Kníže: Porovnání verzí

Oblast dnešního [[Benelux]]u byla ve středověku součást Svaté říše římské a ke knížatům zde patřili někteří bezprostřední vládci světští ([[Brabantské vévodství|vévoda brabantský]], markrabí [[namur]]ský apod.) i duchovní (biskup lutyšský či utrechtský). Již v pozdním středověku místní vládci velice sporadicky udíleli šlechtický titul knížete vázaný na nějaké nevelké místní panství (např. kolem r. 1400 Knížectví [[Steenhuyse]] udělené burgundskými vévody či r. [[1513]] Knížectví [[Mortagne-du-Nord|Mortagne]] udělené rodu Ligne [[Jindřich VIII. Tudor|Jindřichem VIII.]], který se v té době angažoval v nizozemských záležitostech). Od nástupu [[Habsburkové|Habsburků]] získávaly některé nizozemské rody titul knížete Svaté říše římské bez udělení jakýchkoli práv suveréna. Tento říšský knížecí titul mohl být vázán na nějaké panství, povýšené k tomu účelu na titulární knížectví ([[1486]] Chimay pro rod [[Croÿ]], [[1545]] Épinoy pro vikomty z Melunu) nebo mohl být patronymní, tedy podle jména (roku [[1594]], [[1664]] a [[1742]] pro rod Croy, roku 1601 pro rod Ligne, roku 1736 pro rod Hornes apod.). Prvním místním (burgundským) knížecím titulem, přiznaným Habsburky byl r. [[1540]] titul knížete z Gaveren pro [[Lamoraal Egmont|Lamoraala van Egmont]], vázaný na stejnojmenné knížectví. V téže době se začínají objevovat první burgundské tituly vévodů a markýzů.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Ficker|jméno=Julius|příjmení2=|jméno2=|titul=Vom Reichsfürstenstande|url=https://de.wikisource.org/wiki/Vom_Reichsf%C3%BCrstenstande|vydání=1|vydavatel=Wagner|místo=Innsbruck|rok=1861|počet stran=424|kapitola=Erhebung in den Fürstenstand|url kapitoly=https://de.wikisource.org/wiki/Vom_Reichsf%C3%BCrstenstande/Erhebung_in_den_F%C3%BCrstenstand|strany=83|isbn=|poznámka=Online na Wikisource|jazyk=německy}}</ref> Vedle nizozemských titulů vázaných na knížectví ([[1602]] Ligne, [[1630]] Robech pro rod Montmorency, [[1677]] Solrë pro rod Croÿ aj.) byli "místní" knížecí tituly kreovány i podle jména či bývalého panství rodu ([[1688]] kníže Longueval pro rod [[Buquoyové|Buquoy]], [[1748]] [[Latinská rčení A|ad personam]] knížecí titul pro rod Looz-Corswarem apod.). Tituly, udělené z pravomoci burgundského vévody bývaly téměř vždy primogeniturní, tituly říšské zase pro veškeré potomky. Podle nařízení krále [[Filip IV. Španělský|Filipa IV.]] z 8. května [[1664]] muselo panství knížat, aby mohlo být povýšeno na knížectví, vynášet roční příjem minimálně 24 000 [[Nizozemský gulden|guldenů]]. Po [[Nizozemská revoluce|Nizozemské revoluci]] byla v severní části země šlechta formálně zrušena, na jihu se však vysoká aristokracie udržela. Zatímco za [[Španělští Habsburkové|Španělských Habsburků]] a později v době [[Spojené království Nizozemské|Nizozemského království]] byl knížecí titul nadřazen vévodskému, za vlády [[Rakouští Habsburkové|Rakouských Habsburků]] tomu bylo naopak. Titul knížete (''Vorst'') měl krátce v letech [[1813]]-[[1815]] také panovník [[Nizozemské knížectví|Nizozemska]], [[Vilém I. Nizozemský|Vilém I.]] Knížecí tituly byly potvrzovány i nově udíleny také v [[Spojené království Nizozemské|Nizozemském]] a [[Belgické království|Belgickém království]] v 19. a 20. století (nově např. r. 1815 kníže z [[Waterloo (Belgie)|Watterloo]] pro [[Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu|vévodu z Wellingtonu]] či r. [[1937]] titul princ [[Bernadotte]]). Dnes je kníže v [[Nizozemsko|Nizozemsku]] nejvyšším šlechtickým titulem, ovšem vévodové, jimž je bezprostředně nadřazen, v zemi již nežijí a knížecí titul je [[de facto]] omezen jen na hlavu rodu Riquet-Caraman, knížete ze Chimay. V [[Belgie|Belgii]] je dnes knížecí titul taktéž nejvyšším šlechtickým titulem v zemi a, vévodský titul tu nikdy jako šlechtická hodnost nebyl oficiálně přiznán. Nejvýznamnější knížecí (a vévodské) rody zasedají v královské tajné radě v Modrém salónu (''Salon bleu''). Podle belgické ústavy může být knížecí titul v zemi pouze potvrzen rodině, která jej získala již před datem nezávislosti Belgie (1830). Stejně jako titul markýze jej není možné nově udělit.

}}</ref> Panovníci tzv. [[Knížecí stát|Knížecích států]] v [[Britská Indie|Britské Indii]] byli bez ohledu ohledu na svůj dosavadní titul, souhrnně britskou korunou označováni za knížata. Přesto však britská monarchie projevila značný cit pro jemné ceremoniální rozlišení jejich vzájemného postavení. Indická knížata byla rozdělena do sedmi hodnostních tříd, které se odlišovaly počtem slavnostních výstřelů z děl při příjezdu takového knížete do některého města. Počet čestných salv byl v rozpětí od 21 do 9 a dáleknížecí status se dále lišil i tím, jestli kníže měl tuto poctu přiznanou dědičně či jen doživotně. Existovala navíc ještě nejnižší, osmá třída knížat, která na pozdravné salvy neměla nárok. Šest vyšších kast s nárokem na přinejmenším 11 výstřelů mělo zároveň ze strany britské koruny nárok na titul [[Výsost]] (''Highness'') a pouze jeden z knížat z nejvyšší, "21 salvové kasty", - [[Nizám]] z [[Hajdarábád (stát)|Hajdarábádu]]u, měl nárok na čestný titul vznešená Výsost (''exalted Highness'').<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Článek o indických knížatech na online Gothajském almanachu|url=http://www.almanachdegotha.org/id59.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-04-08|jazyk=anglicky}}</ref> Naopak knížata, která měla nárok jen na 9 pozdravných salv, případně na střelbu neměla nárok vůbec, byla oslovována stejně jako britští vévodové: "pouze" Vaše Milosti (''Your Grace'').