Šintoismus: Porovnání verzí

V nejstarší japonské kultuře zvané [[Džómon]] ( 7 500 – 300 př. n. l. ) byly podle [[archeologie|archeologických]] nálezů uctívány ženské figurky se zvýrazněnými mateřskými atributy. V období [[Jajoi]] (300 př. n. l. – 300 n. l. ) se objevuje raná forma šintó. Rozmach nastává v období [[Jamato]] (250 – 710 n. l.), kdy pozici [[kněz|kněží]] získali v období Jamato předáci vládnoucích rodů nazývaných ''udži'', kněz pak byl nazýván ''udži no kami''. Ten měl funkci prostředníka mezi rodem a jeho ochranným [[kami]], ''udžigami''. Tito duchové nebyli historickými, ale [[mýtus|mýtickými]] předky a byli uctíváni vve svatyni, kam měli přístup pouze členové udži. Udžigami císařského rodu byla [[Amaterasu|Amaterasu Ómikami]], ačkoliv nikdy tak nebyla přímo označována. Později vytvořená udži neměla jako ochranné duchy mýtické předky, ale volila si místo nich jiné kami.

Už od rané historie bylo šintó konfrontováno s [[buddhismus|buddhismem]], který se do Japonska dostal v roce [[552]] (v úvahu připadají i roky [[522]] a [[538]]) v období Jamato. Obě náboženství spolu koexistovala, kami byli chápáni například jako ochránci buddhistických klášterů. Na druhou stranu někteří [[mnich|mniši]] věřili, že kami potřebují duchovní ponaučení, a proto postavili na konci [[7. století]] chrám poblíž nejsvatějšího šintoistického místa, [[svatyně Ise]] zasvěcené [[Amaterasu|Amaterasu Ómikami]]. Šintoistické svatyně také byly dány do správy různým buddhistickým sektám. Od [[10. století]] byla populární teorie [[hondži suidažku]] považující kami za manifestace buddhistických božstev, například Amaterasu Ómikami se už roku [[752]] ústy [[orákulum|orákula]] prohlásila za totožnou s [[Buddha Vairočana|Buddhou Vairočanou]]. Vznikly také [[synkretismus|synkretické]] školy jako [[Rjóbu šintó]] („Dvojnásobné šintó“) či [[Sannó ičidžicu šintó]]. V 15. století zas vznikla opačná teorie propagovaná školou [[Juiicu šintó]] (Jediné šintó), jež považovala kami za pravzory buddhů a [[bódhisattva|bódhisattvů]]. Podle ní je také šintó pramenem konfucianismu a [[taoismus|taoismu]].

V období Jamato byl šintoismus použit k upevnění státu vládnoucí vrstvou. V období pozdního [[feudalismus|feudalismu]] a vznikající [[buržoazie]] se Japonskov Japonsku, kdykdyž bylo vyhlášeno období Meidži, se opět šintó stalo nástrojem k posílení státu. V letech [[1872]] až [[1945]] bylo státním náboženstvím a bylo použito prostřednictvím státních institucí, především [[škola|škol]], k rozvoji japonského [[nacionalismus|nacionalismu]]<ref name="rfr1">http://mozek.cz/info/sintoismus</ref>. Dobový šintoismus směřoval k snížení vlivu buddhismu.<ref name="rfr1" /> Po prohře Japonska se náboženství odloučilo od státu a roku [[1946]] se [[císař]] vzdal nároku na božskou podstatu.<ref>Roy Willies: „''Mytologie světa“, Slovart, Praha, 1997, (ISBN 80-7209-034-8), S. 110.''</ref>

Ústředním prvkem [[kult]]u jsou [[kami]], nejčastěji překládané jako bohové. Síla těchto bohů nemá univerzální zdroj a jsou jí obdařeni jak klasičtí bohové, tak stromy, skály, prameny či nástroje jako nářadí či zbraně. Tato síla může být dána krásou, užitečností či pouze citem toho, jež kami uctívá. Některá kami mají pouze lokální význam, jiná jsou zas uctívána po celém Japonsku. V původním podání kami nemají žádnou podobu.

Existuje také pojem náboženského [[tabu]], [[kegare]], jež odpuzuje kami. Toho znečištění se lze se zbavit očistou či dočasným opuštěním společnosti, protože se může přenést na druhé. V [[norito]], modlitebních vyznáních z roku [[927]], se mezi kegare uvádějí věci jako výkaly, krev, smrt a také oběti přírodních katastrof či lidé, ježkteří spáchali zločin proti společnosti. V pozdějších dobách se kegare stalistaly i zločiny jako loupež či žhářství. V sexuálním oblasti byl zapovězený jen incest a sodomie. Pojetí kegare připomíná i mýtus o [[Izanagi]]m a [[Izanami]], božských manželích, ježkteří stvořili japonské ostrovy. V [[Čína|čínské]] kronice Wej se píše:

Účinným prostředkem na očištění od kegare byla především voda, dokonce se prováděl obřad velké očisty ''óharae,'' ježjenž prováděl císař každý rok jako pokání za provinění, ''cumi''. ''Cumi'' v moderní japonštině znamená [[hřích]], ale je to pojem blízký kegare a kromě chtěných provinění jako [[vražda]] se do něj řadiliřadily i [[nemoc]]i a přírodní katastrofy. Za nečistou bývá považována i žena, kvůli svému spojení s krví. Přesto v před [[Jamato|Jamatské]] společnosti existoval kult [[šamanismus|šamanek]], jenž se postupem času přetransformoval do šintoistických kněžek zvaných [[miko]] („chrámová dívka“).

V nejstarších dobách se sídlo kami ohraničovalo provazem z rýžové slámy, zvaným ''šimenawa'', čímž se stalo [[rituál]]ně čisté. Také býval stavěn plot, ježjenž zcela či částečně zabraňoval pohledu na posvátné místo. Posvátný okrsek také vymezuje v pozdější době brána ''torii''. Provaz ''šimenawa'' bývá i na torii, doplněný bílými pruhy papíru ''gohei'', jež se také vážou na větvičky stromů. První svatyně byly tvořeny v období [[Kofun]], ale nejstarší zachované jsou z [[11. století|11.]] a [[12. století]] z důvodu zvyku chrámy přestavovat, aby se obnovila jejich rituální čistota. V dnešním Japonsku je několik miliónů šintoistických svatyň, jež se podle tradice po dvaceti letech vždy obnovují.

Přesto, že existuje třída kněží a kněžek, nevytvořilo šintó nikdy pevnou církevní organizaci, místo nejvyššího kněze zaujímá císař. Odznakem tohoto postavení jsou kultovní předměty (zrcadlo, meč a náhrdelník), jež bývaly uložené v paláci a později ve svatyni Ise, kde jsou dodnes.

Svatyně taktéž pořádají festivaly, v japonštině ''macuri'' s různou tematikou, nejznámějšími jsou asi Džidai macuri (Festival věků) v [[Kjóto|Kjótu]] a [[Tokio|Tokiu]]. Bývají pořádány pod širým nebem a obsahují [[zpěv]], [[hudba|hudbu]] a [[tanec]] a mnoho z nich se týká proseb a díků za [[úroda|úrodu]]. Tehdy se také nosí po ulicích přenosné svatyně [[mikoši]] a provádí rituální [[zápas]]y mladíků.

Šintó nemá ucelenou [[teologie|teologii]] ani [[svatá kniha|posvátnou knihu]] jako je [[křesťanství|křesťanská]] [[Bible]], náboženské záznamy, většinou s historickým obsahem vznikly až po příchodu buddhismu. Zdrojem šintoistické [[mytologie]] je [[kompilace]] kronik [[Kodžiki]] (Zápisky o starých věcech) a [[Nihonšoki]] (Kronika Japonska) z [[8. století]], ježkteré měly upevnit císařskou moc zdůrazněním její božské podstaty. Kodžiki byla sestavena na příkaz císařovny [[Gemmei]] v letech [[711]]–[[712]] a zabývá se stvořením světa, zrozením bohů, jež jsou předci císařské rodiny, a končí smrtí císařovny [[Suiko]] v roce [[641]]. Nihonšoki je kronika dokončená v roce 720 silně ovlivněná čínskými a [[Korea|korejskými]] historickými a mytologickými díly, je součástí kompilace Rikkokuši, šesti národních kronik Japonska. Obě díla jsou ovlivněnyovlivněna konfuciánstvím, jelikož vzniklyvznikla v době velkého pronikání čínské kultury.<ref>Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoferová: „''Vějíř a meč“, Panorama, Praha, 1987, s. 101.</ref> Mezi další zdroje patří [[Kogóšui]] (Paběrky dávných příběhů) z roku [[807]], modlitby norito, zeměpisné záznamy [[fudoki]] a [[antologie]] japonské poesie [[Manjóšú]] (přibližně z roku [[760]]). Pozdějším zdrojem je [[Jinnó Šótóki]] (Kroniky skutečných rodokmenů božských císařů) z [[14. století]].

Šintó a jeho důraz na harmonii s přírodou vedlo k vzniku typicky japonských uměleckých forem jako je [[ikebana]], tradiční [[japonská architektura]] a [[japonská zahrada|japonské zahrady]]. Kultovní význam mají i zápasy [[sumó]], před nimiž kněží zápasiště očišťují vodou a rozhazují [[sůl]]. Vliv šintó se odráží i v japonské [[pop kultura|pop kultuře]], především v [[manga]] a [[anime]] jako je [[Cesta do fantazie]], [[Amatsuki]] nebo [[Inuyasha|InuYasha]].