Břetislav Ditrych: Porovnání verzí

Narodil se v [[Polabí]]. Zde, v městečku [[Cerhenice]], strávil i dětství a mládí a častovrací se sem vrací ve svém literárním díle, například v povídkovém souboru ''Stínové postavy'' (2011). Ve čtrnácti letech odešel na střední průmyslovou školu do Prahy, která se mu stala novým domovem. Studoval zde ekonomii na Vysoké škole ekonomické a větší část života pracoval v projektovém ústavu. V této době zároveň působil jako externí spolupracovník zejména Mladé fronty a Mladého světa, kam přispíval rozhovory a reportážemi, ale rovněž Československé televize, pro kterou psal scénáře dokumentárních filmů.<ref>Srovnej biografický údaj na stránkách nakladatelství Dauphin, http://www.dauphin.cz/info_ditrych.html. </ref> V 90. letech se stal konzultantem pro francouzské společnosti investující v České republice. Francie, její kultura a jazyk jsou Ditrychovou celoživotní láskou. Po odchodu do penze se věnuje usilovněji autorské činnosti především na poli literatury faktu a prózy, ale vydává i první básnické sbírky, zčásti složené ze starší tvorby. Kromě toho pravidelně přispívalpřispívá do časopisů jako Host, Reflex, Xantypa nebo Xantyparevue Přísně tajné.

Na jaře 2015 se Ditrych zúčastnil literárního pobytu v Krakově, který podpořil Mezinárodní visegrádský fond. Soubor sedmi básní, které vznikly během tohoto pobytu, byl přeložen do polštiny.

Další část jeho dokumentárního díla se váže k rodnému Polabí. Patří sem zejména ''Co se stalo v Cerhenicích'' (2006), mikrohistorie života na malém středočeském městečku na pozadí velkých dějinných procesůudálostí 20. století, ale i životopisy lidí, kteří jsou s Ditrychovým rodným krajem spojeni. Jde o herečku a dlouholetou členku souboručinohry Národního divadla [[Blanka Waleská|Blanku Waleskou]], která se v Cerhenicích narodila a vyrůstala (''Dívka s červenými vlasy'', 2010; spoluautor Josef Vedlich) a, zápasníka [[Gustav Frištenský|Gustava Frištenského]], který pochází z od Cerhenic osm kilometrů vzdáleného Kamhájku (''S pozdravem Síle Zdar Gustav Frištenský'', 2003) a nejnověji Bohumíra Jana Dlabače, neprávem zapomínaného cerhenického rodáka, premonstrátského kněze, spisovatele, překladatele a ředitele pražské Strahovské knihy (''Bohumíre, Čechu slavný'', 2017). Polabská krajina a Cerhenice sehrávají významnou roli i v Ditrychově díle básnickém a prozaickém.

K tragickým událostem konce druhé světové války se Ditrych vrací v knize věnované osudu moravské osady Javoříčko s názvem ''Proč Javoříčko?'' (2015)., Vjež roce 2016 kniha získala Hlavní cenu Petra Jilemnického, a dokumentární reportáži o osudu krakovských Židů Tábor ve stínu Osvětimi (2017).

Básněmi vyjadřuje Ditrych nakonec i vztah k Francii, naposled ve vícežánrové kompozici ''Prostě Paříž'' (2016) s podtitulem "Básně, zkrácené příběhy, poznámky", kterou výtvarně doprovodila Gabriela Nováková. Několik jeho básní a esejů bylo také zařazeno do knižního souboru ''Doteky Francie'' (2016).

Tematický záběr jeho publicistické činnosti je značně široký. Sahá od české kultury, včetně příběhů českých umělců v zahraničí, zejména ve Francii ([[Václav Radimský]], [[Bohumil Kafka]] a další), k historickým událostem a postavám. (životPodrobně ase podivnázabýval smrtnapříklad osobností[[Milan Rastislav Štefánik|Milana Rastislava Štefánika]]).