Bamboccianti: Porovnání verzí

'''Bamboccianti''' byla nazývána skupina umělců působících v [[Řím|Římě]]ě od roku 1625 až do konce sedmnáctého století. Většina z nich byla [[Vlámsko|vlámskými]] či [[Nizozemsko|nizozemskými]] umělci. Ti přinesli do [[Itálie]] tradici holandské a vlámské renesanční malby zobrazovat prosté pracující při práci. Vytvářeli malé kabinetní obrázky nebo [[Lept|leptylept]]y z každodenního života nižších tříd v Římě a okolí.

Mezi typické zobrazované subjekty patří prodejci potravin a nápojů, zemědělci a dělníci při práci, hrající si nebo odpočívající vojáci, či žebráci. [[Salvator Rosa]] - italský [[Baroko|barokní]] malíř - lamentoval v polovině sedmnáctého století takto:...''tuláci, podvodníci, kapsáři, opilci, nenasytové, kuřáci, holiči, poživači tabáku, holiči a další pochybné existence. Navzdory jejich výběru námětů ze společenské ''spodiny'' se samotná díla prodávají za vysoké ceny váženým sběratelům.''

Skupina Bamboccianti ovlivnila i umělce [[Rokoko|rokoka]], jako jsou [[Domenico Olivieri]], [[Antonio Cifrondi]], [[Pietro Longhi]], [[Giuseppe Maria Crespi]], [[Giacomo Ceruti]], [[Alessandro Magnasco]]. Zobrazování každodenního římského života pokračovalo v devatenáctém století skrze díla [[Bartolomeo Pinelli|Bartolomeo]] a [[Achille Pinelli]], [[Andrea Locatelli]] a [[Paolo Monaldi]].

== Charakteristika ==

[[Giovanni Battista Passeri]], kronikář umění sedmnáctého století, popsal práci Van Laera jako ''otevřené okno'', které poskytuje přesné zobrazení světa kolem něj, což je charakteristika, kterou je možno aplikovat na členy Bamboccianti obecně. Passeri zde vyjádřil tradiční umělecký historický názor, že obrazy Bamboccianti nabízejí realismus, jsou ''pravým portrétem Říma a života prostých lidí'' a to ''aniž by umělec měnil to, co vidí''. Nicméně jejich současníci Bamboccianti obecně nepovažovali za realisty. Alternativní pohled na umění Bamboccianti spočívá v tom, že jejich díla by měla být považována za složitou [[Alegorie|alegorii,]], protiváhu ke klasickému umění. Cílem bylo přivést pozorovatele k přemýšlení o zobrazených tématech. Staly se paradoxně nositelem idejí, že zobrazováním ''nízkých'' nebo ''vulgárních'' subjektů je možné upozornit na důležitá filozofická témata. Například: Bamboccianti pravidelně malovali obrazy obrovských vápenných pecí mimo Řím. Tyto pece používaly jako surovinu [[Mramor|mramorovémramor]]ové a [[Travertin|travertinovétravertin]]ové bloky římských starožitných zřícenin a tak hrály přímou roli při ničení římských starověkých památek. Samotné vápenky jsou vymalovány velkolepě, jako by to byly nové památky Říma. Pece vytvořily něco nového z trosek starého Říma a vápno, které vyrobily, bylo použito při stavbě nových staveb v Římě. Obrazy těchto pecí se proto mohou chápat jako reflexe o přechodnosti slávy i o regenerační síle Říma. Jinými slovy, tyto obrazy měly být čteny ironicky a alegoricky (dokonce i jako paradoxy) a ne jako přesné, realistické zobrazení života v Římě.

Mezi lety 1640 a 1650 začal [[Jan Miel]] a [[Michelangelo Cerquozzi]] rozšiřovat rozsah kompozic Bamboccianti tím, že věnovali větší pozornost okolní krajině a méně zdůrazňovali anekdotické aspekty městského a venkovského života. Tyto práce byly opakovaně používány jako model Bamboccianti z druhé poloviny 17. století a obecně jako díla žánrových malířů pracujících v Římě na počátku 18. století. Mielův nejoriginálnější příspěvek k tomuto žánru jsou jeho scenérie římského karnevalu. Malíř [[Karel Dujardin]] přinesl žánru jinou variantu tím, že postavil své žánrové obrazy rolníků a šarlatánů do idealizovaného prostředí vznešených zřícenin v římské krajině [[Campagna Romana]] v okolí Říma.

== Kritický pohled ==

Mezi sběratele a patrony Bamboccianti patřil kardinál a diplomat [[Francesco Maria del Monte]],italský bankéř [[Marchese Vincenzo Giustiniani]], členové papežské rodiny [[Barberini]] a [[Pamphili]], manželky římských aristokratů a také [[Kristýna I. Švédská|švédská královna Kristýna.]] Úspěch tohoto žánru se neomezil jen na Řím, ale rozšířil se i do [[Florencie]] a do [[Francie]], jak je vidět v zobrazených patronátních postavách jako byli kardinál [[Medicejové|Leopoldo de Medici]] a kardinál [[Jules Mazarin|Jules Raymond Mazarin]].

:File:Andrea Locatelli - Ruínas Romanas.jpg|''Římské ruiny, Andrea Locatelli''

Úspěch tohoto žánru je částečně vysvětlen změnou způsobu výzdoby domů vyšších tříd v Římě. Obrazy na plátně nebo panelu postupně získaly přednost před [[Freska|freskamifreska]]mi. To dalo zahraničním umělcům, kteří se specializovali na tuto techniku, výhodu. Navíc, jak milovníci umění hledali nová témata, existovalo příznivé prostředí pro uznání umění Bamboccianti.

Na skutečnost, že učenci a aristokratičtí patroni pokračovali v nákupu děl těchto umělců si často stěžovali malíři tradičních námětů a ostatních žánrů, hlavně na základě všeobecně přjatého kánonu hlavního uměleckého směru v Římě prezentovaného malířskou školou [[Accademia di San Luca]] (akademie sv. Lukáše). Na druhou stranu přijetí umělce Bamboccianti do tohoto prestižního sdružení předních římských umělců nebylo nemožné. To dokládá skutečnost že byli přijati Van Laer a Cerquozzi, kteří byli spojeni s oběma spolky (van Laer byl také členem Bentvueghels) a Jan Miel byl v roce 1648 dokonce prvním severským umělcem přijatým do Accademia di San Luca.