Wikipedista:Phamphi/Pískoviště 3: Porovnání verzí

bez shrnutí editace
}}
 
'''Tomáš Famfule''', na vojně sloužící pod jménem '''Thomas Famfollet''' ([[7. prosinec|7. prosince]] [[1793]] – [[1876]]), byl příslušník [[Jezdectvo|jezdecké]] [[Pěchota|pěchoty]] rakouské ([[Habsburská monarchie|habsburské]]) armády, vojenský vysloužilec a strýc [[Mikoláš Aleš|Mikoláše Alše]]. Kvůli příslušnosti k lehké jízdě přezdívalo se mu ''(mirotický) [[švališér]]'' či ''[[dragoun]]ek''. Famfuleho vliv na mladého Alše a jeho tvorbu přiměl [[Alois Jirásek|Aloise Jiráska]] sepsat o něm skicu ''Tomáš Famfule, švališér'' na základě Famfuleových pamětí obohacených vzpomínkami jeho synovce. Jirásek jej zpodobnil též ve ''Skalácích'' jako vysloužilce Užďana. Famfuleho postava jakožto předloha mnohémnohých tvorbyděl AlšeJiráska a Jiráskakreseb mezi jinýmiAlše pomohla koncem [[19. století]] vytvoření archetypu českého vojáka.
 
== Život ==
Z vojny si s sebou přinesl ''soukenný pásek pivoňkové barvy [...] a ty dva obrázky z Říma a lahvičku popela, jenž mu napršel za výbuchu Vesuvského na helmu a plášť. [...] Zůstal svobodný, a žil v rodině své sestry, jejíž dětem byl jako druhým otcem. Po rodičích zdědil chalupu, v níž se pak narodil Mikoláš Aleš. [...] Stavení to později přenechal Famfule svému švagru Alšovi, v jehož rodině zůstal trvale. S ní sdílel všecky starosti i častá stěhování.''<ref name="Jirásek"/> <ref group="p" name="Aleš-Famfule">Již od dob Jana Famfuleho (Tomášova otce) byly členové rodiny Famfulovy počítáni k rodině Alšově (TOMAN, s. 172).</ref>
 
{{Citát|„To je popel z Wezufu od Roku 1822. Ten sem přines z neAplu. Tomáš Famfule.“|Tomáš Famfule}}
 
Od dubna [[1835]] žil tedy Famfule již v Miroticích, kde se o něho starala matka a dvě neprovdané sestry. ''Začal si zase pomalu zvykat na své původní řemeslo krejčovské a poctivě a skromně se živil. ''<ref name="Toman">{{Citace monografie
Krejčovstvím se již Famfule neživil, pouze když bylo třeba synovcům něco ušít či opravit. Chodil však sám vždy vyšňořený a hladce oholený.
 
Roku [[1865]] zemřel nejstarší z bratrů Alšových, František. Dva roky poté si sám vzal život druhý nejstarší Jan. Tomáš Famfule tak zůstal v Písku bydlet s nejmladším synovcem Mikolášem Alšem. Roku [[1869]] zemřela Famfuleho sestra (Alšova matka), Mikoláš opustil gymnázium a odešel do Prahy na malířskou akademii. Alois Jirásek píše, že dále Tomáš Famfule ''[...] zůstal u švagra, s kterýmž se dobře snášel, kterýž se však za rok oženil. Přišla macecha do domu a ta neměla ohledu na starého švališera.''<ref name="Jirásek"/> TFFamfule se tak nakonec vystěhoval. S Mikolášem Alšem se pak ve svých posledních letech vídal jen, když se vracel z Prahy. ''„Tak co Češi, co Češi!“ ptával se starý vysloužilec, jenž nestál netečně u proudu národem šumícího. [...] Bývali spolu často i večer i v noci, kdy starý švališer na zahradě hlídal. Kouřili, strýc vzpomínal minulých dob na vojně i v Miroticích, jejich rodu, zlobíval se ještě na státní bankrot z roku jedenáctého i na to, že zbytečně ztraceno Slezsko.''<ref name="Jirásek"/>
 
Tomáš Famfule zemřel roku [[1876]], tři roky předtím, než Mikoláš Aleš uspěl při konkurzu na výzdobu [[Národní divadlo|Národního divadla]]. Velkého úspěchu svého synovce se tak nedožil. Pochován je v Miroticích.
 
== Vliv na Mikoláše Alše ==
Vliv na mladého Mikoláše Alše a jeho fantazii, jež se později promítla do jeho tvorby, mj. barvitě popisuje Alois Jirásek v povídce ''Tomáš Famfule, švališér'' zařazené do knihy ''Vojenské povídky'':
 
{{Citát|A pak vypravování strýce Tomáše, jeho vzpomínky na Mikoláše Alše, kyrysníka ve Franci zhynuvšího, na vlastní příhody, na vojnu a cizí země! Jaké to poklady mladé duši, její obraznosti, zrovna pro ten svět starého vojáka zvláště vnímavé a jako sladěné!|Alois Jirásek}}
 
Tomáš Famfule svým synovcům, jejich přátelům a četným návštěvám, o černých hodinkách, vyprávěl příhody o tažení do Francie, co viděl v Uhrách a co zažil v Itálii, ''vypravoval, jak viděl [[Vesuv]] soptit, že byla od toho tma v pravé poledne, jak v [[Sorrento|Sorrentě]] se díval na moře a na delfíny, jak jezdil se štafetou do [[Gaeta|Gaety]].''<ref name="Jirásek"/> Vzpomínal na své koně, zvláště vraného. Vypravoval rovněž o potyčkách s italskými povstalci v [[Padova|Padově]] či o tom, jak císařští vojáci řádili v [[Nola|Nole]], kdy "ani kostelů nešetřili".
 
''Když došlo na Řím, na kostel sv. Petra, vzpomínal vřeleji a jednou, když své sestřence znovu tam prováděl, zatoužil: „Jestli kdo z vás v ty místa přijde, vzpomeňte si na mě.“''<ref name="Jirásek"/> Jirásek píše, že když se Mikoláš Aleš později po získání věhlasu dostal Říma, aby se poklonil dílu starých géniů, jeho první vzpomínka byla právě na starého švališéra Tomáše Famfuleho, jenž tou dobou již odpočíval v rodných Miroticích.
 
Jak uvádí [[Zdeněk Nejedlý]]: ''"Vojenské Alšovy obrazy, ať sgrafitové, ať akvarely nebo kresby, nejsou výjevy z určitých bitev, nejsou žádná glorifikace armády, nýbrž jsou kus života v ní, hlavně kus českého života z dob, kdy se ještě verbovalo, kdy na vojnu chytali, kdy chycené dopravovali svázané k pluku, kdy čeští synkové zmírali v severoitalských pevnostech často i na "domácí nemoc", kdy musili do bitev v Němcích, v Italii, v Nizozemsku, ve Francii i doma a bojovali hrdinsky, jak jim dosvědčují i cizí válečné letopisy."'' (Zdeněk Nejedlý)<ref name="Kautman"/>{{Citace monografie
== Vliv na Aloise Jiráska ==
Jirásek (spolu s Alšovou tvorbou) napomohl vytvořit archetyp českého vojáka: ''Alšův strýc, Tomáš Famfule, švališér, sehrál pak významnou úlohu i v díle Jiráskově. Nejen tím, že se stal vzorem pro postavu "salakvadry" Baltazara Užďana v první rozsáhlejší práci Jiráskově, ve Skalácích. Ale že přešel v podobě typu, krásného lidového typu českého vojáka do mnoha dalších Jiráskových děl.<ref name="Kautman">{{Citace monografie
| příjmení = Kautman
| jméno = František
}}</ref>
 
== Vliv na Aloise Jiráska ==
O Jiráskovi platí to, co on sám píše o Alšovi ve svém medailonku ''Tomáš Famfule - švališer:''
Alšův strýc, Tomáš Famfule sehrál významnou úlohu i v díle Aloise Jiráska, do jehož mnoha děl přešel v podobě typu, krásného lidového typu českého vojáka, který tím pomohl zrodit. O Jiráskovi platí do velké míry to, co sám píše o Alšovi ve svém medailonku ''Tomáš Famfule - švališer''. Tomáš Famfule se stal vzorem pro mnoho Jiráskových postav, počínaje postavou "salakvadry" Baltazara Užďana v první rozsáhlejší Jiráskově práci, ve ''Skalácích'' a nezapomenutelným Ceypkem z ''F.L. Věka'' a Doubenem z ''U nás'' konče. ''Jadrnost, poctivost a dobrota, prozářená krásným lidským humorem jsou charakteristické pro tyto postavy. [...] Právě takto Jirásek spolu s Alšem vytvořili lidový typ českého vojáka, takový, jaký skutečně byl [...]."<ref name="Kautman"/>
''"Vojenské Alšovy obrazy, ať sgrafitové, ať akvarely nebo kresby, nejsou výjevy z určitých bitev, nejsou žádná glorifikace armády, nýbrž jsou kus života v ní, hlavně kus českého života z dob, kdy se ještě verbovalo, kdy na vojnu chytali, kdy chycené dopravovali svázané k pluku, kdy čeští synkové zmírali v severoitalských pevnostech často i na "domácí nemoc", kdy musili do bitev v Němcích, v Italii, v Nizozemsku, ve Francii i doma a bojovali hrdinsky, jak jim dosvědčují i cizí válečné letopisy."'' (Zdeněk Nejedlý)<ref name="Kautman"/>
 
''[...] Právě takto Jirásek spolu s Alšem vytvořili lidový typ českého vojáka, takový, jaký skutečně byl, [...]" (F. Kautman)<ref name="Kautman"/>
''[...] Právě tento starý vysloužilec měl tak veliký význam jak pro kresby Alšovy, tak pro zrození krásných lidových typů českého vojáka v díle Jiráskově [...] počínaje již zmíněným Baltazarem Užďanem ze "Skaláků" a nezapomenutelným Ceypkem z "F.L. Věka" a Doubenem z "U nás" konče. Jadrnost, poctivost a dobrota, prozářená krásným lidským humorem jsou charakteristické pro tyto postavy.''<ref name="Kautman"/>
 
== Odkazy ==
<references />
=== Související články ===
* [[Národní obrození]]
* [[Risorgimento#Počátky hnutí|Risorgimento]]
* [[Dějiny Itálie#Hnutí „carbonari“|Dějiny Itálie]]