Oběť: Porovnání verzí

'''Oběť''' je [[náboženství|náboženský]] úkon spočívající v „odevzdání/obětování“ cenných předmětů ('''obětin'''), zvířat nebo [[Lidská oběť|lidí]] [[Bůh|bohům]], [[duch]]ům mrtvých či jiným nadpřirozeným bytostem. Původně šlo o zničení předmětů (např. spálení potravin) popř. zabití obětních zvířat či lidí; postupně se u některých [[náboženství]] vyvinuly formy „nekrvavé oběti“, např. darování obětovaných předmětů nebo zasvěcení obětovaných osob duchovní službě. Motivací oběti bývá usmíření rozhněvaných bohů, jejich pocta nebo očekávání, že náhradou za obětované cennosti bohové obětníka vyslyší a splní jeho přání (''[[do ut des]]''). Zvláštní kategorií jsou oběti mrtvým, které mohou být chápány i jako jejich hmotné vybavení na onen svět. Historie náboženské oběti je velice stará, archeologické důkazy obětní praxe existují z dob dávno před vznikem písma.

V [[křesťanství]] má klíčový význam [[pašije|smrt]] [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]], která bývá na základě starozákonního obětního institutu chápána tak, že v ní Bůh, Otec Ježíše, usmířil lidstvo sám se sebou (viz [[List Římanům|Ř]] 3,25; [[Druhý list Korintským|2 Kor 5]], 14-21). Římskokatolická [[mše]], v níž se při slavení eucharistie Ježíšova smrt a [[zmrtvýchvstání]] připomíná a zpřítomňuje, se proto rovněž nazývá '''mešní obětí''', a část mše, při které se zvlášť připomíná Ježíšova poslední večeře, se často označuje jako '''obětování'''. Křesťané věří, že Ježíšova oběť je úplná a definitivní (viz [[List Židům|Žid]] 9,12; 10,1-18), a učinila tedy všechny náboženské oběti v tradičním smyslu zbytečnými. [[Ofěra]] věřících tak má již význam pouze sbírky darů na kostel nebo na dobročinné účely.