Otevřít hlavní menu

Změny

Odebráno 24 bajtů, před 1 rokem
→‎Normalizace: Malé úpravy.
Dne 16.&nbsp;ledna 1969 spáchal student [[Jan Palach]] sebevraždu upálením. Žádal zrušit cenzuru a zakázat šíření sovětské tiskoviny ''Zprávy''. Žádal, aby lidé zahájili na podporu těchto požadavků časově neomezenou stávku. Pokud by nebyly požadavky do 21. ledna 1969 splněny, měly vzplanout „další pochodně“. V rozhlasovém vystoupení k tomuto tragickému činu prezident řekl: „''… Jako voják dovedu ocenit sebezapření i osobní statečnost Jana Palacha, jako prezident i občan naší republiky však nemohu skrýt, že nesouhlasím s tím, aby se tímto způsobem vyjadřovaly politické postoje. Právě jsem dostal otřesnou zprávu, že v Plzni podobným způsobem vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk ([[Josef Hlavatý]]). Za vaše rodiče, za všechen lid naší země, za sebe i ve jménu lidskosti, ke které jsme se společně zavázali, vás žádám, zastavte tyto strašlivé činy. Já už jsem často hleděl smrti do tváře. Za největší povinnost občana však považuji dát své vlasti každou hodinu, každý den svého života.''“<ref>(Klusáková-Svobodová, 2005b, s. 195)</ref>
 
L. Svoboda po srpnu pokračoval ve své prezidentské aktivitě, navštěvoval pracoviště na závodech, setkával se s představiteli různých oborů a veřejného života. Podporoval řadu projektů, které považoval jako impuls pro rozvoj ekonomiky, např. stavbu [[Metro v Praze|metra]], rozvoj družstevního bytového stavebnictví, aby se řešila bytová nouze, otevření cesty pro přidruženou výrobu zemědělských družstev. Navštívil řadu míst v celé republice. Zejména věnoval pozornost a účinnou pomoc východnímu Slovensku, které svůj vzájemný vztah s prezidentem vyjádřilo v osmdesátých letech odhalením sochy L. Svobody ve Svidníku[[Svidník]]u. Aby republika neupadla do izolace, vykonal návštěvu [[Írán]]u, [[Finsko|Finska]], [[Japonsko|Japonska]] a rovněž přijal návštěvy řady cizích hlav státustátů.
 
V přetrvávající rozjitřené situaci byl na plenárním zasedání ÚV KSČ 17.&nbsp;dubna 1969 odvolán z funkce 1.&nbsp;tajemník [[Alexander Dubček|A. Dubček]] a místo něho zvolen [[Gustáv Husák|G. Husák]]. L. Svoboda podpořil tuto změnu, viděl v G. Husákovi „energického člověka, racionálně uvažujícího, zapáleného stoupence nezbytných opatření.“ Kromě toho z hlediska L. Svobody, který měl v živé paměti 50.&nbsp;léta, „bylo pro něho důležité, že G. Husák poznal nezákonnosti padesátých let osobně na vlastní kůži a dalo se předpokládat, že bude mít dosti vůle, aby usiloval, alespoň část reformních snah realizovat, a že bude stoupencem dokončení rehabilitací lidí v padesátých letech nespravedlivě odsouzených. … jako bývalý politický vězeň bude zárukou, že nedojde k novým politickým procesům. … obava, aby se vývoj nezvrtl tímto nežádoucím směrem, tady v podvědomí stále byla.“<ref name="rfr5" />
 
„Brzy se ukázalo, že pro Ludvíka Svobodu přinesla tato změna postupně umrtvení jeho dosavadního politického vlivu a vykázání jeho působení do limitů ústavně vytyčených pravomocí. Vztahy mezi oběma muži postupně ochabovaly, zvláště když Husák začal energicky uplatňovat ústavně zakotvenou vedoucí úlohu strany ve všech směrech. Své ambice hrát v Československu prim prosazoval natolik, že prezident republiky se stal druhořadým, podřízeným partnerem.“<ref>{{Citace monografie
| isbn = 80-903725-0-3
| poznámka = [dále jen (Císař, 2006)]
}}</ref> Na pokyn G. Husáka byl na začátku roku 1970 rozpuštěn dokonce prezidentův poradní sbor, který si ustanovil z předních odborníků.<ref>(Klusáková-Svobodová, 2005b, s. 197-204)</ref> [[Normalizace]] „systematicky pohřbívala jednu obrodnou vymoženost za druhou. Když byly počátkem roku 1970 zahájeny stranické a pracovní prověrky, byli již hlavní představitelé demokratizačního programu zbaveni všech funkcí a řídících postavení. Prověrkovým komisím nestačilo potrestat reformní elitu, dokázaly vyloučit, nebo vyškrtnout ze strany přes 400&nbsp;000 dalších komunistů, politicky angažovaných a odborně vyspělých lidí. Ani Husák si původně takový kádrový masakr nepřál. Také L. Svoboda, dotčený masovou likvidací intelektuálních elit, neuspěl ve snaze někoho z postižených uchránit.“<ref>(Císař, 2006, s. 96-97)</ref> Podle některých autorů byl L. Svoboda spoluzodpovědným za normalizaci. Dle jiných prezident Svoboda nemohl proces normalizace ovlivnit, i když byl formálně přizván do [[Politbyro|politbyra]] KSČ.<ref>(Kadlec, 1991, s. 258)</ref> Ideologičtí fundamentalisté opět začali střežit „čistotu“ zveřejňovaných názorů. Neobstály ani paměti prezidenta, bylo zakázáno nové vydání prvního dílu a do stoupy přišel i připravovaný druhý díl ''Cestami života''.<ref>(RICHTER, Karel In: Svoboda, 1992, předmluva.)</ref>
 
==== Druhé volební období ====