Charles Maurice de Talleyrand-Périgord: Porovnání verzí

'''Charles Maurice de Talleyrand-Périgord''' ([[2. únor]]a [[1754]], [[Paříž]] – [[17. květen]] [[1838]], [[Paříž]]) byl patrně nejznámější a nejúspěšnější [[státník]] a [[diplomat]] období [[Velká francouzská revoluce|Francouzské revoluce]], napoleonských válek, [[restaurace (politika)|restaurace]] [[Bourboni|Bourbonů]] a [[Vídeňský kongres|Vídeňského kongresu]]. Pro své zásluhy obdržel několik vysokých šlechtických titulů: r. roku [[1806]] [[kníže]] beneventský]], r. roku [[1807]] [[vévoda]] [[Talleyrand-Périgordové|de Talleyrand-Périgord]], r. roku [[1815]] vévoda de[[Vévodství Dino|vévoda z Dina]] ([[Dino]] je [[Kalábrie|kalábrijský]] ostrov).

V průběhu [[revoluce]] od roku [[1789]] přešel Talleyrand od [[duchovenstvo|kléru]] kke [[třetí stav|třetímu stavu]] a reprezentoval jej na zasedání generálních stavů i v  nově se tvořícím Národním shromáždění. Byl politikem, jenž uznával nutnost reforem, což jej vzdalovalo od kléru. Jeho vztah k  duchovenstvu se výrazně přiostřil, když se Talleyrand vyslovil pro znárodnění církevního majetku a výtěžek této akce chtěl použít k  vyrovnání státních dluhů. V  návrhu, který předložil, odůvodnil konfiskaci tím, že církev má majetek jen propůjčen k výkonu svého poslání, a ne jako osobní vlastnictví hodnostářů. Podle Talleyranda se tedy nejednalo o vyvlastnění. Roku [[1791]] složil přísahu na ústavu ve jménu kléru, čímž jej podřídil státu. Vzdal se pak funkce biskupa z Autun. [[Papež]] [[Pius VI.]] jej za jeho činnost ostře kritizoval, zbavil jej všech církevních úřadů a [[exkomunikace|exkomunikoval]] z církve. V předvečer hrůzovlády v roce [[1792]] opustil Talleyrand prozíravě Francii, když si za [[Georges Danton|Dantonovy]]ovy pomoci opatřil výjezdní povolení, oficiálně se svým již druhým diplomatickým posláním ve [[Spojené království|Velké Británii]]. To mu později umožnilo hladký návrat, jelikož na něho nepadlo odium emigranta. Po nějakém čase byl z [[Anglie]] premiérem [[William Pitt (mladší)|Williamem Pittem mladším]] na nátlak francouzských protirepublikánských exulantů vyhoštěn. Uchýlil se do [[Spojené státy americké|USA]], kde se zabýval mj. bankovními a pozemkovými spekulacemi ve službách [[Theophile Cazenove|Theophila Cazenove]], usídleného ve [[Filadelfie|Philadelphii]], a stýkal se s  tamějšími francouzskými emigranty. Teprve roku [[1796]] se vrátil do [[Francie]] přes severní Německo, kde krátce pobýval v  [[HansaHanza|hansovnímhanzovním městě]] [[Hamburk|Hamburgu]]u. Již v  roce [[1797]] byl na přímluvu své tehdejší přítelkyně paní [[Germaine de Staël]] vládnoucím [[Direktorium (Francie)|Direktoriem]] pod vedením [[Paul de Barras|Paula Barrase]] jmenován francouzským ministrem zahraničí jako nástupce [[Charles Delacroix|Charlese Delacroixe]], otce malíře [[Eugène Delacroix|Eugèna Delacroixe]]. ''Madame de Staël'' byla velmi zámožná manželka dlouholetého švédského velvyslance v Paříži, významná spisovatelka a vlivná dáma francouzské společnosti.

Jelikož nechtěl být nadále politicky spojován s [[Direktorium (Francie)|Direktoriem]], které bylo dle jeho mínění odsouzeno ke krachu, rezignoval roku [[1799]] na funkci ministra zahraničí a připojil se k nové mladé síle - k [[Napoleon Bonaparte|Napoleonu Bonapartovi]], kterého podpořil při jeho státním převratu ke dni [[Brumairový převrat|18. brumaire]] roku VIII podle [[Francouzský revoluční kalendář|revolučního kalendáře]], tj. [[9. listopad|9. listopadu]] [[1799]], načež byl Napoleonem coby [[konzul|prvním konzulem]] jmenován opět ministrem zahraničí. Roku [[1802]] vstoupil do svazku manželského s Catherine Worlée-Grandovou, ženou s níž už delší dobu žil a která měla dosti pochybnou pověst. Říkalo se, že je krásná, avšak málo inteligentní. Manželství zůstalo bezdětné. Talleyrand byl tehdy hlavním propagátorem myšlenky vytvoření císařství a postaral se o hladké diplomatické uznání francouzského císařství většinou světových států. Jeho názory na budoucnost Francie se však od Napoleonových značně lišily. Talleyrand zastával názor, že mírem v [[Amiens]]u z roku [[1802]] získala Francie více, než bylo možno očekávat, přesto však Napoleona dále podporoval a v roce [[1804]] byl jedním z protagonistů mezinárodní aféry spojené s popravou, zřejmě neprávem odsouzeného [[Louis Antoine Henri de Bourbon Condé|Ludvíka Bourbonského, vévoda d'Enghien|vévody z Enghienu]]. Roku [[1805]] podepsal [[Prešpurský mír|Bratislavský mír]] a v roce [[1807]] i [[tylžský mír|mír v Tylži]] (Tilsit). S obrovskou předvídavostí, vida Napoleonovu říši na vrcholu svých možností, podal demisi ještě v roce [[1807]] a postupně se od Napoleona myšlenkově a politicky vzdaloval. V roce [[1808]] při setkání monarchů v [[Erfurt]]u pak s carem [[Alexandr I. Pavlovič|Alexandrem I.]] tajně uzavřel dohodu o spolupráci. Od té doby soustavně proti Napoleonovi [[konspiraceSpiknutí|konspiroval]]. Po Napoleonově pádu, na kterém měl výrazný podíl, pomohl zpět na královský trůn rodu [[Bourboni|Bourbonů]], i když proti němu měl vzhledem ke svým pokrokovějším názorům značné výhrady. V období tzv. [[restaurace (politika)|restaurace]] za vlády krále [[Ludvík XVIII.|Ludvíka XVIII.]] byl dvakrát krátce ministrem zahraničí, z toho jednou zároveň premiérem. Jeho hvězdná hodina udeřila na ''tančícím'' [[Vídeňský kongres|Vídeňském kongresu]], kdy se mu jako zástupci poražené země podařilo mistrným diplomatickým postupem dojednat pro Francii příznivé podmínky a uhájit její hranice v rozsahu z roku 1789.

Talleyrand neměl žádné manželské děti, ale několik nemanželských. Nejznámější je [[Charles-Joseph de Flahaut]], syn Marie-Adélaïde Filleul, hraběnky de Flahaut de La Billarderie, důstojník Napoleonovy armády, milenec jeho vyženěné dcery [[HortensieHortense de Beauharnais|Hortensie z Beauharnais]] ([[Seznam nizozemských královen|královny holandské]]) a otec pozdějšího ministra vnitra [[Druhé Francouzské císařství|Druhého císařství]] vévody de Morny. Talleyrandovo otcovství slavného malíře [[Eugène Delacroix|Eugèna Delacroixe]], dokládané údajnou podobou obou mužů a Talleyrandovou nápadnou podporou mladého malíře, je naproti tomu velmi nejisté.