Augustus: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Robot doplnil chybějící <references /> |
mBez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 71:
Marcus Antonius se mezitím na východě sblížil s [[egypt]]skou královnou [[Kleopatra VII.|Kleopatrou]]. Vědom si zhoršující se Octavianovy pozice, opustil Antonius [[Alexandrie|Alexandrii]] a vypravil se s vojskem do Itálie, kde oblehl Brundisium. Válka mezi oběma triumviry byla na spadnutí. Avšak [[centurio]]ni obou armád, z nichž mnozí se velmi dobře znali a často byli v příbuzenském vztahu, se odmítli proti sobě postavit, v čemž jejich příkladu následovali i prostí legionáři. V téže době zemřela v Sikyóně Antoniova manželka Fulvia. Její smrt a vzpoura vojáků přiměly oba soky k obnovení spojenectví. Na podzim roku 40 př. n. l. uzavřeli Antonius a Octavianus v Brundisiu smlouvu, podle níž byla Lepidovi ponechána Afrika, Antoniovi východ a Octavianovi západ. Italský poloostrov měl být nadále spravován společně, jelikož se ale Antonius záhy vrátil na východ, zůstala vláda nad Itálií v rukou Octaviana. K utužení obnovené aliance se Antonius na konci roku 40 př. n. l. oženil s Octavianovou sestrou [[Octavia mladší|Octavií]].
Po rozvodu s Clodií se Octavianus oženil v témže roce se [[Scribonia|Scribonií]], jež byla spřízněna s [[Pompeius|Pompeiovým]] synem [[Sextus Pompeius|Sextem Pompeiem]]. Ta mu porodila dceru [[Julia starší|Julii]], jež byla jediným vlastním potomkem Octaviana. Ani ne po roce manželství však Octavianus v den Juliina narození Scribonii zapudil a v roce [[38 př. n. l.]] se oženil s [[Livia Drusilla|Livií Drusillou]]. Skandál byl umocněn tím, že přijal Livii do svého domu předtím, než se rozvedla se svým dosavadním manželem, přesvědčeným republikánem Tiberiem Claudiem Neronem. Tato žena, která se stala Octavianovou nejbližší rádkyní, přivedla do svazku s ním dva syny z předchozího manželství: [[Tiberius|Tiberia]] a [[Drusus|Drusa]].
Poslední politický soupeř triumvirů s velkou vlastní vojenskou mocí byl Sextus Pompeius. Pomocí své flotily ovládal [[Sicílie|Sicílii]] a [[Sardinie|Sardinii]] a ohrožoval zásobovací trasy do Itálie, což zásadně podkopávalo Octavianovu autoritu. Na nátlak senátu uzavřel Octavianus s Pompeiem v roce [[39 př. n. l.]] smlouvu z Misena, čímž byla blokáda Itálie uvolněna za cenu uznání Pompeiovy vlády nad Sardinií, [[Korsika|Korsikou]], Sicílii a [[Peloponés]]em. Aliance se Sextem Pompeiem byla však narušena již zmiňovaným Octavianovým rozvodem se Scribonií. Nicméně k přímému útoku na Pompeia chyběly Octavianovi dostatečné námořní síly. V roce [[37 př. n. l.]] se triumvirové dohodli v [[Taranto|Tarentu]] na prodloužení jejich výjimečné moci o dalších pět let. Antonius se navíc zavázal poskytnout Octavianovi 120 lodí výměnou za 20 000 legionářů, které Antonius potřeboval k tažení proti Parthům. V roce [[36 př. n. l.]] zahájili Octavianus a [[Marcus Aemilius Lepidus (triumvir)|Lepidus]] společnou námořní operaci proti Pompeiovi na Sicílii. I přes počáteční Octavianovy nezdary byla flotila Sexta Pompeia takřka úplně zničena v září 36 př. n. l. Marcem Agrippou v [[Bitva u Naulochu|bitvě u Naulochu]]. Pompeius následně uprchl do [[Asie (provincie)|Asie]], kde byl v [[Milét|Mílétu]] o rok později zajat a popraven jedním z Antoniových velitelů. Lepidus sice žádal Sicílii pro sebe, avšak jeho vojsko ho opustilo a přešlo k Octavianovi, načež se Lepidus vzdal. Octavianus mu dovolil ponechat si úřad nejvyššího velekněze (''[[pontifex maximus]]''), nadále již ovšem nebyl členem triumvirátu, čímž jeho politická kariéra skončila. Zbytek života strávil Lepidus ve faktickém vyhnanství ve své vile v Circeiích. Vláda nad římským světem byla nyní rozdělena mezi Octaviana na západě a Antonia na východě.
| |||