Jan Nepomucký: Porovnání verzí

'''Jan''' či '''Johánek z Pomuka''' (mezi [[1340]] a [[1350]] v Pomuku, dnešním [[Nepomuk]]u – [[20. březen|20. března]] [[1393]] v [[Praha|Praze]]) byl [[generální vikář]] [[arcidiecéze pražská|pražského arcibiskupa]], později uctívaný jako [[svatý]] '''Jan Nepomucký''', [[mučedník]] [[katolická církev|katolické církve]] a jeden z [[Seznam českých světců|českých zemských patronů]].

 

[[Soubor:Nepomuk 384.jpg|náhled|upright=0.65|vlevo|[[Kostel svatého Jana Nepomuckého (Nepomuk)|Kostel]] na domnělém místě Janova rodného domu v Nepomuku]]

[[Soubor:Zdar Zelena hora 48.jpg|náhled|vlevo|upright=0.65|Poutní [[Kostel svatého Jana Nepomuckého (Žďár nad Sázavou)|kostel sv. Jana]] na Zelené hoře]]

Od roku [[1369]] působil jako [[veřejný notář]] v&nbsp;Praze. Poté působil jako hlavní písař u&nbsp;právě vytvořených soudních akt generálních vikářů. Mezi lety 1373–1383 požíval titulů ''notarius'', ''[[Protonotář|prothonotarius]] cancellarie'' a ''domesticus commensalis'' arcibiskupa [[Jan Očko z Vlašimi|Jana Očka z&nbsp;Vlašimi]]. Od roku [[1380]] byl [[oltářník]]em u sv. Erharda a sv. Otilie ve svatovítském kostele a farář u&nbsp;[[kostel svatého Havla (Praha)|sv. Havla]]. Mezi lety [[1383]] a [[1387]] studoval [[Kanonické právo|církevní právo]] na [[Padovská univerzita|Padovské univerzitě]] a studium ukončil jako [[doktor dekretů]]. Vrátil se roku 1387 a vyměnil svoje oltářnictví za místo [[kanovník]]a u sv. Jiljí. O&nbsp;dva roky později se stal kanovníkem a advokátem [[Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě|vyšehradské kapituly]].<ref name="hledikova">{{Citace monografie | příjmení = Hledíková | jméno = Zdeňka | odkaz na autora = Zdeňka Hledíková | titul = Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupa v době předhusitské | vydavatel = Acta Universitatis Carolinae | místo = Praha | rok = 1971 | kapitola = | strany = 128}}</ref>

 

V září 1389 byl jmenován [[Generální vikář|generálním vikářem]] pražského arcibiskupa po [[Kuneš z Třebovle|Kuneši z Třebovle]]. Během Janova vikariátu měl pražský arcibiskup pouze dva generální vikáře (oba in spiritualibus, ve věcech duchovní správy; zástupce in temporalibus se v českých zemích vlastně ani nevyvinul). Druhým byl M. [[Mikuláš Puchník]], který také zastával úřad [[oficiál]]a. Následujícího roku vyměnil Jan svou [[farnost]] u sv. Havla za úřad [[žatec]]kého [[arcijáhen|arcijáhna]].<ref name="hledikova" />

 

Historicky nedoložená a nepravděpodobná je role Jana Nepomuckého jako důvěrníka či zpovědníka královny [[Žofie Bavorská|Žofie]], který nechce prozradit zpovědní tajemství, která je známá např. z [[Hájkova kronika|Hájkovy kroniky]].<ref>[http://www.sjn.cz/vypis.php?rubrika=212 Jan Nepomucký - Pravdy a lži o&nbsp;Janu Nepomuckém]</ref> Takto důvěrná [[Panovnický dvůr|dvorská]] funkce je nepravděpodobná již z důvodu Nepomukovy příslušnosti ke královi znepřátelené skupině okolo arcibiskupa.<ref>Petr Hora Hořejš: ''Toulky českou minulostí'' - díl čtvrtý, Baronet 1995, kap. ''Svaté Čechy'', podkapitola ''Svatý Jan Nepomucký'', str. 191</ref>

 

Dne [[20. březen|20. března]] [[1393]] se brzo ráno sešel král Václav IV. s&nbsp;Janem z&nbsp;Jenštejna. Po krátké hádce nechal král zajmout čtyři muže z&nbsp;arcibiskupova doprovodu, Jana z&nbsp;Pomuka, Mikuláše Puchníka, míšeňského probošta [[Václav Knobloch|Václava Knoblocha]] a laika arcibiskupského hofmistra [[Něpr z Roupova|Něpra z&nbsp;Roupova]]. Ti byli vyslýcháni na Pražském hradě, poté na Staroměstské radnici, kde byl posléze držen Něpr a ostatní byli přesunuti do staroměstské rychty (dnes dům č. 12 na rohu ulic Rytířské a Na Můstku), kde byli mučeni. Jan zemřel během tohoto mučení, ostatní byli propuštěni. Okolo deváté večer pak bylo jeho tělo svrženo z&nbsp;dnešního [[Karlův most|Karlova mostu]] do [[Vltava|Vltavy]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Čornej | jméno = Petr | odkaz na autora = Petr Čornej | spoluautoři = a kol. | rok = 2001 | titul = Kdy, kde, proč a jak se to stalo v&nbsp;českých dějinách | vydavatel = Reader’s Digest Výběr | místo = Praha | isbn = 80-86196-33-X | strany=112–113 | kapitola= Smrt Johánka z&nbsp;Pomuka}}</ref> Až do průzkumů tělesných pozůstatků antropologem [[Emanuel Vlček|Emanuelem Vlčkem]] se předpokládalo, že Jan zemřel [[tonutí|utonutím]], Vlček objevil poranění hlavy, která vznikla pravděpodobně při mučení a vedla ke smrti ještě před svržením do řeky.<ref>http://catholica.cz/?id=2382, 28. března 2016.</ref>

 

[[Soubor:Praga, katedra św. Wita 05.jpg|náhled|[[Kenotaf]] označující místo [[Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha|svatovítské katedrály]], kde je uvnitř Janův hrob|311x311px]]

[[17. duben|17. dubna]] našli Janovo tělo zachycené na pravém břehu Vltavy, nedaleko svého kláštera (v místech, kde dnes stojí Základní škola a Gymnázium Dušní ulice) rybáři. Od nich jeho tělo převzali bratři [[Řád křižovníků s červeným srdcem|Křižovníci s&nbsp;červeným srdcem – cyriaci]], jejichž novicové jej uctivě vyzvedli a s&nbsp;úctou odpovídající jeho hodnosti jej pochovali v&nbsp;kostele sv. Kříže většího při svém klášteře. Generálním převorem byl tehdy bratr Jan (1373–1403), třetí generální převor řádu, od přenesení sídla řádu do Prahy.

Osudy Jana z&nbsp;Pomuku nekončí jeho smrtí – legenda o&nbsp;jeho životě a především smrti prochází v&nbsp;průběhu dalších českých dějin velmi zajímavými a vrtkavými peripetiemi.

 

Po Janově smrti podává [[Jan z&nbsp;Jenštejna]] k&nbsp;[[Papežská kurie|římské kurii]] ''stížné podání'' na [[Václav IV.|Václava IV.]], v&nbsp;němž již Jana označuje jako mučedníka. Již několik let po jeho smrti ([[1401]]) životopisec [[Jan z Jenštejna|Jana z&nbsp;Jenštejna]] uvádí zázračné okolnosti nalezení jeho těla a opět jej označuje za mučedníka. [[Řád augustiniánů|Augustiniánský]] opat Ludolf kolem roku [[1398]] označuje Jana z&nbsp;Pomuku za „ctihodného onoho muže, milého Bohu i lidem, Čechům i Němcům“. Před rokem [[1416]] bylo tělo bývalého generálního vikáře pohřbeno v&nbsp;katedrále sv. Víta. Roku [[1449]] zveřejňuje [[Tomáš Ebendorfer z&nbsp;Haselbachu]] domněnku, že Jan byl zabit kvůli zpovědnímu tajemství. Mistr [[Pavel Žídek]] ve své ''Spravovně'' uvádí roku [[1471]] příběh o&nbsp;doktoru Johánkovi, zpovědníku královny. Kolem roku [[1480]] zachycuje [[inventář]] svatovítského pokladu [[votivní dar]] ke cti „blahoslaveného Jana z&nbsp;Pomuku“. [[Jan z&nbsp;Krumlova]], [[děkan]] [[Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze|svatovítské kapituly]] zaznamenává roku [[1483]] omylem nesprávné datum smrti Jana z&nbsp;Pomuka – [[1383]]. Tato svědectví promlouvají o&nbsp;tom, že vzpomínka na Jana z&nbsp;Pomuku zůstávala přes husitské hnutí v&nbsp;českých zemích živá.

 

}}</ref> a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. [[Benedikt XIII.]] dne [[19. březen|19. března]] [[1729]] kanonizační bulou ''Christus Dominus'' prohlásil Jana za svatého.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Čornej | jméno = Petr | odkaz na autora = Petr Čornej | spoluautoři = a kol. | rok = 2001 | titul = Kdy, kde, proč a jak se to stalo v&nbsp;českých dějinách | vydavatel = Reader’s Digest Výběr | místo = Praha | isbn = 80-86196-33-X | strany=244–245 | kapitola= Nejslavnější světec barokních Čech}}</ref>

 

[[Soubor:Jan Nepomucky Vizovice 02.jpg|thumb|Socha sv. Jana Nepomuckého z&nbsp;roku 1730 s&nbsp;typickými atributy (pěti hvězdami a [[kříž]]em) u&nbsp;kostela sv. Vavřince ve [[Vizovice|Vizovicích]]]]

Místo Janova pohřbu v&nbsp;jižním ochozu chóru katedrály před Vlašimskou kaplí bylo vyznačeno kamennou deskou se jménem v&nbsp;dlažbě. Kolem ní byla podle svědectví Žitavské kroniky od poloviny 15. století umístěna mříž. Další mříž dal zřídit svatovítský děkan [[Václav z&nbsp;Wolfenburka]] roku 1530. Další úpravy zaznamenávají analisté k&nbsp;roku 1595, 1621 a 1679, kdy arcibiskup [[Jan Bedřich z&nbsp;Valdštejna]] před oltářem sloužil bohoslužbu. Rytina z&nbsp;roku 1712 zachycuje oltářní stůl s&nbsp;rakví a tabernákl. Propagační rytiny kanonizace z&nbsp;roku 1729 zachycují stav dosavadní výzdoby.

V 70. letech 20. století byl proveden [[antropologie|antropologický]] průzkum ostatků Jana z Pomuka ([[Emanuel Vlček]]), který potvrzuje jejich autenticitu. Tentýž výzkum však zároveň potvrzuje, že domnělý zázračně dochovaný světcův jazyk je ve skutečnosti pozůstatkem mumifikované mozkové tkáně. Tento pozůstatek Janova těla ovšem hrál klíčovou roli při kanonizačním procesu, neboť (domnělé) dochování jazyka bylo uznáno jako jeden ze čtyř [[zázrak]]ů potvrzujících Janovu svatost.

 

[[Soubor:St. Ian Nepomuk. Buchach 3.jpg|thumb|[[Jan Jiří Pinsel]], socha sv. Jana Nepomuckého, [[Bučač]], [[Ukrajina]] (kopie)]]

První, kdo začal pěstovat úctu ke svatému Janu Nepomuckému, byli ihned po jeho vynesení z Vltavy 14. dubna 1393 [[Řád křižovníků s červeným srdcem|Křižovníci s červeným srdcem]] – cyriaci. V té době byl jejich generálním převorem Jan (3. generální převor od přenesení sídla řádu do Prahy – generálním převorem 1373–1403). Uložili Nepomukovo tělo ve svém kostele sv. Kříže, a na tom místě prvního pohřbení později zbudovali chrámovou kapli k&nbsp;jeho úctě. Vikář cyriaků Kolumbán Grummelmeyer (vikářem od roku 1709–1717) tuto úctu dále rozvíjel. Jeho nástupce Jan Mändl ze Steinfelsu (1717–1730) se účastnil příprav svatořečení Jana Nepomuckého. Probošt Jan M. Heinfeld dal v Brokofově dílně vytesat sochu Jana Nepomuka jako almužníka; socha stála nejdříve na Svatojanském náměstí (dnes Náměstí Curieových), po asanaci Židovského Města byla přenesena před kostel sv. Ducha v Dušní ulici. Cyriaci společně s jezuity a s křižovníky s červeným křížem pořádali každoročně večer před Janovým svátkem až do 15. května 1783 slavný průvod lodí na Vltavě až ke Karlovu mostu, kde se u jeho sochy modlili litanie. K těmto oslavám byly zkomponovány hudební skladby význačných pražských skladatelů (např. Františka Xavera [[František Xaver Brixi|Brixího]]). Slavnosti byly zakázány stejně jako všechny ostatní katolické pouti dekretem císaře Josefa II. z roku 1783. Dnes na ně navazují současné [[Svatojánské slavnosti Navalis]].

* Oldřich J. Blažíček, ''Náhrobek sv. Jana Nepomuckého''. Praha 1940

 

* [[Nepomuk]]

* [[Jan Sarkander]]

* [[Jan Nepomuk]]

 

* {{Commons}}

* {{Commonscat|John of Nepomuk}}