Starověké Řecko: Porovnání verzí

Přidáno 148 bajtů ,  před 3 lety
m
bez shrnutí editace
m
m
Trvalé rozpory mezi athénským námořním spolkem a peloponéským spolkem vyústily v roce [[431 př. n. l.|431 př. n. l.]] ve vypuknutí peloponéské války. Bezprostředních příčin války byla celá řada, avšak zásadní význam měly tři incidenty popisované [[Thúkýdidés|Thúkýdidem]] a [[Plútarchos|Plútarchem]]: konflikt mezi Korintem a jeho kolonií [[Kerkýra|Kerkýrou]], do kterého zasáhly Athény, odpadnutí korintské kolonie [[Poteidaia|Poteidaie]] od námořního spolku a athénské rozhodnutí o uvalení obchodních sankcí proti Megaře, jež byla členem peloponéského spolku. Athény byly následně členy peloponéského spolku obviněny z porušení třicetiletého míru, načež Sparta vyhlásila Athénám válku. Většina historiků považuje uvedené příčiny za pouhé záminky k rozpoutání války. Jejím hlavním důvodem byl totiž strach Sparty a jejích spojenců z rostoucího vlivu Athén. Samotné válečné akce byly zahájeny náhlým přepadením [[Plataje|Platají]] spartskými spojenci Thébany v roce 431 př. n. l.
 
Sparťané chtěli Athény zlomit pravidelnými každoročními vpády do Attiky. Účinek těchto nájezdů ale nebyl takový, jak ve Spartě očekávali, neboť Periklés evakuoval veškeré obyvatelstvo obce za dlouhé zdi, kde byli Athéňané bezpečně chráněni. Současně athénská flotila drancovala pobřeží Peloponésu. Periklés věřil, že tím Sparťany vyčerpá a přinutí ke kapitulaci. Athénská strategie byla ale vážně narušena propuknutím [[epidemie]] v roce [[430 př. n. l.|430 př. n. l.]], jíž padl za oběť i athénský vůdce. Na jeho místo nastoupili dva rozdílní politikové: agresivní [[Kleón]] a po smíru se Spartou volající [[Níkiás]]. V roce [[425 př. n. l.|425 př. n. l.]] se po zajetí mnoha svých občanů v [[Bitva u Sfaktérie|bitvě u Sfaktérie]] zdála Sparta připravená přijmout mír, avšak Kleón svou neústupností tuto možnost ukončit konflikt zhatil. Sparta na to reagovala tažením do [[Thrákie]] pod velením [[Brásidás|Brásida]] v roce [[424 př. n. l.|424 př. n. l.]], čímž bylo ohroženo zásobování [[Starověké Athény|Athén]] obilím. Po smrti Brásida a Kleóna v [[Bitva u Amfipole|bitvě u Amfipole]] bylo v roce [[421 př. n. l.|421 př. n. l.]] uzavřeno příměří ([[Níkiův mír]]). Spory mezi oběma spolky nicméně nadále přetrvávaly.
 
[[Sparta]], jejíž prestiž byla oslabená, se musela utkat se svým úhlavním nepřítelem na Peloponéském poloostrově [[Argos (město)|Argem]], který se pokoušel zaujmout její postavení. Athéňané podněcovaní [[Alkibiadés|Alkibiadem]] využili spartského zaneprázdnění k [[Výprava na Sicílii|výpravě na Sicílii]] v letech [[415 př. n. l.|415]] až [[413 př. n. l.|413 př. n. l.]] Toto tažení ale skončilo athénskou pohromou. Obsazení Syrákús se nezdařilo a athénské vojsko bylo následně zcela zničeno. Válečná štěstěna se tak začala pomalu přiklánět na stranu Sparty. Tomu napomohl i samotný Alkibiadés, který přeběhl ke Sparťanům a přesvědčil je, aby obsadili osadu [[Dekeleia]] v Attice. Z tohoto opěrného bodu Sparťané následně kontrolovali celou Attiku. Současně s pomocí perského zlata vystavěla Sparta vlastní mocnou flotilu a přenesla válku na pobřeží [[Iónie]]. Neustále se stupňující finanční požadavky Athén na jejich spojence vedly k tomu, že stále více členů námořního spolku povstávalo proti Athéňanům. Nezdary ve válce přiměly aristokratickou stranu v Athénách k provedení oligarchického převratu v roce [[411 př. n. l.|411 př. n. l.]] Ten byl však již v následujícím roce potlačen, také s podporou do Athén se opět navrátivšího Alkibiada. Athéňanům se v této fázi války začalo opět dařit a dosáhli několika vítězstvích (Sparta jim znovu nabídla mír), avšak poté, co se novým velitelem spartské flotily stal vojevůdce [[Lýsandros]], nastal ve válce definitivní zvrat. V roce [[406 př. n. l.|406 př. n. l.]] Athény ještě zvítězily v [[Bitva u Arginúských ostrovů|bitvě u Arginúských ostrovů]], již v dalším roce ale Lýsandros zničil s pomocí lsti athénskou flotilu v [[Bitva u Aigospotamoi|bitvě u Aigospotamoi]]. V roce [[404 př. n. l.|404 př. n. l.]] vyhladověné, obležené a spojenci opuštěné Athény konečně kapitulovaly.
 
Mírové podmínky ukončily athénskou převahu v Řecku. Athény nesměly udržovat flotilu a musely poskytovat vojenskou podporu Spartě. Demokracie byla nahrazena prospartskou oligarchickou vládou [[Třicet tyranů|třiceti tyranů]]. Délský spolek byl rozpuštěn a někdejší athénští spojenci byli podřízeni Spartě. Třebaže někteří členové peloponéského spolku žádali zničení Athén, Sparťané tento návrh zamítli, neboť chtěli v Řecku zachovat rovnováhu sil. Korint a Théby se však cítily podvedeny. Cíle, jichž toužily ve válce dosáhnout, zůstaly nenaplněny, což je přimělo od nynějška sledovat pouze vlastní zájmy, které byly často v rozporu se zájmy Sparty.
Théby po tomto vítězství získaly hegemonní postavení v Řecku. To však již po několika letech mělo vzít za své, neboť odvěcí nepřátelé Sparta a Athény se cítili thébskou hegemonií ohroženi a spojili se proto proti Thébám. Třebaže samotná [[bitva u Mantineie]] v roce [[362 př. n. l.|362 př. n. l.]] skončila nerozhodně, thébský vojevůdce Epameinóndás v bitvě padl a Théby tak ztratily svého jedinečného vůdce. Jeho nástupce zavlekl Thébany do desetiletého bezvýsledného konfliktu s [[Fókida (historické území)|Fókidou]]. Po bitvě u Mantineie už nebylo žádné polis, která by byla schopná zaujmout pozici řeckého hegemona. Athény sice byly hlavními vítězi, avšak jejich snaha obnovit svou někdejší dominanci v námořním spolku narazila na odpor jeho členů a skončila trpkou porážkou Athén ve [[Spojenecká válka (Řecko)|spojenecké válce]] v letech ([[357 př. n. l.|357]]–[[355 př. n. l.|355 př. n. l.]]). V roce [[354 př. n. l.|354 př. n. l.]] Thébané požádali [[Filip II. Makedonský|Filipa II. Makedonského]] o pomoc proti Fókům, čímž [[Starověká Makedonie|Makedoncům]] umožnili zasahovat do řeckých záležitostí.
 
Na Sicílii zatím dosáhly Syrákúsy[[Syrakusy|Syrakúsy]] značného kulturního a hospodářského rozmachu a vůdčího politického postavení za vlády [[Dionýsios I.|Dionýsia I.]] Ve [[4. století př. n. l.|4. století př. n. l.]] se ale tato obec propadla do krvavé [[Občanská válka|občanské války]]. Podobně i ostatní města sicilských Řeků zažívala v této době rozkvět, třebaže už od počátku [[5. století př. n. l.|5. století př. n. l.]] byli zdejší Řekové nuceni neustále válčit s Kartáginci. Rozmach zažívaly v této době i další oblasti stojící spíše na okraji řeckého světa, především [[Thesálie]] za vlády [[Iásón z Fer|Iásóna z Fer]]. Také Korint a Megara se zotavily z válek na přelomu 4. a 5. století př. n. l. a bohatly z obchodu.
 
=== Nástup Makedonie – počátek úpadku řeckých poleis ===
Přesto to byl po Kassandrově smrti v roce [[297 př. n. l.]] právě Démétrios, kdo se chopil makedonského trůnu a získal kontrolu nad Řeckem. Z Makedonie byl ale po několika letech vyhnán spojenými silami [[Pyrrhos|Pyrrha]] a [[Lýsimachos|Lýsimacha]]. V roce [[285 př. n. l.]] porazil Lýsimachos Pyrrha a stal se pánem Makedonie a celého Řecka. Již o čtyři roky později byl však Lýsimachos poražen a zabit v [[Bitva u Kúrúpedia|bitvě u Kúrúpedia]]. Následně vpadli do Makedonie ze severu [[Keltové]]. V nastalém chaosu se dokázal prosadit [[Antigonos II. Gonatás|Antigonos II. Gonatás]], syn Démétria, který Kelty porazil a ustavil se makedonským králem. Spojením se [[Seleukovci]] proti Ptolemaiovcům dosáhl vyvedení své dynastie z izolace, čímž si zabezpečil vládu. Dynastie Antigonovců se na makedonském trůně udržela až do roku [[168 př. n. l.]]
 
Antigonovská nadvláda v řeckých obcích byla narušována povstáními, vyvolávanými protimakedonskými stranami podporovaných Ptolemaiovci, kteří vehementně usilovali podkopat moc Makedonie. Antigonos umístil makedonskou posádku do Korintu[[Korint]]<nowiki/>u, strategicky důležitého místa v Řecku. Nicméně Athény, [[Rhodos]], [[Pergamon]] a některé další řecké státy (především achajský a aitólský spolek) si dokázaly zachovat svoji nezávislost. V roce [[267 př. n. l.]] přesvědčil [[Ptolemaios II. Filadelfos]] řecké obce ke vzpouře proti Antigonovi, čímž začala [[Chremónidova válka]] (pojmenovaná podle tehdejšího vůdce Athén [[Chremónidés|Chremónida]]). Navzdory egyptské pomoci byli Řekové poraženi a Athény ztratily jak svoji nezávislost tak demokratické instituce. Tato porážka znamenala konec působení Athén jako důležitého politického činitele, třebaže Athény zůstaly největším, nejbohatším a nejkulturnějším městem Řecka. V roce [[258 př. n. l.]] Antigonos završil svoje vítězství, když porazil egyptskou flotilu u ostrova [[Kós|Kóu]] a podřídil si tak všechny egejské ostrovy, kromě Rhodu. Aitólský spolek se stal makedonským spojencem a získal kontrolu nad Thébami.
 
Antigonos II. zemřel v roce [[239 př. n. l.]] Již před jeho smrtí se vzbouřily městské státy sdružené v achajském[[Achajský spolek|Achajském spolku]], jejichž vůdčí postavou byl v této době [[Arátos ze Sikyónu]]. V roce [[243 př. n. l.]] získali Achajové na svou stranu Korint. Proti Antigonovu synovi a nástupci [[Démétrios II. Makedonský|Démétriovi II.]] se následně postavila koalice achajského a aitólského spolku. Tyto spolky obvykle vedly války mezi sebou, avšak nyní se sjednotily. Démétrios s nimi válčil po celou dobu své vlády, ale odpadnutí [[Epirus|Épeiru]] a neúspěšné boje proti barbarským [[Dardánové|Dardánům]] na severu, ve kterých Démétrios v roce [[229 př. n. l.]] padl, ještě prohloubily stávající krizi Makedonie. Achajové byli zcela nezávislí a kontrolovali většinu jižního Řecka, zatímco Athény zůstávaly stranou konfliktu. Démétrios po sobě zanechal desetiletého syna [[Filip V. Makedonský|Filipa]], za nějž měl prozatím vykonávat vládu jako regent jeho strýc [[Antigonos III. Dósón]]. Ten konečně porazil [[Aitólský spolek|Aitóly]] a zabránil jim oddělit od Makedonie [[Thesálie|Thesálii]]. Sparta setrvávala ve svém nepřátelském vztahu k Achajům. V roce [[227 př. n. l.]] spartský král [[Kleomenés III.]] Achaje drtivě porazil a získal kontrolu nad spolkem. Arátos se za této situace spojil s [[Antigonos III. Dósón|Dósónem]], který nad Sparťany v roce [[222 př. n. l.]] zvítězil a zmocnil se jejich města – [[Sparta]] tak byla poprvé v historii obsazena cizí mocí.
 
=== Mrak na západě ===
 
[[Soubor:Map Macedonia 200 BC-fr.svg|thumb|upright=1.3|Řecko a Makedonie před začátkem druhé makedonské války]]
V roce [[221 př. n. l.]] zemřel [[Antigonos III. Dósón]] a na makedonský trůn nastoupil [[Filip V. Makedonský|Filip V.]] přezdívaný „milovník Řecka“. Filip V. vstoupil do historie jako poslední makedonský vládce, který ovládal Řecko a byl schopen bránit Helény před ''rostoucím mrakem na západě'': stále mocnějšími Římany. Uzavřením míru z [[Naupaktos|Naupaktu]] v roce [[217 př. n. l.]] Filip ukončil vítězně válku s Aitóly a kontroloval takřka celé Řecko s výjimkou Athén, Rhodu a Pergamu. V době Filipova nástupu na trůn se Římané po vítězství nad [[Ilyrové|Ilyry]] pevně usadili na východním pobřeží [[Jaderské moře|Jaderského moře]] v sousedství Makedonie. Filip, který se kvůli tomu cítil Římany ohrožován, se proto spojil s římským nepřítelem Kartágem a vytvořil v roce [[215 př. n. l.]] alianci s Hannibalem Barkou. Ve skutečnosti tím však Římanům poskytl záminku k zásahům do řeckých záležitostí. Římu se podařilo získat na svou stranu dosud Filipovi loajální aitólský spolek a uzavřít spojenectví s nepřítelem Antigonovců, Pergamem. [[První makedonská válka]] vypukla v roce 215 př. n. l. a skončila nerozhodně o deset let později. Jediným, avšak podstatným, důsledkem této války byla skutečnost, že si Makedonie Římany osudově znepřátelila.
 
V roce [[202 př. n. l.]] Římané porazili Kartágo, což jim umožnilo napnout svoji pozornost východním směrem. V roce [[200 př. n. l.]] zahájili kvůli zanedbatelnému sporu [[Druhá makedonská válka|druhou makedonskou válku]], jejíž pravou příčinou byla římská touha po pomstě a také obava z toho, aby se Makedonie nestala spojencem Seleukovců, největší říše východu. Filipovi řečtí spojenci jej záhy opustili a v roce [[197 př. n. l.]] byl římským [[Římský konzul#Prokonzul|prokonzul]] [[Titus Quinctius Flamininus|Titem Quinctiem Flamininem]] rozhodně poražen v [[Bitva u Kynoskefal|bitvě u Kynoskefal]]. Filip musel sice rozpustit svoji flotilu a stát se římským spojencem, nicméně mírové podmínky byly pro něho celkově snesitelné. Jelikož Flamininus byl obdivovatelem řecké kultury a umírněným mužem, prohlásil v roce [[196 př. n. l.]] na [[Isthmické hry|isthmických hrách]] řecké obce za svobodné, třebaže Římané umístili své posádky do [[Korint|Korintu]] a [[Chalkis|Chalkidy]]. Avšak svoboda přislíbená Římany byla iluzí. Všechna města s výjimkou Rhodu byla zapojena do nového spolku řízeného Římany, přičemž demokracie byla ve všech obcích postupně nahrazována Římanům nakloněnýmiprořímskými aristokratickými režimy.
 
V roce [[192 př. n. l.]] vypukla válka mezi Římem a seleukovskou říší, jejímž tehdejším králem byl ambiciózní [[Antiochos III. Megás|Antiochos III.]] Některé řecké obce viděly v Antiochovi zachránceosvoboditele předod římskouŘímské nadvládounadvlády, nicméně jejich naděje vzaly za své, když byl Antiochos poražen Římany (s Filipovým přispěním) v [[Druhá bitva u Thermopyl|bitvě u Thermopyl]] v roce [[191 př. n. l.]] V průběhu této války římské vojsko poprvé stanulo na půdě [[Asie]], kde Antiocha znovu porazilo v [[Bitva u Magnésie|bitvě u Magnésie]] o rok později. Antiochos byl následně donucen vzdát se veškerého území v Malé Asii v [[Mír z Apameie|mírové smlouvě z Apameie]]. Římané tak v průběhu pouhých deseti let odstranili všechny své potenciální nepřátele na východě a zajistili si tak dominantní postavení v Řecku. V následujících letech Římané ještě hlouběji zasahovali do řecké politiky, chytře využívajíce rozporů mezi aristokraty a demokraty v jednotlivých obcích. Makedonie si udržovala svoji nezávislost, třebaže formálně byla římským spojencem. Když Filip V. v roce [[179 př. n. l.|179&nbsp;př.&nbsp;n.&nbsp;l.]] zemřel, nastoupil po něm na trůn jeho syn [[Perseus Makedonský|Perseus]], který stejně jako všichni Antigonovci snil o sjednocení Řeků pod makedonskou vládou. Makedonie byla však nyní příliš slabá na to, aby mohla něco takového uskutečnit. Římský spojenec, pergamský král [[Eumenés II.]], přesto Římany přesvědčil, že Perseus pro ně představuje hrozbu.
 
=== Konec řecké svobody ===
Eumenovy intriky přiměly [[římský senát]] k vyhlášení [[Třetí makedonská válka|třetí makedonské války]] v roce [[171 př. n. l.|171&nbsp;př.&nbsp;n.&nbsp;l.]] Římané přivedli do Řecka ohromné vojsko, pro něž Makedonci nebyli rovnocenným soupeřem. Perseus nebyl schopen spojit se s ostatními řeckými státy, avšak díky mizernému římskému velení dokázal Římanům úspěšné vzdorovat téměř tři roky. V roce [[168 př. n. l.|168&nbsp;př.&nbsp;n.&nbsp;l.]] vyslal senát do Řecka vojevůdce [[Lucius Aemilius Paullus Macedonicus|Lucia Aemilia Paulla]], který nakonec Persea ničivě porazil v [[Bitva u Pydny|bitvě u Pydny]]. Poslední makedonský král byl pak zajat a potupně veden Římem během Paullova [[triumf]]álního průvodu. Antigonovci tak byli sesazeni a makedonské království bylo rozděleno do čtyř malých států závislých na Římu. Všechny řecké obce, které slíbily Perseovi pomoc, byly tvrdě potrestány. Tímto římským vítězstvím fakticky ztratili svoji nezávislost dokonce i římští spojenci Pergamon a [[Rhodos (město)|Rhodos]], kteří válku proti Perseovi iniciovali.
 
Pod vedením dobrodruha zvaného [[Andriskos]] Makedonie v roce [[149 př. n. l.|149&nbsp;př.&nbsp;n.&nbsp;l.]] naposledy povstala proti Římanům. Tato vzpoura byla však již po jednom roce zlomena, důsledkem čehož bylo přeměnění Makedonie v [[Římské provincie|římskou provincii]]. Osud první helénistické říše se naplnil. Římané nyní vystupňovali své požadavky vůči ostatním Helénům a žádali, aby achajský spolek, poslední opora řecké nezávislosti, byl rozpuštěn. Achajové odmítli a vyhlásili Římanům válku. Většina řeckých obcí se přidala na stranu Achajů, dokonce i otroci byli osvobozeni, aby mohli bojovat za svobodu Řecka. Římský [[Římský konzul|konzul]] [[Lucius Mummius]] postoupil se čtyřmi [[Římská legie|legiemi]] z Makedonie na jih a porazil Řeky na [[Isthmus|Isthmu]]. V odvetu za povstání bylo nejvýznamnější město spolku, [[Korint]], srovnán se zemí, což definitivně ukončilo řecký odpor. S výjimkou Sparty a Athén se tak v roce [[146 př. n. l.|146&nbsp;př.&nbsp;n.&nbsp;l.]] stal celý řecký poloostrov římským [[protektorát]]em.
52

editací