oceněna a znovu vydána.<ref>{{Citace monografie

== Přizpůsobení ==

Po Bizetově smrti přizpůsobil jeho přítel Ernest Guiraud klíčové hudební témata z&nbsp;''Carmen'' do dvou symfonických suit, které orchestry často uvádějí.

V&nbsp;roce 1883 napsal španělský houslista a skladatel [[Pablo de Sarasate]] (1844–1908) ''Fantasía sobre Carmen'' pro housle, popisovanou jako „důmyslnou a technicky obtížnou“.<ref>{{Citace elektronické monografie|titul= Sarasate, Pablo de|url= http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/24582?q=Pablo+de+Sarasate&hbutton_search.x=31&hbutton_search.y=12&source=omo_t237&source=omo_gmo&source=omo_t114&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit|vydavatel = Oxford Music Online|datum přístupu= 5 June 2012|jazyk=anglicky}}</ref> Klavírní Sonatina č. 6 (Fantasia da kamera super Carmen) italského skladatele [[Ferruccio Busoni|Ferruccio Busoniho]]ho z&nbsp;roku 1920 je založena na tématech ''Carmen''.<ref>{{Citace elektronické monografie|titul= Busoni: Sonatina No. 6 (Chamber Fantasy on Themes from Bizet's Carmen)|url= http://www.prestoclassical.co.uk/w/26359/Ferruccio-Busoni-Sonatina-No-6-Chamber-Fantasy-on-Themes-from-Bizet%27s-Carmen|vydavatel= Presto Classical|datum přístupu= 5 June 2012|jazyk=anglicky}}</ref> V&nbsp;roce 1967 ruský skladatel [[Rodion Ščedrin]] přizpůsobil částí hudby ''Carmen'' do baletu zvaném ''Кармен-сюита'' (Carmen Suite), psaném specificky pro svou manželkou [[Maja Plisecká|Maju Pliseckou]], primabalerinu Bolšojho baletu v&nbsp;Moskvě.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení= Walket|jméno= Jonathan, and Latham, Alison|titul= Shchedrin, Rodion Konstantinovich|url= http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/opr/t114/e6145?q=Rodion+Shchedrin&hbutton_search.x=18&hbutton_search.y=6&source=omo_t237&source=omo_gmo&source=omo_t114&search=quick&pos=3&_start=1#firsthit|vydavatel= Oxford Music Online|datum přístupu= 14 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref><ref>{{Citace periodika|příjmení= Greenfield|jméno= Edward|titul= Bizet (arr. Shchedrin). Carmen – Ballet|periodikum= Gramophone|datum vydání= April 1969|strany=48|jazyk=anglicky}}</ref>

Postava „Carmen“ je pravidelným námětem filmů od počátku kinematografie. Filmy byly natočeny v&nbsp;různých jazycích a interpretovány v&nbsp;různých kulturách a byly vytvořeny předními režiséry včetně amerického režiséra Raoula Walshe (1915),<ref>{{Citace elektronické monografie|url= http://www.imdb.com/title/tt0005061/|titul= Carmen (1915)|vydavatel= IMDb|datum přístupu= 22 May 2016|jazyk=anglicky}}</ref> [[Cecil B. DeMille|Cecila B. DeMille]] (1915),<ref>{{Citace elektronické monografie|url= http://www.imdb.com/title/tt0005060/|titul= Carmen (1915)|vydavatel= IMDb|datum přístupu= 23 May 2016|jazyk=anglicky}}</ref> [[Otto Preminger|Otty Premingera]] (1954) a [[Jean-Luc Godard|Jean-Luc Godarda]]a (1984).<ref>{{Citace periodika|příjmení= Canby|jméno= Vincent|titul= Screen: Godard's ''First Name: Carmen'' Opens|url= https://www.nytimes.com/movie/review?res=9A0DE5D71638F930A3575BC0A962948260|periodikum= The New York Times|datum vydání= 3 August 1984|datum přístupu= 22 May 2016|jazyk=anglicky}}</ref> Premingerova ''Carmen Jones'' byla upravena ze stejnojmenného broadwayského muzikálu z&nbsp;roku 1943. Příběh je přenesen do Chicaga v&nbsp;40. letech 20. století a využívá obsazení pouze Afroameričany.<ref>{{Citace periodika|příjmení= Crowther|jméno= Bosley|titul= Up-dated Translation of Bizet Work Bows|url= https://movies.nytimes.com/movie/review?res=9805EEDD113FE33BBC4151DFB667838F649EDE|periodikum= The New York Times|datum vydání= 29 October 1954|jazyk=anglicky}}</ref> Film Francesco Rosiho z&nbsp;roku 1984 s&nbsp;americkou sopranistkou Julií Migenesovou a španělským tenorem [[Plácido Domingo|Plácido Domingem]] je obecně věrný původnímu příběhu a Bizetově hudbě.<ref>{{Citace periodika|příjmení= Canby|jméno= Vincent|titul= Bizet's Carmen from Francesco Rosi|url= https://www.nytimes.com/1984/09/20/movies/bizet-s-carmen-from-francesco-rosi.html?pagewanted=all|periodikum= The New York Times|datum vydání= 20 September 1984|jazyk=anglicky}}</ref> ''Carmen na ledě'' (1990) v&nbsp;čele s&nbsp;krasobruslařskou [[Katarina Wittová|Katarinou Wittovou]], Brianem Boitanem a Brianem Orserem se inspirovala zlatými medailemi Wittové, které vyhrála během [[Zimní olympijské hry 1988|Zimních olympijských her v&nbsp;roce 1988]].<ref>{{Citace elektronické monografie|url= http://gb.imdb.com/title/tt0243164/|titul= Carmen on Ice 1990|vydavatel= IMDb|datum přístupu= 22 March 2016|jazyk=anglicky}}</ref> Film z&nbsp;roku 2001 Roberta Townsenda ''Carmen: A Hip Hopera'', v&nbsp;němž hraje [[Beyoncé]], je posledním pokusem vytvořit afroamerickou verzi.<ref>{{Imdb film|tt02744150274415|Carmen: A Hip Hopera}}</ref>

== Odkazy ==

| příjmení2 =

| jméno2 =

| vydání =

| počet stran =

| strany =

=== Externí odkazy ===