Sexuální násilí: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
odkaz, šablona
Řádek 1:
'''Sexuální násilí''' je takový sexuálně motivovaný čin nebo pokus o něj, při kterém jedna osoba sexuálním způsobem překročí osobní hranice druhé osoby. Děje se tak za použití [[násilí]] (fyzické převahy či převahy moci) ze strany pachatele, bez souhlasu či plného vědomí oběti a zcela nezávisle na vztahu pachatele a oběti. <ref name="Persefona">http://www.persefona.cz/co-si-predstavit-pod-pojmem-sexualni-nasili</ref> <ref name="WHO">World Health Organization., World report on violence and health (Geneva: World Health Organization, 2002), kap. 6, s. 149.</ref>
 
Podle definice [[Světová zdravotnická organizace|Světové zdravotnické organizace (WHO)]] spadá pod sexuální násilí ''„jakékoliv sexuální jednání zahrnující pokusy o dosažení sexuálního styku, nežádoucí sexuální poznámky a návrhy, činy směřující k obchodování s lidmi či jinak namířené proti sexualitě jedince, které využívají nátlak“'' <ref name="WHO" />.
 
Sexuální násilí je skrytým a závažným zdravotním i sociálním problémem a týká se nemalé části populace. Je považováno za jedno z nejčastějších a nejrozšířenějších případů porušení [[Lidská práva|lidských práv]] s nejvíce [[Psychické trauma|traumatizujícími]] následky pro oběti <ref>Lindsey (2001), s. 57–61</ref>. V [[Česká republika|České republice]] je sexuální násilí posuzováno jako [[trestný čin]] proti [[Svoboda|svobodě]] a [[Lidská důstojnost|lidské důstojnosti]] (hlava VIII. zvláštní části [[Trestní zákoník (Česko, 2009)|trestního zákona]]) <ref>Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80-7345-161-5, s. 29</ref> <ref name="zákoník">https://zakony.kurzy.cz/140-1961-trestni-zakon/cast-2-hlava-8/</ref>.
 
[[Soubor:Not yet please.svg|vpravo|435px|none|"Ještě ne, prosím!"]]
 
== Realizace ==
 
Realizací sexuálního násilí nemusí být pouze vynucený fyzický kontakt (např. doteky, [[pohlavní styk]]), ale také nátlak psychický včetně pohrůžky násilí (popř. bezprostředního násilí) nebo jakékolivjakákoliv jinéjiná formyforma chování, která v konkrétní situaci narušuje hranici [[Intimita|intimity]] a [[Integrita|integrity]] druhé osoby <ref name="Persefona" />.
 
[[Násilí]] jako pojem není zákonem definováno. Samo o sobě nemusí být sexuální násilí nevyhnutelně nutně spojeno ani s [[Ublížení na zdraví|ublížením na zdraví]]: jeho podstata tkví v přímém útoku proti tělu poškozeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je namířena přímo proti osobě oběti v čase útoku (např. vyhrožováním fyzickým ublížením v případě nepodvolení se aktu), pohrůžka násilí se pak může vztahovat i ke třetí osobě (např. vyhrožování týkající se rodiny či blízké osoby oběti) nebo hodnotě (např. napadení dobré pověsti oběti pachatelem, zapříčinění ztráty zaměstnání) <ref name="Kovář, 30">Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80-7345-161-5, s. 30</ref>. Pachatel sexuálně motivovaného činu při jeho realizaci či pokusu o realizaci vždy zneužívá své fyzické či společenské převahy nad obětí. Právo jedince nebýt vystaven násilí, pohrůžce násilí či bezprostředního násilí je v České republice coby nedotknutelné zakotveno v [[Listina základních práv a svobod|Listině základních práv a svobod]] a lze je omezit pouze zákonem <ref name="Kovář, 30" />.
Řádek 19 ⟶ 21:
Za znásilnění se považuje i akt, kterým pachatel nesměřuje přímo k [[Soulož|penilně-vaginálnímu styku]], ale kdy usiluje o dosažení [[Orální sex|orálního]] nebo [[Anální sex|análního styku]]. O znásilnění hovoříme také v případě, kdy souhlas oběti se souloží je vydán z nemožnosti najít jiné východisko. Takový souhlas není považován za svobodný. Souhlasem se proto nemyslí ani taková situace, kdy oběť nabídne pachateli před stykem prezervativ, aby se vyhnula případným zdravotním následkům znásilnění nebo možnému těhotenství. <ref name="Kovář, 30" />
 
Znásilnění je v České republice trestným činem podle § 241 [[Trestní zákoník (Česko, 2009)|trestního zákona]] <ref name="zákoník" /> <ref name="Kovář, 30" />a trestá se trestem odnětí svobody v rozsahu dvou až osmi let v případě dospělé oběti, třemi až deseti let v případě oběti mladší osmnácti let, pěti až patnácti let, je-li oběť mladší patnácti let (nebo způsobí-li pachatel činem oběti těžkou újmu na zdraví). Trestem odnětí svobody na deset až patnáct let, popř. [[Výjimečný trest|výjimečným trestem]], bude pachatel potrestán, způsobí-li svým činem smrt oběti. <ref name="zákoník" />
 
== Historie ==
Řádek 27 ⟶ 29:
V době před [[Institucionalizace|institucionalizací]] manželství byl únos ženy mužem (spojen se sexuální agresí) poměrně častým způsobem obstarání si partnerky. I samotný anglický výraz pro znásilnění, ''„rape“'', je odvozen z latinského ''„rapere“'', což znamená ''„uloupit, zmocnit se“'' <ref name="Kovář, 10">Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80-7345-161-5, s. 10</ref>. Znásilnění ženy pak byl častý a jistý způsob, jak ji k sobě připoutat bez nutnosti procházet procesem zdlouhavých námluv, neboť zejména ve východní kultuře v předkřesťanské době žena, která byla znásilněna, ztratila svou důstojnost a pro rodinu bylo takřka nemožné najít pro ni manžela a ekonomicky výhodně ji provdat. Její provdání za muže, kterým byla znásilněna, znamenalo pro rodinu takové ženy zcela přirozené řešení situace. <ref name="Kovář, 10" />
 
I po institucionalizaci manželství sloužila dcera v rodině především jako neproblematický způsob předání majetku a možnost navýšení společenského statusu otce rodiny. S hodnotou nevěsty bylo neodmyslitelně spjato i její [[panenství]]. Znásilnění nevěsty bylo tedy vnímáno jako forma znehodnocení majetku <ref>Linková, Marcela: Trans/formace: gender, věda a společnost. Praha. Sociologický ústav Akademie věd České republiky. 2007. ISBN 978-80-7330-118-7</ref>, nikoliv jako útok na její důstojnost, a rodina měla nárok požadovat po násilníkovi náhradu za ušlý zisk z [[panenství]]. V mnoha společnostech byla trestem za znásilnění povinnost násilníka si znásilněnou ženu vzít, neboť podobně jako v době před institucionalizací manželství by byla dívka po ztrátě [[panenství]] pro rodinu jinak ekonomicky nevyužitelná. Ve staré [[Babylonie|Babylónii]] či [[Asýrie|Asýrii]] mohl otec znásilněné rozhodnout o tzv. „odplatném znásilnění“, kdy byla odplatou znásilněna sestra násilníka. Tento postup je i na počátku 21. století praktikován v některých oblastech [[Jižní Amerika|Jižní Ameriky]] a [[Peru]]. <ref name="Kovář, 10" />
 
Obdobně [[Starý zákon|starozákonní]] pojetí vnímalo znásilnění jako urážku na cti rodiny a otci znásilněné musela být vyplacena „cena nevěsty“. Ta se ovšem neodvíjela od povahy činu, ale od socioekonomického statusu ženy, její rodiny a (nebo) násilníka. Žena ovšem musela předložit věrohodný důkaz o tom, že mohla znásilnění zabránit:. pokudPokud se čin odehrál ve městě, kde měla možnost volat o pomoc a pomoci se jí nedostalo, předpokládalo se, že s činem souhlasila. Stala se tedy spoluviníkem a trestem pro ni i násilníka byla obvykle [[Ukamenování|smrt ukamenováním]]. Pokud se znásilnění odehrálo mimo město, kde o pomoc volat nemohla, vinnou shledána nebyla <ref name="Kovář, 11">Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80-7345-161-5, s. 11</ref>.
 
Obdobně [[Starý zákon|starozákonní]] pojetí vnímalo znásilnění jako urážku na cti rodiny a otci znásilněné musela být vyplacena „cena nevěsty“. Ta se ovšem neodvíjela od povahy činu, ale od socioekonomického statusu ženy, její rodiny a (nebo) násilníka. Žena ovšem musela předložit věrohodný důkaz o tom, že mohla znásilnění zabránit: pokud se čin odehrál ve městě, kde měla možnost volat o pomoc a pomoci se jí nedostalo, předpokládalo se, že s činem souhlasila. Stala se tedy spoluviníkem a trestem pro ni i násilníka byla obvykle [[Ukamenování|smrt ukamenováním]]. Pokud se znásilnění odehrálo mimo město, kde o pomoc volat nemohla, vinnou shledána nebyla <ref name="Kovář, 11">Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80-7345-161-5, s. 11</ref>.
 
=== Středověk ===
 
Ani v čase a prostoru raně středověké (cca 9.-11. stol. n.l.) křesťanské Evropy nebylo znásilnění vnímáno jako prohřešek vůči tělesné integritě ženy, ale stále coby útok na rodovou čest a majetkový problém. Ze znásilnění nebylo možno obvinit krále nebo biskupa, neboť tresty odrážely [[Absolutistická monarchie|absolutní panovnickou moc]]. Byl-li obviněn ze znásilnění kněz, mohl před oltářem v kněžském rouchu přísahat, že se činu nedopustil, a tímto byl oficiálně zproštěn obvinění. Naopak přísněji sankcionováno bylo znásilnění [[Jeptiška|jeptišky]]. Britské ostrovy jako první zavedly tresty nejen za znásilnění, ale také za jinoujiné formuformy sexuálního napadení (např. osahávání na intimních partiích). <ref name="Kovář, 11" />
 
[[Feudalismus|Raný feudalismus]] přinesl možnost únosu a znásilnění dědičky z vysoce postavené rodiny jako způsobzpůsobu, jakým mohl násilník dosáhnout zvýšení vlastního sociálního postavení: - znásilněnou ženu totiž po činu musel pojatpojmout za manželku. Krádež nevěsty jakožto způsob vstoupení dovynucení svazku se stal nepřijatelným a právně nevalidním až ve 12. století našeho letopočtu. Až tehdy začalo být v anglosaském prostoru znásilnění vnímáno jako vážný zločin na ženě, nikoliv pouze na rodině či rodu, a pouze žena sama tedy mohla vznést obvinění. Druhé westminsterské opatření z roku 1285 zásadně změnilo anglické trestní právo, kdy znásilnění bylo definováno coby státní trestný čin. Tímto si stát přivlastnil roli oběti a mohl pachatele stíhat, aniž by ze strany skutečné fyzické oběti byla podána žaloba <ref>Linková, Marcela: Trans/formace: gender, věda a společnost. Praha. Sociologický ústav Akademie věd České republiky. 2007. ISBN 978-80-7330-118-7</ref>. Nejčastějším trestem i nadále zůstávala peněžní pokuta a smrt, [[Trest smrti|hrdelní trest]] následoval vždy, bylo-li obětí znásilnění dítě. Nezřídkakdy se ovšem trestu za své vlastní znásilnění nevyhnula ani žena sama. V českých zemích až král [[Václav I.]] (1230 – 1253) zakázal praktikování prodejeprodej znásilněných či smilnících žen do otroctví (zejména do uherských zemí), kde byly jako „opotřebované“ <ref name="Kovář, 12">Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80-7345-161-5, s. 12</ref> určeny k nucené prostituci.
 
V prostředí českých zemí obecně mnohem déle přetrvalo pojetí znásilnění jako rodové urážky a znehodnocení majetku. Tlak, aby autoritu nad trestným činem znásilnění po vzoru anglického trestního práva přejal stát, byl zaznamenán až v době předhusitské na sklonku 14. století n.l. <ref name="Kovář, 12" />
Řádek 42 ⟶ 43:
=== Novověk a moderní doba ===
 
V období mezi 16. – 18. století n.l. až třetinu všech trestných činů v rakouském mocnářství tvořily zločiny sexuálně motivované. Mezi tyto případy se ovšem počítaly i zločiny [[bigamie]] a [[cizoložství]]. Znásilnění představovalo v té době jen zlomek z celkového počtu vyšetřovaných sexuálně motivovaných činů. Zvláštním případem bylo znásilňování v době válečných konfliktů, kdy po znásilnění dobyvatelem takto poškozená žena prakticky neměla šanci dovolat se práva. <ref name="Kovář, 13">Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80-7345-161-5, s. 13</ref>
 
Tereziánský zákoník z roku 1768 nově stíhástíhal za trestný čin znásilnění i toho, kdo by takovému činu napomáhal. Tresty za takové zločiny byly stále [[Trest smrti|hrdelní]], se zvlášť brutálními způsoby výkonu (např. vpletení do kola) v případě přitěžujících okolností (znásilnění jeptišky, křesťanky židem apod.). <ref name="Kovář, 13" />
 
Tzv. „varovné pravidlo“ <ref name="Kovář, 13" /> [[Matthew Hale|lorda Matthewa Halea]] (1609-1676), představiteleprávníka a jednoho z představitelů anglického [[Zvykové právo|zvykového práva]], postavilo ženu do pozice, kdy musela s vynaložením veškerých prostředků i pod hrozbou smrti hájit svou nevinu a dokázat, že k činu znásilnění skutečně došlo. „Varovné pravidlo“, jehož kořeny jsou datovány do 16. století a které na několik dalších staletí redefinovalo pojetí znásilnění v evropském i světovém měřítku, totiž znělo: ''„Musíme pamatovat na to, že je velice snadné vznést obvinění ze znásilnění a velice těžké je dokázat, a ještě těžší je bránit se takovému nařčení, i když není úplně nevinné.“'' K obvinění a vynesení trestu již nestačilo pouhé ženino slovo a samotná povaha trestného činu. <ref name="Kovář, 14">Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80-7345-161-5, s. 14</ref>
 
Přisuzování zvláštní vážnosti indiciím jako je místo činu, sexuální zkušenosti napadené i pachatele, panenství oběti apod. přetrvalo ve formě důkazního materiálu při trestním řízení až do 20. století, stejně jako stále přežíval Haleův názor, že ''„manžel nemůže být vinen ze znásilnění vlastní ženy“'', neboť ta se mu vstupem do manželství dobrovolně uvázala pro zbytek života i po sexuální stránce. Teprve ve 20. století byla připuštěna možnost, že ke znásilnění může dojít i v rámci manželství. Fiktivní premisa, že sex v manželství je legitimně vynutitelný i přes nesouhlas jedné ze stran, byla oficiálně odmítnuta až v druhé polovině 20. století. V [[Československo|Československu]] byl roku 1950 nahrazen termín ''„násilné smilstvo“'' slovem ''„znásilnění“''. <ref name="Kovář, 14" />
 
V druhé polovině 20. století došlo zejména v severoamerickém prostoru k dalším úpravám v definici znásilnění zejména v souvislosti s [[Rasová segregace|rasovou otázkou]], neboť do té doby byla jednou z indicií při posuzování naplnění skutkové podstaty trestného činu i etnická či rasová příslušnost poškozené strany. Již dříve v [[Otroctví|době otrokářské]] nebylo znásilnění černé otrokyně považováno za zločin vůči ní, ale vůči jejímu majiteli, a nebylo přirozeně trestáno, pokud byl pachatelem přímo otrokář. Podobný rasově nerovný postup se při posuzování znásilnění uplatňoval i později a to i ve vztahu k jiným národnostním menšinám (Irům, Italům, původnímu americkému obyvatelstvu atd.). <ref name="Kovář, 14" />
 
== Oběti a pachatelé ==
 
Značná část sexuálně motivovaných trestných činů se odehrává v prostředí nejbližší rodiny <ref>Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80- 7345-161-5, s. 9</ref>. Pachatelem i obětí může být žena i muž bez ohledu na věk, tělesnou, duševní nebo sexuální vyspělost <ref>Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80-7345-161-5, s. 31</ref>. Při posuzování naplnění [[Trestný čin|skutkové podstaty trestného činu]] nehraje roli pověst aniči životní styl pachatele nebo oběti ani jejich vzájemná vztahová blízkost. Skutková podstata trestného činu může být tedy naplněna i tehdy, pokud pachatelem (pachatelkou) násilí je osoba, se kterou oběť žije či žila v dlouhodobém intimním vztahu, nebo se kterou měla oběť dobrovolný jednorázový sexuální styk. Může být jeho (její) [[Manželství|manželkou]], manželem, [[Druh|druhem]], družkou či [[Registrované partnerství|partnerem nebo partnerkou v registrovaném partnerství]]. Reálně je ovšem skutková podstata trestného činu v těchto případech velmi obtížně prokazatelnáprokazatelné, zda k trestnému činu došlo.
 
Jen minimum případů sexuálního napadení je spácháno osobami, u nichž je prokázána nějaká forma [[sexuální deviace]]. Stejně tak se ve výrazné početní menšině vyskytují případy napadení cizím, sériově jednajícím pachatelem v neznámém a rizikovém prostředí (což je zároveň hluboce zakořeněný mýtus o typické podobě znásilnění). <ref name="Kovář, 57">Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80-7345-161-5, s. 57</ref>
 
=== Latence u sexuálních deliktů ===
 
Sexuální násilí je jev, u kterého se tradičně vyskytuje vysoká míra latence (stav, kdy trestný čin proběhl a přesto nebyl oznámen). Výzkumy latence realizované na území EU mezinárodními výzkumnými týmy <ref name="Kovář, 56-8">Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80- 7345-161-5, s. 56-58</ref> uvádějí obecně značný rozdíl mezi tendencemi k nahlašování trestných činů v zemích západní a východní Evropy. Zatímco v západoevropských zemích nahlašuje tyto případy až 52% obětí, ochota východoevropských obětí se zdá být znatelně nižší: nahlásit trestný čin se odhodlá pouze kolem 30% obětí. Z těchto výzkumů přitom vyplývá, že nejvyšší latenci vykazují právě delikty se sexuálně násilným podtextem. Podle těchto zdrojů <ref name="Kovář, 56-8" /> pouze 8% ze všech obětí znásilnění takový čin nahlásí. U znásilnění intrafamiliárního (spáchaného rodinným příslušníkem) jsou to dokonce pouze 3%. V průběhu života se přitom s některou z forem sexuálního násilí setká až 25% žen a 6-10% mužů <ref name="Kovář, 57" />. Je tedy zcela zřejmé, že oficiální statistiky ani zdaleka neposkytují reálný obraz o skutečné míře výskytu sexuálně motivovaných trestných činů.
 
Nenahlašování případů sexuálního násilí může mít mnoho příčin. Mezi ty nejzákladnější patří:
 
* vztah oběti k pachateli (pachatelem je ve většině případů osoba, kterou oběť dobře zná, má k ní citový vztah, oběť akt bagatelizuje, popř. se bojí reakce pachatele)
* důkazní problémy (sexuální delikty se typicky odehrávají v ústraní, kdy jediným svědkem bývá oběť aktu a její výpověď pak často stojí proti výpovědi pachatele zcela osamocena, zvlášť, pokud v průběhu zneužití nedošlo k tělesnému poranění)
* strach z průběhu vyšetřování i soudního projednávání věci (sekundární [[Psychické trauma|traumatizace]] spojená s policejním výslechem, znaleckým vyšetřováním i hlavním soudním líčením) a jejich dopadem na osobní život oběti
* strach z [[Sekundární viktimizace|viktimizace]] a sekundární [[Sociální stigma|stigmatizace]] oběti (plynoucí z mýtů o znásilnění, „přehazování“ části viny za čin na oběť, představa, že slušně a správně se chovající žena se nemůže dostat do situace, kdy by byla znásilněna, podobně jako heterosexuální muž by se nedostanesám od sebe nedostal do kontaktu s homosexuálním agresorem a styk tak proběhlmusel proběhnout v konsensu). <ref name="Kovář, 57" />
 
Tyto příčiny se mohou různě prolínat. I v roce 2018 jsou známy případy <ref name="Kovář, 58">Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80-7345-161-5, s. 58</ref>, kdy je oběť rodinou odrazována od nahlášení trestného činu sexuálního násilí ze strachu ze ztráty dobré pověsti. Vysoká latence u sexuálně motivovaných trestných činů zpravidla není odborníky zpochybňována <ref name="Kovář, 57" />. Odborníci z řad členů pomáhajících profesí (lékaři, psychologové, sociální pracovníci) se s touto problematikou musejí vyrovnávat zejména tehdy, kdy latentní oběť sexuálního násilí vyhledá odbornou pomoc kvůli specifickým zdravotním či jiným obtížím, aniž by přitom uvedla ve známost tuto prodělanou traumatizující zkušenost, která může mít přímou souvislost s jejím aktuálním [[Psychosomatika|psychosomatickým]] či sociálním stavem <ref name="Kovář, 58" />.
Řádek 77 ⟶ 78:
Pachateli zhruba 8% intrafamiliárního zneužití dítěte jsou jeho vlastní rodiče (častěji otec než matka) <ref name="Weiss, 98" />. Sexuální zneužití dítěte rodičem přitom patří mezi klinicky nejzávažnější formy sexuálního zneužívání dětí. Rodiny, kde je kontinuálně (setrvale, dlouhodobě, s různou frekvencí či pravidelností) zneužíváno jedno nebo více dětí, nazýváme rodinami [[Incest|incestními]] <ref name="Weiss, 98" />.
 
Charakter situace, ve které je dospělou osobou sexuálně zneužíváno dítě, bývá latentní a důsledně utajovaný. Proto je jen velmi obtížné získat přesná data o výskytu těchto případů a jejich skutečný počet je tak možno pouze odhadovat. Předpokládá se, že skutečnýreálný výskyt případů sexuálního zneužití dítěte je mnohonásobně vyšší, než počet činů ohlášených odpovědným orgánům (policie, [[OSPOD]]) <ref name="Weiss, 97" />. Nejobjektivnější data o výskytu sexuální zneužití dítěte přinášejí studie [[prevalence]], které využívají retrospektivních výpovědí dospělých osob <ref name="Weiss, 85">Weiss, Petr a kol: Sexuální zneužívání dětí. Praha. Grada Publishing, a.s. 2005. ISBN 80-247-0929-5, s. 85</ref>. Některé z takto metodologicky pojatých reprezentativních zahraničních studií (např. studie organizace National Society for Prevention of Cruelty to Children, z let 1994-5) uvádějí, že až 16% všech dětí se během svého dětství či dospívání setká s projevem sexuálního násilí <ref name="Weiss, 85" />. Výsledky studií vedených podle stejné metodologie (např. Retrospektivní studie pohlavního zneužívání v dětství u dospělé populace ČR, [[Linka bezpečí|Krizové centrum Linky bezpečí]]) odhalují, že obětí sexuálního zneužívání se v České republice stalo až 26% ze současné dospělé populace. V 60% případů se jednalo o zneužití blízkým rodinným příslušníkem.
 
Specifickým případem sexuálního zneužívání dětí mimo je tzv. komerční sexuální zneužívání dítěte. Mezi jeho tři hlavní podoby patří:
 
* [[Obchod s lidmi|obchodování s dětmi]]
* [[dětská prostituce]]
* [[dětská pornografie]]<ref>Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. ISBN 978-80-7345-161-5, s. 168-9</ref>
 
== Pomoc obětem ==
 
=== SASA ===
 
Na území České republiky funguje jediná [[Svépomocné spolky|svépomocná organizace]] na pomoc obětem sexuálního zneužití. Je jí SASA (z anglického "Sexual Assault Survivors Anonymous", česky "Anonymní, kteří přežili sexuální útok"). SASA ČR je součástí celosvětové sítě svépomocných skupin sdružených pod názvem SASA Worldwide. <ref name="SASA WW">http://sasaworldwide.org/</ref>
 
SASA není terapeutickou skupinou, nenabízí odbornou pomoc a není vedena experty. Nemá být náhradou profesionální pomoci (např. psychoterapeutické či právnické), pokud je tato vyžadována. Program je charakterizován coby "svépomocný duchovní", vychází tedy z předpokladu přítomnosti "Vyšší síly", byť není existence organizace přímo spjata s žádným konkrétním náboženstvím.
 
SASA nevybírá od svých členů poplatky, nepřijímá finanční dary, neposkytuje veřejná vyjádření k medializovaným sexuálním kauzám a svou povahou chrání zejména anonymitu svých členů. Svým založením tedy kopíruje praxi spolku [[Anonymní alkoholici|Anonymních alkoholiků]], který je taktéž koncipován jako [[Svépomocné spolky|skupina svépomocná]]. SASA upravila dvanáct tradic, dvanáct příslibů a dvanáct kroků [[Anonymní alkoholici|Anonymních alkoholiků]], aby lépe vyhovovala podstatě traumatu obětí sexuálního útoku a efektivně napomáhala na cestě k uzdravení <ref name="SASA ČR">https://sasa.obetiznasilneni.cz/cz/o-nas</ref>.
 
Pražská skupina SASA byla založena roku 2015 <ref name="kontakt">https://sasa.obetiznasilneni.cz/cz/kontakt</ref> a je určena coby kontaktní pro oblast Evropy <ref name="SASA WW" />. Kromě ní se na území České republiky schází ještě lokální skupina SASA Brno <ref name="kontakt" />. Na Slovensku se anonymní oběti scházejí na místní skupině v Bratislavě, která byla založena roku 2017 <ref name="kontakt" />. Vznik jakékoliv další lokální skupiny je v případě potřeby kontaktními skupinami vítán <ref>https://sasa.obetiznasilneni.cz/cz/o-nas , posl. odst.</ref>.
 
== Reference ==