Nestoriánství: Porovnání verzí

Nestoriáni ([[Asyrská církev Východu]]) patří do skupiny [[Starobylé východní církve|starobylých východních církví]], které se v pátém století oddělily od většinové oficiální říšské církve a vydaly se samostatnou cestou. Do této skupiny dále patří: [[Syrská pravoslavná církev]], [[Koptská pravoslavná církev]], [[Etiopská pravoslavná církev]], [[Arménská apoštolská církev]] a [[Pravoslavná církev Indie]].<ref>FILIPI, Pavel. ''Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví''. Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1. S. 47.</ref>Tyto církve neuznaly výsledky 4. ekumenického koncilu v Chalkedonu - užívá se pro ně též názvu [[církve předchalcedonské]]. Vznik těchto církví je výsledkem [[christologických sporů]] během 4. a 5. století, kdy se církev pokoušela formulovat [[vyznání víry]] podle antických kategorií.<ref>{{Citace monografie

| příjmení1 = FilipiFILIPI | jméno1 = Pavel | titul = ''Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví'' | vydavatel = CDK | místo = Brno| rok = 2001| strany = 47| isbn = 80-85959-80-1}}</ref> Souborné označení církví je [[(hé orthodoxos anatoliké ekklésia)]]. Výraz „orthodoxos“ je zde chápán v souvislosti s řeckým [[Doxadoxa]], sláva. <ref>{{Citace monografie

| příjmení1 = FilipiFILIPI | jméno1 = Pavel | titul = ''Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví'' | vydavatel = CDK | místo = Brno| rok = 2001| strany = 19| isbn = 80-85959-80-1}}</ref>

Na rovině dogmatické byl veden spor o vzájemný poměr dvou „přirozeností“ Kristových, božské a lidské: v jakém smyslu byl [[Ježíš Kristus]] zároveň [[Bůh]] a zároveň člověk.<ref name="FilipiFILIPI">{{Citace monografie| příjmení1 = FilipiFILIPI| jméno1 = Pavel| titul = ''Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví'' | vydavatel = CD | místo = Brno| rok = 2001| strany = 46| isbn = 80-85959-80-1|}}</ref>

Teologická škola antiochejská, jejímž žákem byl [[Nestorios]], [[patriarcha Konstantinopolský]] (428-431) rozlišovala božskou a lidskou stránku Ježíšovy postavy až k hranici její oddělitelnosti ([[dyofyzitismu]]). Na straně druhé stála teologická škola alexandrijská (mezi jejíž představitele patřil patriarcha [[Cyril Alexandrijský]]), která byla názoru, že spojení obou je tak těsné, že božská přirozenost zcela absorbovala přirozenost lidskou ([[monofyzitismus]]).<ref>{{Citace monografie| příjmení1 = FilipiF| jméno1 = Pavel| titul = ''Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví''| vydavatel = CDK| místo = Brno| rok = 2001| strany = 46| isbn = 80-85959-80-1}}</ref> Cyril napadl Nestoria v listě egyptským biskupům o Velikonocích roku 429, ujistil se podporou papeže [[Celestina I.]] (422-432) a sestavil 12 [[anathematismů]], které poslal jménem papeže Nestoriovi s výzvou, aby odvolal. Nestorios však sepsal 12 [[protianathematismů]] a získal na svou stranu byzantského císaře [[Theodosia II.]] (408-450), jehož přiměl, aby spolu se západořímským císařem [[Valentinianem II.]] (425-455) svolal koncil. Nestorios viděl v ''Cyrilově nauce o jedné přirozenosti vtěleného Slova'' nebezpečí [[dokétismu]] a [[manicheismu]].<ref>FRANZEN, Augustin, ''Malé dějiny církve.'' Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. ISBN 80-7195-082-3. S. 68.</ref> Spor měl být ukončen na 3. ekumenickém koncilu v Efezu, byl však obrácen na otázku mariologickou: porodila Ježíšova matka Boha ( byla Theotokos) nebo člověka (Anthropotokos)? Teprve další koncil (Chalkedon r. 451) nalezl formuli, v níž je Kristus označen jako jediný ve dvou přirozenostech nesmíšeně, neproměnně, nerozděleně a nerozlučně ([[asyntychós]], [[atreptós]], [[adiairetós]], [[achóristós]]).

Třetí ekumenický koncil se sešel v [[Efezu]] na popud císaře [[Theodosia II.]] dne 22. června 431. Při zahajovacím jednání Nestorios a jeho přívrženci nebyli přítomni. Cyril Alexandrijský dal přečíst dogmatický list, který sepsal o hypostatické jednotě obou přirozeností v Kristu. Sto devadesát přítomných biskupů jej schválilo a podepsalo odsouzení Nestoria. Tím byl přijat titul [[Theotokos]]. Po několika dnech se dostavilo 43 antiochijských biskupů, kteří ustavili protisněm. Posléze zakročil císař, Nestorios a Cyril byli zatčeni. Nakonec se Cyril směl vrátit do Alexandrie a Nestorios byl poslán do vyhnanství, kde kolem r. 451 zemřel. Jeho stoupenci založili církev, o jejíž síle svědčí živé mnišství, významná teologie školy v [[Seleukii]] a [[Nisibis]]. V 16. století se velké části nestorianismu sjednotily s Římem ([[chaldejští]] a [[malabarští křesťané]]).<ref>{{Citace monografie| příjmení1 = FranzenFRANZEN| jméno1 = Augustin| titul = ''Malé dějiny církve'' | vydavatel = Karmelitánské nakladatelství | místo = Kostelní Vydří | rok = 2006 | strany = 68 | isbn = 80-7195-082-3}}</ref>

Pojmem [[asyrská církev Východu]] označujeme skupiny syrských křesťanů v perské říši, kteří se v roce 410 prohlásili za nezávislou [[církev Východu]] pod jurisdikcí vlastního patriarchy se střediskem v perském hlavním městě [[Seleukii]]. Teprve v roce 486 se přihlásili k učení Nestoriovu.<ref>FILIPI, Pavel. ''Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví''. Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1. S. 47.</ref> Prostřednictvím misijní činnosti se nestoriánství rychle šířilo ze střední Asie dále na východ. V době svého rozkvětu měli nestoriáni dvacet pět metropolí. Vnesli křesťanství do Číny, na Jávu a do Indie, kde byli označováni jako [[Tomášovi křesťané]].<ref>{{Citace monografie| příjmení1 = FranzenFRANZEN| jméno1 = Augustin| titul = ''Malé dějiny církve'' | vydavatel = Karmelitánské nakladatelství | místo = Kostelní Vydří | rok = 2006 | strany = 68 | isbn = 80-7195-082-3}}</ref> Pečovali o rozvoj kultury a vzdělanosti. Zasloužili se o uchování a předání antické vzdělanosti arabskému světu a jeho prostřednictvím středověké Evropě.<ref>FILIPI, Pavel. ''Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví''. Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1. S. 47. </ref> Ve střední Asii řada mongolských a turkických kmenů až po Bajkal na východní Sibiři konvertovala k nestoriánství. Ve 14. století bylo nestoriánství téměř vymýceno Tímúrovým pronásledováním a islamizací středoasijských národů. Dnes většina jeho příslušníků žije v Sýrii, Iráku, Íránu a Turecku.<ref>LiščákLIŠČÁK, Vladimír, ''Dobrodružství hedvábné stezky, po stopách Východ - Západ'', Praha, 2000, 189.</ref>

Počáteční nestoriánská církev se setkala s thangským císařem [[Tchaj-cungem]] zásluhou úsilí křesťanského misionáře [[Alopena]] v roce 635, který spolu se syrskými misionáři přišel do [[Číny]] z [[Daqinu]] (čínské pojmenování Východořímské říše nebo Sýrie).<ref>1952-, JenkinsJENKINS, Philip,. ''The lost history of Christianity : the thousand-year golden age of the church in the Middle East, Africa, and Asia- and how it died.'' New York, NY: [s.n.] xi, 315 pages s. Dostupné online. ISBN 9780061472800, ISBN 0061472808.</ref> Nauka byla zkoumána a následně schválena císařským ediktem umožňujícím její šíření po celé říši. Na počest úspěchů této komunity byla 7. ledna 781 v tehdejším hlavním městě [[ Čchang-anu]] vztyčena [[nestoriánská stéla]]. Během vlády císaře [[Wuzonga]] kolem roku 845 proběhly proticizinecké a protináboženské kampaně, které postihly s nestoriány i [[buddhisty]] a [[zoroastriány]]. V té době přebývalo v klášterech na tři tisíce nestoriánských mnichů.<ref>LiščákLIŠČÁK, Vladimír, ''Dobrodružství hedvábné stezky, po stopách Východ - Západ'', Praha, 2000, 191.</ref> Nestoriánství tyto represe přežilo a úspěšně se aklimatizovalo v novém kulturním prostředí. Absorbovalo řadu buddhistických i taoistických myšlenek a symboliky (např. symbol kříže vyrůstajícího z lotosu).<ref>VávraVÁVRA, Dušan, ŠindelářŠINDELÁŘ, Pavel, ''Náboženství Číny a Japonska – sborník staťí'', Brno, Masarykova univerzita, 2011, 170.</ref> V průběhu čínských dějin nestoriánství splývá s místními tradicemi a zaniká. Posledním úderem je mu islamizace severovýchodních kmenů a uzavření zdroje odkud do Číny kdysi po [[Hedvábné stezce]] dorazilo.<ref>VávraVÁVRA, Dušan, ŠindelářŠINDELÁŘ, Pavel, ''Náboženství Číny a Japonska – sborník staťí'', Brno, Masarykova univerzita, 2011, 147.</ref>

V antropologii je zvláštností nestoriánů odmítání dědičného hříchu: každý hřích je otázkou osobního selhání. Zvláštní úctu prokazují [[Panně Marii]] nazývané [[Christotokos]]. Svátostí je sedm: [[křest]], [[eucharistie]], [[svěcení kněží]], [[odpuštění hříchů]], [[svěcení kvasu]], [[svěcení oleje]] a [[kříže]]. Bohoslužebnou řečí je stará [[východosyrština]]. Uplatňuje se jen vokální hudební projev a chrámový prostor je zdoben pouze křížem.<ref>FILIPI, Pavel. ''Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví''. Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1. 46.</ref> V Apoštolské církvi Východu byla zavedena dědičnost úřadu patriarchy - zpravidla přechází ze strýce na synovce, neboť patriarcha je vázán celibátem. Také biskupové, původně volení klérem své diecéze a potvrzovací aklamací lidu, předávají svůj úřad příbuzným.<ref>FILIPI, Pavel. ''Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví''. Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1. 48</ref>

Dalším mezníkem se stal masakr nestoriánských Asyřanů v meziválečném Iráku v městečku Simel, nacházejícím se v iráckém Kurdistánu na trase mezi Mosulem a Zacho, a v třiašedesáti osadách v Dohúckém a Mosulském distriktu v období ode dne 7. do 11. srpna 1933. Počet obětí genocidy je odhadován na 600 (britský odhad podle Ronalda Stafforda) až 3 000 (asyrský odhad).<ref>KUMARASWAMY, P. R.: ''Islam and Minorities: Need for a Liberal Framework.'' Mediterranean Quarterly, 2007, ročník XVIII, č. 3, s. 94-109. ISSN 1303-5525.</ref> Mnoho Asyřanů v roce 1933 emigrovalo do francouzské Sýrie, zemi opouštěli po krátkodobém pobytu v uprchlickém táboře v Mosulu. Dne 7. září roku 1933 byl nestoriánský patriarcha donucen k emigraci ze země, vzdání se iráckého občanství a byl se svou rodinou přepraven na Kypr, odkud se přesunul do USA. Vlivem migrace vznikla početná skupina nestoriánů v USA, část jich odešla do Argentiny. Církev má v současnosti dva patriarchy - jeden žije v Morton Grove v [[Illinois]] ve Spojených státech a druhý sídlí v [[Bagdádu]] v Iráku. Dnes má nestoriánská církev v Iráku, Íránu a Sýrii asi 80 000 stoupenců, 5 000 v Indii a 25 000 v Americe.<ref>FRANZEN, Augustin, ''Malé dějiny církve''. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. ISBN 80-7195-082-3. S. 68.</ref>