Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 977 bajtů ,  před 1 rokem
Doplnění průběhu podpisu moskevských protokolů a bezprostředně následujících událostí. Taktéž upřesnění neprávem dehonestujícího hodnocení V. Černého.
Prezident Svoboda odmítl uznat zbytek vlády, bez internovaného předsedy O. Černíka, za funkční. Dále kategoricky odmítl návrh předložený skupinou bývalých stranických funkcionářů jmenovat novou revoluční dělnicko-rolnickou vládu, která by byla současně společným stranickým i státním orgánem a byla by vedená [[Alois Indra|A. Indrou]]. Dále odmítl i druhou variantu tohoto návrhu, podle které měl vládu vést prezident. Všechny tyto návrhy by legalizovaly situaci vzniklou po odvlečení čs. politiků.
 
Prezident místo toho navrhl přímé jednání se sovětskými představiteli v Moskvě a požádal velvyslance o dojednání schůzky. Jeho prvním úsilím bylo navrátit politiky do svých funkcí a v Moskvě podmínil zasednutí za jednací stůl propuštěním zatčených politiků, jedině legitimních představitelů ČSSR a jejich začleněním do delegace. Jeho žádosti bylo vyhověno a postupně se, až na [[František Kriegel|F. Kriegela]], všichni internovaní politici připojili k delegaci. „Tak bylo obnoveno legální vedení strany a státu v podobě před 21.&nbsp;srpnem 1968. Svoboda tak dosáhl toho, na čem mu v prvé řadě záleželo. Nechtěl připustit, aby se právě bez tohoto vedení jednalo o čemkoliv při řešení krizové situace a zejména při volbě jakýchkoliv kroků do budoucna. Pak se úsilí delegace soustředilo nad práci nad závěrečným dokumentem, do níž se prezident meritorně nevměšoval. Přenechal ji odpovědnosti příslušných ústavních činitelů.“<ref>(Kadlec, 1991, s. 260-261)</ref> Sovětští představitelé tak jednali ne s vládou „dělnicko-rolnickou“, jak si před tím představovali, ale s původní vládou a původními politiky. Delegace byla doplněna o některé další členy, kteří přiletěli z Prahy. Na závěr jednání byl podepsán tzv. [[Moskevský protokol]]. Po skončení jednání se prezident odmítl vrátit do Prahy bez Fr. Kriegla, předsedy Národní fronty, který Moskevský protokol odmítl podepsat. Ten byl pak přiveden přímo do letadla před odletem. L. Svoboda však musel ruské okupanty donutit k vydání Fr. Kriegla (a mj. odvrátit ruské okupanty od záměru zadržet v Moskvě i A. Dubčeka) hrozbou, že se na letišti zastřelí, v případě odebrání osobní zbraně že spáchá sebevraždu jiným způsobem, aby tak naprosto negoval snahu okupantů vytvořit zdání, že okupace byla legitimní. L. Svoboda dosáhl později svým jednáním toho, že „např. nedošlo již k tomu, aby soudní tribunál dělnicko-rolnické Indrovy vlády postavil před soud Dubčeka, Černíka, Smrkovského, Kriegla, Špačka, Šimona, atd., jak jim bylo oznámeno při jejich násilném odvlečení z Československa do Sovětského svazu.“<ref>(Kadlec, 1991, s. 261)</ref>
 
Druhou snahou prezidenta bylo zabránit krveprolití. Na území Československa vstoupilo více než 500&nbsp;tisíc vojáků armád zemí Varšavské smlouvy plně vyzbrojených těžkou technikou. Někteří členové delegace se ohrazovali proti tomu, že podepsali na závěr jednání dokument, obsahující ústupky sovětské straně, pod nátlakem prezidenta. „Některé zásahy prezidenta Svobody během jednání v Moskvě nelze označit právě za šťastné. V mnoha okamžicích příliš prosazoval rychlé přijetí podmínek, diktovaných nám vedením [[Komunistická strana Sovětského svazu|KSSS]] v čele s Brežněvem.“<ref>(Kadlec, 1991, s. 262)</ref> „Prezident Svoboda argumentoval přitom obavami z krveprolití, k němuž mohlo dojít v okupované Praze. … V dopise Ludvíku Svobodovi zaslaném do Moskvy Národním shromážděním, vládou a [[Vysočanský sjezd KSČ|XIV. vysočanským sjezdem]] byla pasáž, jež prezidenta opravňovala, žádat rychlé zakončení jednání.“ V tomto dopise z 23.&nbsp;srpna 1968 bylo „Napětí se neustále stupňuje … jen s krajním vypětím je udržován klid … Za záminku ke střelbě se používá cokoli. Okupačním orgánům se dosud nepodařilo získat nejmenší podporu obyvatelstva. Ta zvyšuje jejich nervozitu … Nebezpečným faktorem je stupňující se únava a nervové vypětí okupačních vojsk a našeho obyvatelstva. Napětí na obou stranách se nyní zvýšilo … (10, V. Šilhán, s. 33–34)“.<ref>(Kadlec, 1991, s. 263)</ref> Objektivně vzato však L. Svobodovi nebylo možné vyčítat ústupky ruským okupantům, naopak je třeba vyzdvihnout jeho snahu o zamezení přímých zásahů do vlády země, snahu o eliminaci rizika pro civilní obyvatelstvo a zejména je nutno vyzdvihnout jeho osobní statečnost, s níž dosáhl návratu jak Fr. K, tak A. Dubčeka z Moskvy po podpisu moskevských protokolů.
 
Ke vstupu vojsk došlo za tichého souhlasů zemí [[Severoatlantická aliance|NATO]], byť formálně protestovaly, např. na půdě [[Organizace spojených národů|OSN]]. Z širšího mezinárodního hlediska primárním problémem vztahů [[Spojené státy americké|USA]] se SSSR bylo jednání o paritě strategických zbraní (jednání Brežněv – [[Lyndon B. Johnson|Johnson]] o základech mírového soužití zemí s různými společenskými zřízeními). USA neměly zájem na eskalaci československého problému v širší vojenský konflikt, ani na intervenci proti invazi vojsk Varšavské smlouvy ve prospěch Československa.<ref>{{Citace monografie
=== Za války ===
[[Jan Kratochvíl (generál)|J. Kratochvíl]], brig. gen, velitel 1. čs. sboru v SSSR (1943–1944, válečná vložka ke kvalifikační listině): „''Je to zkušený velitel, který svoji brigádu za všech okolností vede naprosto spolehlivě, inteligentní, má široký všeobecný i vojenský rozhled. Osobně chrabrý, klidný, má velmi dobré vystoupení, a velmi dobrý vzhled. Má velmi dobrý vliv a pro svoji čestnost všeobecně oblíben. Výtečný důstojník a velitel.''“<ref>http://www.ludviksvoboda.cz/images/phocagallery/thumbs/phoca_thumb_l_a10%20hodnoceni%2009%20valecne.jpg</ref>
 
=== Poválečné hodnocení ===
| počet_stran = 671
| vydání = 2., rozšířené
| isbn = 80-7108-036-5}}</ref> Na toto hodnocení je však na místě pohlížet jako na neobjektivní, servilní k mocenským strukturám polistopadového období, kterým vyhovovalo pomlouvat vše, co bylo jakkoli spojeno s komunistickým režimem.
| isbn = 80-7108-036-5}}</ref>
 
=== Poválečné vzpomínky spolubojovníků ===