Díky rozpadu Ruskéhorakousko-uherské impéria a následnému [[Ruská občanská válka|porevolučnímu chaosu]]říše se na sklonku války povedlo Bukovinu připojit k [[Rumunské království|Rumunsku]], které si ji nárokovalo jakožto staré moldavské území (spolu s Bukovinou sousedící [[Besarábie|Besarábií]], jinou částí středověkého Moldavska) a dostalo ji přislíbenou od [[Trojdohoda|dohodových]] mocností jako odměnu za vstup do války na jejich straně. Zatímco země byla obsazena rumunskými královskými vojsky, sešel se v Černovicích všeobecný kongres ({{vjazyce2|ro|''Congresul General al Bucovinei''}}), složený ze zástupců různých místních národností – ovšem s výjimkou Ukrajinců, kteří chtěli sever země začlenit do [[ZULR]] – a vyhlásil 28. listopadu [[1918]] svou touhu po připojení k Rumunsku. Rumunský zábor byl nakonec potvrzen [[Saint-Germainská smlouva|Saintgermainskou mírovou smlouvou]] (1919) a součástí tzv. [[Velké Rumunsko|Velkého Rumunska]] tak Bukovina zůstala po celé meziválečné období. Rumunský stát, vědom si komplikované a pro sebe nepříznivé národnostní situace v Bukovině (podle posledního rak.-uh. sčítání lidu roku 1910 zde žilo 38,9 % Ukrajinců/Rusínů, 34,4 % Rumunů, 21,2 % Němců – z nichž ale nadpoloviční část židů – 4,6 % Poláků, 1,3 % Maďarů a 7 dalších národností), snažil se po následující dvacetiletí usilovně o rumunizaci obyvatelstva, mj. i tím, že k roku 1926 byly uzavřeny veškeré ukrajinojazyčné školy.
