Nejvýraznější sochy archaického období jsou poněkud strnule stojící postavy se zasněným úsměvem nazývané [[kúros]] (chlapec) a [[koré]]divo (dívka). V 5. století se objevují nejvýznamnější sochaři ([[Feidiás]], [[Polykleitos]]) a řecké sochařství dosahuje vrcholu klasického období. Zobrazeno je anatomicky zvládnuté a ideálně krásné lidské tělo, vyjadřující v [[kontrapost]]u (postoj s jednou nohou mírně pokrčenou) harmonickou vyrovnanost. Sochařství se uplatňuje i v architektuře, ve vysokém [[reliéf (sochařství)|reliéf]] např. v [[tympanon]]ech chrámových štítů nebo jako figurální sloupy, [[karyatidy]]. Zde se nadále používá bílý, často barvený [[mramor]], ale v pro volné řecké sochařství je hojněji používán [[bronz]] a [[Chryselefantinová plastika|chryselefantina]], tedy kombinace zlata a slonoviny. Plastika helénského období je někdy pro zobrazení pohybu a výrazovost nazývaná „[[Baroko|barokní]]“. Jejím dílem je asi nejznámější helénské dílo, sousoší [[Láokoón]]a se syny rdoušení jedovatými hady.
